ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1902.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1902/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Ing. F. N., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 10 C 147/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006, č.j. 25 Co 101/2006-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2006, č.j. 25 Co 101/2006-107, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 11. 2005, č.j. 10 C 147/2005-84, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zaplacení žalované částky požadoval žalobce z důvodu náhrady škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Policie České republiky, Okresního ředitelství K., Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen „policejní orgán“). Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalobce podal trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona, jehož se měl dopustit blíže neurčený pracovník Finančního úřadu ve S. (dále jen „správce daně“) tím, že „vědomě v rozporu se zákonem“ vyměřil obchodní společnosti žalobce daňovou povinnost a následně za účelem vymožení daně zatížil nemovitosti ve vlastnictví této společnosti zástavním právem, čímž jí znemožnil jednání o úvěru. Policejní orgán zprvu oznámení žalobce pro nevěrohodnost jeho osoby odložil. Poté, co bylo jeho rozhodnutí usnesením státního zástupce jako nezákonné zrušeno, šetření doplnil a jelikož dospěl k závěru, že ve věci nejde o spáchání trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak, znovu rozhodl podle §159a odst. 1 trestního řádu o jejím odložení. Proti tomuto usnesení o odložení věci žalobce již stížnost nepodal a rozhodnutí nabylo právní moci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě není dána odpovědnost státu za nesprávný úřední postup jeho orgánu. Nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“, příp. jen „zákon“), je postup, jehož úkony samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, v jeho obsahu se bezprostředně neodrazí. Činnost orgánu státu, který shromažďuje podklady pro rozhodnutí (důkazy), hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje (kvalifikuje) apod., je činností přímo směřující k vydání rozhodnutí; její případné vady či nesprávnosti se projeví v obsahu rozhodnutí, a proto mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Má-li v posuzované věci žalobce za to, že policejní orgán pochybil, když se dostatečně nezabýval trestním oznámením žalobce, neprovedl potřebné důkazy a neobjasnil žalobcem uváděné nejasnosti (v důsledku čehož žalobci vznikla škoda), jedná se o postup, který vyústil v rozhodnutí o věci (o jejím odložení). Nárok na náhradu škody proto nemůže být založen nesprávným úředním postupem policejního orgánu, nýbrž je třeba zkoumat, zda se nejedná o nárok vzniklý v důsledku nezákonného rozhodnutí. Takový nárok (podle §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.) by bylo možné žalobci přiznat pouze tehdy, podal-li by proti (v pořadí druhému) usnesení o odložení věci opravný prostředek (stížnost) a napadené rozhodnutí by bylo pro jeho nezákonnost zrušeno nebo změněno. Jelikož žalobce takový opravný prostředek nepodal, nemohlo být jeho žalobě vyhověno. Podle odvolacího soudu navíc za předpokladu, že by k odložení věci nedošlo a byl by zjištěn pachatel, vůči němuž by bylo zahájeno trestní stíhání, neměla by tato skutečnost za následek zrušení rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti žalobce; není proto dána příčinná souvislost mezi tvrzeným pochybením policejního orgánu a vznikem škody žalobci.
Proti výroku ve věci samé i výroku o nákladech řízení rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že postup policejního orgánu v rámci prošetřování trestního oznámení žalobce nelze považovat za nesprávný úřední postup podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., a že dovolatel nemůže z tohoto důvodu požadovat náhradu škody. Polemizuje s výkladem pojmu nesprávný úřední postup odvolacím soudem, za nějž pokládá i „zjevně nesprávný postup Policie ČR, kdy neprověří všechny potřebné okolnosti, tedy jedná v rozporu s ustanoveními trestního řádu“. Navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek spolu s rozsudkem okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Již v rozsudku ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, sešit 1, ročník 2000, pod č. 5, Nejvyšší soud vyjádřil názor, že odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení), jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila též v názoru, že případná pochybení a nedostatky spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o odložení věci si orgán činný v trestním řízení neopatřil dostatek skutkových podkladů pro rozhodnutí nebo že nesprávně hodnotil důkazy, nepředstavují nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. např. usnesení ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, uveřejněné v Souboru rozhodnutí, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Soubor“, pod C 2823, usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005, uveřejněné v Souboru pod C 4477, příp. usnesení ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 295/2005). Závěr odvolacího soudu, proti němuž směřují námitky dovolatele, odpovídá výše uvedené rozhodovací praxi, není tudíž ani v rozporu s hmotným právem; napadené rozhodnutí proto nelze považovat za zásadně právně významné [§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.].
Dovolání v rozsahu, v němž směřuje do výroku o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neobsahuje), není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedených důvodů není dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu