ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1949.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1949/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobce F. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1/ Č. k. p., zastoupena Č. p., a. s., , 2/ K. A., 3/ R. B., 4/ F. W. W., zastoupený opatrovnicí S. T.,, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 42/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 19 Co 466/2006-521, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. června 2006, č. j. 15 C 454/94-454 (správně 15 C 42/94-454), schválil smír uzavřený mezi žalobcem a prvou žalovanou, dle kterého se prvá žalovaná (dále jen „žalovaná“) zavázala zaplatit žalobci 100.000,- Kč, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 75.000,- Kč, žalobu proti ní na zaplacení částky 300.000 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení z částky 375.000,- Kč zamítl, z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil řízení mezi žalobcem a dalšími žalovanými a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, kterou utrpěl při dopravní nehodě dne 10. 5. 1992 na silnici č. I/50 u obce S., okres K., kdy řidič nákladního vozidla , německé státní poznávací značky, nepřizpůsobil rychlost jízdy vozidla stavu komunikace, uvedl vozidlo do smyku a vjel do protisměru, kde se srazil s osobním vozidlem řízeným žalobcem. Po uzavření soudního smíru, kterým byla vypořádána většina nároků žalobce na náhradu škody vzniklé při dopravní nehodě, zůstal předmětem řízení nárok na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Soud v řízení zjistil, že žalobce byl v době nehody osobou tělesně postiženou, při chůzi se neobešel bez pomůcek (berle, dlahy), avšak byl zcela soběstačný, vedl i aktivní život, navštěvoval společenské akce, chodil do přírody, věnoval se některým druhům sportu a realizoval se i v oblasti pracovního uplatnění. V důsledku dopravní nehody se ve svých 35 letech stal osobou převážně bezmocnou, odkázanou na pomoc dalších osob. Soud dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro zvýšení náhrady dle ust. §7 odst. 3 vyhl. č 32/1965 Sb. (ve znění vyhl. č. 54/1993 Sb.). Vzal v úvahu, že žalobce byl před dopravní nehodou osobou tělesně postiženou a jeho možnosti byly částečně omezené, nicméně po nehodě jsou jeho dosavadní možnosti společenského uplatnění v podstatě znemožněny a v důsledku toho má i psychické problémy. Za přiměřenou následkům, ke kterým v životě žalobce po úrazu došlo, a po jejich srovnání s kvalitou života, který žalobce vedl v době před poškozením, považoval soud náhradu v rozsahu základního počtu 625 bodů, zvýšených podle §6 odst. 2 vyhlášky na dvojnásobek, tj. 1.250 bodů, zvýšených na další trojnásobek. Po odečtení částky připadající na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve smíru (37.500,- Kč) soud přiznal žalobci částku 75.000,- Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 19 Co 466/2006–521, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 112.500,- Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shodně se soudem prvního stupně shledal, že jsou zde předpoklady pro mimořádné zvýšení odškodnění, a na základě porovnání způsobu života a společenského uplatnění žalobce v době před úrazem a s přihlédnutím k principu proporcionality, z něhož vyplývá požadavek, aby výše odškodnění ztížení společenského uplatnění byla přiměřená způsobeným následkům a srovnatelná s náhradami v jiných obdobných případech, dospěl k závěru o opodstatněnosti dalšího zvýšení náhrady. S ohledem na ztrátu možností (byť předtím již omezených) dalšího sportovního a pracovního vyžití žalobce a na mimořádně závažný následek spočívající ve ztrátě soběstačnosti a možnosti realizace jeho zálib a pracovních aktivit, čímž byl žalobce prakticky vyřazen z běžného života, zvážil na druhé straně i tu skutečnost, že před nehodou byl žalobce vážně zdravotně postižen a jeho společenské uplatnění bylo částečně omezené. Odpovídajícím odškodněním za ztížení společenského uplatnění shledal odvolací soud dvanáctinásobek základního bodového ohodnocení, tj. šestinásobek základního ohodnocení po zvýšení dle §6 odst. 2 vyhlášky, tedy částku v celkové výši 225.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, a to do potvrzujícího i měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu. Poukazuje na zjištěný skutkový stav a odvolacímu soudu vytýká, že nezjednal nápravu v celé šíři, když celkovou náhradu za ztížení společenského uplatnění zvýšil jen nepodstatně. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že otázka výše náhrady je řešena soudy naprosto rozdílně, subjektivně a náhodně. Namítá, že i když byl v době před dopravní nehodou zdravotně postižen, měl řadu aktivit a věnoval se mnoha činnostem. Dnes je fakticky upoután na lůžko a v důsledku odkladů a průtahů v této věci neměl žádné prostředky a skončil v ústavu pro nevidomé. Dovolatel považuje svůj případ za mimořádný a zvláštního zřetele hodný, neboť vinou řidiče německého nákladního vozidla přišel o zbytek svých možností uplatnit se v životě a ve společnosti ostatních zvlášť. Přiznanou náhradu považuje za zcela nedostatečnou. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně, aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání žalobce jako bezdůvodné odmítnuto, neboť odvolací soud plně respektoval princip proporcionality mezi způsobeným následkem a výší odškodnění žalobce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Především není přípustné dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změněn tak, že žalobě bylo vyhověno co do další částky 112.500,- Kč.
K podání dovolání proti tomuto výroku není žalobce subjektivně oprávněn. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. V rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, nebyla žalobci žádná újma způsobena, a žalobce tedy nemůže mít zájem na zrušení tohoto rozhodnutí. Z toho důvodu není žalobce legitimován k podání dovolání, a jeho dovolání bylo proto v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 7/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 138/2000).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); posuzuje jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních závěrech rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatel zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v problematice mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, tedy v otázce aplikace ust. §7 odst. 3 vyhlášky. O pochybení při právním posouzení věci se jedná, jestliže soud po právní stránce nesprávně hodnotil skutkové výsledky řízení nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu nebo správně zvolenou právní normu nesprávně vyložil.
Pro určení výše odškodnění ztížení společenského uplatnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení a jednak porovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví se stavem, který u něj nastal v důsledku poškození, a spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti k dalšímu uplatnění v životě a ve společnosti.
Již samotná náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená podle základního bodového ohodnocení (§6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků zranění omezen ve svých možnostech. Zvýšení podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky pak předpokládá existenci dalších skutečností vedoucích k závěru, že omezení poškozeného následkem úrazu nelze vyjádřit jen základním odškodněním; vždy se vychází ze srovnání schopností a možností poškozeného vzhledem k jeho zdravotnímu stavu před a po zranění.
Zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. např. R 10/1992). Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Úvaha soudu však není neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady za ztížení společenského uplatnění a pro její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž se úvaha soudu o rozsahu zvýšení v jednotlivých případech hodných mimořádného zřetele řídí. Zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky je opodstatněno v případech, kdy společenské, kulturní, sportovní a jiné zapojení poškozeného bylo na vyšší úrovni a po ustálení zdravotního stavu poškozeného je další pokračování v těchto činnostech velice ztíženo, popř. vyloučeno, a kdy následky poškození zdraví se negativně projevují v řadě činností a oblastí života poškozeného. S tím právě souvisí i jedinečnost každé konkrétní věci, kdy s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem soud na jejich základě uváží opodstatněnost zvýšení náhrady. I když soud přistupuje ke každé věci individuálně, při právním posouzení se soudy řídí shodnými objektivními kritérii stanovenými vyhláškou.
V daném případě dospěl odvolací soud na základě všech skutkových okolností vztahujících se zejména ke společenskému uplatnění žalobce před dopravní nehodou a v době po ustálení jeho zdravotního stavu k tomu, že se jedná o případ mimořádného zřetele hodný a zvýšil náhradu za ztížení společenského uplatnění celkem na dvanáctinásobek základního bodového ohodnocení. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – přihlížel k okolnostem významným pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobce, jež souvisejí s následky úrazu utrpěného při nehodě, a při stanovení rozsahu zvýšení uvážil, jak následky zranění žalobce konkrétně zasáhly do jeho života vzhledem k jeho věku a nakolik jsou jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou jeho společenského, sportovního, profesního i jiného uplatnění. Řídil se tedy zákonnými hledisky a přiznané ohodnocení již samo o sobě svědčí o tom, že soud považoval okolnosti daného případu za zcela mimořádné.
Právní názor, z něhož odvolací soud vycházel při právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci a při úvaze o zvýšení základního odškodnění, je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, nejedná se o nesprávný právní názor a tím méně se pak jedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu