ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1956.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1956/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobkyně E. P., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o 133.333,- Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 399/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 14. prosince 2005, č. j. 16 Co 69/2004-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 30. 4. 1997, č. j. 5 C 111/95-57, jímž byla žaloba zamítnuta, zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 21 Co 276/2001, rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 5 C 399/2002-134, zamítl žalobu na zaplacení 133.333,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala uvedené částky z důvodu, že v důsledku trestu propadnutí majetku jejích bratrů A. a L. S. v souvislosti s jejich odsouzením za protistátní činnost v roce 1952 a společně s likvidací drobných činností po roce 1948, jí bylo znemožněno domáhat se na svých bratrech A., L. a B. S. vyplacení dědického podílu podle odstupní smlouvy ze dne 4. 4. 1946. Touto smlouvou matka žalobkyně odevzdala svým třem synům každému ideální 1/3 nemovitostí v k. ú. T. s tím, že na srážku odstupní ceny byli bratři žalobkyně zavázáni vyplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 200.000,- Kč při jejím provdání, nejpozději do 5 let od schválení smlouvy. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nárok žalobkyně proti státu není žádným právním předpisem upraven, sama žalobkyně o žádný majetek konfiskací nepřišla a nebylo prokázáno, že by její pohledávka vůči bratrům přešla na stát. Soud uzavřel, že Česká republika v současné době nevlastní žádnou z předmětných nemovitostí a ani žádný právní předpis, včetně restitučních, nárok žalobkyně na odškodnění neupravuje.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č. j. 16 Co 69/2004-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že možnost uplatnění nároku žalobkyně vůči státu není upravena žádným speciálním předpisem, tj. některým z restitučních zákonů, a neupravuje jej ani občanský zákoník. Neexistuje žádný právní důvod, na jehož základě by měl stát uspokojit tuto pohledávku, jež směřuje dle odstupní smlouvy ze dne 4. 4. 1946 vůči bratrům žalobkyně, případně jejich dědicům. Na straně žalobkyně ke škodě nedošlo, její pohledávka vůči bratrům zůstala zachována a splnění své pohledávky se žalobkyně mohla po nich domáhat zákonnými prostředky. S ohledem na společenské změny či trestní odsouzení jejích dvou bratrů by její pohledávka sice nemusela být ve sjednané době uspokojena a její bratři měli ztíženou pozici pro splnění svého závazku ze smlouvy, avšak i po ztrátě živností museli mít nějaký zdroj příjmů, nehledě k tomu, že na části nemovitostí zůstalo zachováno zástavní právo. Dále soud dovodil, že nárok žalobkyně není dán ani z titulu bezdůvodného obohacení získaného státem na její úkor. Pokud žalobkyně argumentovala dobrými mravy, soud poukázal na to, že její bratři neučinili žádné kroky ke splnění svého závazku, a to ani poté, co byli v rámci restitucí odškodněni a byl jim vrácen zabavený majetek.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, a to výslovně proti výroku o věci samé a o nákladech řízení. Přípustnost dovolání odůvodňuje podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rekapituluje dosavadní průběh řízení a opakuje skutkový stav. Uvádí, že nesouhlasí s právními závěry soudů obou stupňů, a zdůrazňuje, že právním důvodem jejího nároku vůči státu je právo na vydání bezdůvodného obohacení a také odpovědnost za škodu způsobenou jí státem. Stát svým protiprávním a škodným jednáním, spočívajícím v protiprávní legislativě, likvidaci živností a živnostníků, konfiskaci majetku a nezákonném odsouzení jejích bratrů zavinil, že uspokojení její pohledávky se stalo nemožným, a tím jí způsobil škodu. Její bratři vzhledem ke své ekonomické situaci způsobené státem by při nejlepší vůli nemohli její pohledávku uspokojit, 2/3 nemovitostí byly zkonfiskovány, žalobkyně nemohla uspokojit pohledávku ani cestou zástavního práva, které převodem majetku do socialistického vlastnictví zaniklo. Dovozuje, že stát se obohacoval na její úkor tím, že bez právního důvodu a z nepoctivých zdrojů získával majetkový prospěch z vlastnictví zkonfiskovaných nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud v plném rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, že neexistuje žádný právní důvod, na jehož základě by pohledávku žalobkyně měl uspokojit stát. Stát a jeho orgány postupovaly při nakládání s předmětnými nemovitostmi podle tehdy platných právních předpisů a žádnou právní povinnost neporušily. Křivdy, jež byly způsobeny bratrům žalobkyně, byly odčiněny na základě restitučních předpisů a vydáním podílu na nemovitostech. Žalovaná má za to, že dovolání nemá po právní stránce zásadní význam a navrhla, aby jako nepřípustné bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud, jenž je vázán dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Obsahem dovolání je v podstatě pouze rekapitulace zjištěného skutkového stavu, poukaz na poměry ve společnosti a v rodině dovolatelky, jak se vyvinuly od roku 1946 do současnosti, a názor, že namísto jejích bratrů by její pohledávku z odstupní smlouvy z roku 1946 měl uspokojit stát. Z hlediska těchto námitek nelze zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu pro stránce právní dovodit. Paušální je námitka “nesprávného právního hodnocení“, aniž by byly vzneseny konkrétní výhrady proti právním závěrům, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. však předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán; pouhý odkaz na text zákona, anebo samotná citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nestačí. Chybí-li totiž vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není ani vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní. Dovolatelka uvádí, že právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za nesprávné z důvodů, které jsou jen popisem zjištěných skutkových okolností, a za právní důvod svého nároku vůči státu označuje „právo na vydání bezdůvodného obohacení a také odpovědnost za škodu“. Za příčinu škody, jež jí vznikla neuspokojením její pohledávky, označuje „protiprávní legislativu, likvidaci živností, konfiskaci majetku a nezákonné odsouzení jejích bratrů“. Ani z popisu toho, s čím dovolatelka nesouhlasí, nelze dovodit žádnou konkrétní právní otázku, jež by rozhodnutí odvolacího soudu činila zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Jen pro úplnost lze dodat, že nad rámec rehabilitačních a restitučních předpisů nelze přiznat nějaké další odškodnění, jež platná právní úprava nezná, a ani soud nemůže zakládat nějaké další hmotněprávní nároky z titulu náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení.
K dovolání do výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nelze než odkázat na konstantní judikaturu, z níž jednoznačně plyne, že dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. R 4/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, ze dne 31. 10. 2001, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu