ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1652.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1652/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce Ing. V. S., zast. advokátem, proti žalovanému J. S., zast. advokátem, o 85.329,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 12/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2006, č. j. 25 Co 544/2005-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 30. 9. 2005, č. j. 7 C 12/2005-77, zamítl žalobu na zaplacení 85.329,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, která měla být způsobena žalovaným, jenž dne 24. 10. 2003 vjel na pozemky označené v původním pozemkovém katastru v k. ú. D. a orbou zničil vzešlou řepku, kterou na nich zasel žalobce. Soud vyšel ze zjištění, že nájem parcely žalobci zanikl ke dni 30. 9. 2001 výpovědí ze strany její tehdejší majitelky, která ji od 1. 10. 2001 pronajala panu S. Při jednání účastníků dne 4. 10. 2001 byla sice uzavřena dohoda o způsobu užívání pozemku, avšak její platnost skončila schválením pozemkových úprav v K, k níž došlo rozhodnutím Okresního úřadu Jičín – okresního pozemkového úřadu ze dne 24. 8. 2001, které nabylo právní moci dne 8. 8. 2002. Vlastníkem tohoto pozemku se na základě kupní smlouvy stal dne 11. 6. 2002 žalovaný. Parcela byla rozhodnutím téhož úřadu ze dne 25. 11. 1992 přidělena žalobci do časově omezeného nájmu, který zanikl schválením jednoduché pozemkové úpravy na základě rozhodnutí úřadu ze dne 1. 11. 1999, jež nabylo právní moci 28. 3. 2000. Zjištěný skutkový stav soud posoudil podle §420 obč. zák. a §19 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2002, s tím, že podle odstavce 4 posléze citovaného ustanovení pozemkový úřad může po zahájení řízení o pozemkových úpravách vlastníkovi pozemku, který nebylo možné vyčlenit k zajištění zemědělské výroby, pokud s tím vlastník vysloví souhlas, přidělit do časově omezeného nájmu pozemky jiných vlastníků, avšak tento časově omezený nájem zanikne nejpozději ke dni účinnosti rozhodnutí o schválení pozemkových úprav. Soud dospěl k závěru, že žalobce neměl oprávnění pozemky užívat a v řízení neprokázal porušení právní povinnosti žalovaným, a jelikož tak nebyl naplněn ani první z předpokladů vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu (podle §420 obč. zák.), dalšími předpoklady se již nezabýval.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 3. 2006, č. j. 25 Co 544/2005-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po zopakování části dokazování se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Podrobněji se zabýval otázkou, zda byl žalobce oprávněn předmětné pozemky užívat (tedy osít). Přestože žalobce tvrdil, že k užívání předmětných pozemků byl oprávněn na základě smluv (nájemní ohledně pozemku a podnájemní ohledně pozemku), uzavřených mezi účastníky řízení, přes poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř., kterého se mu dostalo před okresním soudem, tato svá tvrzení nedoplnil způsobem, z něhož by bylo možné dovodit, že k uzavření smluv skutečně došlo. Tomu odpovídá i okolnost, že žalovaný se v období, rozhodném pro posouzení eventuálního vzniku smluvního vztahu mezi účastníky, obracel na pozemkový úřad, který se následně snažil dosáhnout dohody mezi účastníky. Odvolací soud konstatoval, že konkludentnímu uzavření zmíněných smluv odporují i samotná žalobní tvrzení, která žalobce ohledně této skutečnosti v průběhu řízení několikrát upřesňoval. Uzavřel, že nedošlo k naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 obč. zák. a že v rozhodném období, kdy byl žalovaný vlastníkem jednoho z pozemků osetých žalobcem a nájemcem druhého, je odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou majiteli osevu vyloučena tím, že vykonával své právo vlastníka a nájemce dané pozemky užívat, a tudíž nelze postup žalovaného považovat za odporující §415 obč. zák.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci, přičemž zásadní právní význam spatřuje v posouzení otázky, zda detentor cizího pozemku je vlastníkem jiných než trvalých porostů, kterými osel pozemek, bez ohledu na oprávněnost detence, a dále otázky vzniku podnájemních vztahů k dotčeným pozemkům. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 73/2004, dovozuje, že vzešlá řepka, kterou zasel na předmětných pozemcích, jakožto sezónní plodina (jednoletka), netvořila součást pozemků vlastněných žalovaným a panem S., a byla proto jeho vlastnictvím. Pokud ji žalovaný zničil, porušil právní povinnost zakotvenou v §415 obč. zák. a odpovídá podle §420 obč. zák. Tvrdí, že dotčené pozemky užíval na základě ústních event. konkludentně sjednaných podnájemních smluv, neboť „je užíval se souhlasem nájemce pana S., přičemž podnájemné bylo vykrýváno započtením v důsledku toho, že pan S. užíval oplátkou pozemky o podobné rozloze“, jež měl v užívání dovolatel. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu. Jestliže dovolatel na skutkových závěrech odlišných od závěrů učiněných odvolacím soudem buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 469/2001, svazek 5, ročník 2001). Pokud dovolatel tvrdí, že předmětné pozemky užíval na základě ústních event. konkludentně sjednaných podnájemních smluv, popřípadě že byl „detentorem pozemků v dobré víře“, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tak námitky týkající se otázek skutkových, které naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Vzhledem k tomu, že v rozhodné době nesvědčil dovolateli žádný právní titul k užívaní předmětných pozemků (konkrétně jejich osetím a braním užitků z nich), protože tuto skutečnost žalobce v řízení před soudy obou stupňů neprokázal, je nadbytečné se zabývat otázkou vlastnictví zaseté plodiny (řepky) s ohledem na její povahu (trvalá či jiná), neboť samotný fakt vlastnictví osevu řepky – tj. druhá otázka navržená dovolatelem – bez toho, že by byl oprávněn k takovému nakládání s pozemkem, nezakládá v tomto konkrétním případě nárok na náhradu škody za odstraněný porost. Ze závěrů učiněných odvolacím soudem totiž plyne, že předmětné pozemky v rozhodném období užíval z titulu vlastníka (pozemek) a z titulu nájemce (pozemek) žalovaný, který na nich vykonával práva vyplývající z těchto titulů v rozhodné době, během níž žalobce bez jakékoli předchozí dohody s žalovaným osel pozemky řepkou, kterou zamýšlel i sklidit. Za této situace nelze na žalovaném spravedlivě žádat, aby strpěl osetí pozemků, jichž je vlastníkem nebo nájemcem a na nichž sám hodlá provozovat zemědělskou či jinou činnost, další osobou, jež se o své vlastní vůli rozhodla bez existence právního vztahu užívat cizí pozemky ke svému prospěchu, dozrání řepky a její sklizeň, což by podstatně omezilo výkon jeho vlastnického a nájemního práva. Jednání, kterým žalovaný vzešlou řepku zničil, pak nelze chápat jako porušení právní povinnosti podle §420 obč. zák. nebo jako postup odporující §415 obč. zák., ale je nutné je považovat za výkon práva vlastníka a nájemce předmětné pozemky užívat.
Není tedy důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tak zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu