ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2181.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2181/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce nezletilého J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 121/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. ledna 2005, č. j. 17 C 121/2002-36, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 39 Co 158/2005-55, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. ledna 2005, č. j. 17 C 121/2002-36, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 39 Co 158/2005-55, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nezletilý žalobce se domáhal na státu odškodnění těžkého stresu, trýzně atd., jimž byl vystaven tím, že jeho otec Ing. J. R. byl od 3. 1. 2001 po dobu 273 dnů „svévolně“ držen ve vazbě. Požadoval 10.000,- Kč za každý den vazby, tj. celkem zaplacení částky 2.730.000,- Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, č. j. 17 C 121/2002-36, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.730.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že otec žalobce byl v období od 3. 1. 2001 do 2. 10. 2001 ve vazbě, posléze byl zproštěn obžaloby z trestného činu, pro nějž byl stíhán, žalobce vyzval žalovanou k náhradě škody spočívající v jeho stresu a trýzni způsobených pobytem otce ve vazbě, avšak žalovaná odškodnění odmítla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ačkoli žalobce v rámci svých skutkových tvrzení hovoří i o nesprávném úředním postupu, vztahují se jeho skutková tvrzení pouze k uvalení vazby na jeho otce, žalobce tedy uplatňuje náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, která byla vykonána na jeho otci, zákon č. 82/1998 Sb. však právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě přiznává (za splnění dalších podmínek) pouze tomu, na němž byla vazba vykonána, a žalobce proto není k uplatnění takového nároku na náhradu škody věcně aktivně legitimován.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2005, č. j. 39 Co 158/2005-55, (po připuštění změny žaloby ohledně výše požadovaného úroku z prodlení) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění odpovídajícím změněné žalobě a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud (poté, co vyzval žalobce k doplnění tvrzení dle §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a poučil jej o možnosti odchylného právního posouzení věci dle §118a odst. 2 o.s.ř.) konstatoval, že žalobce skutkově odůvodňuje návrh tím, že byl vystaven psychické zátěži v důsledku toho, že spolužáci věděli o tom, že jeho otec je ve vazbě, a že neměl o otci informace. Tomuto skutkovému tvrzení však odpovídá právní posouzení podle ustanovení §11 až §13 obč. zák. o ochraně osobnosti, přičemž příslušnou žalobu proti žalované žalobce také podal u Městského soudu v Praze. Odvolací soud dovodil, že pro odpovědnost státu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. není významné, zda poškozený byl účastníkem řízení, v jehož rámci k nesprávnému úřednímu postupu případně došlo; podstatné je pouze to, zda poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem. V daném případě tomu tak podle názoru odvolacího soudu není. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně (ve znění odpovídajícím změněné žalobě) jako věcně správný, byť s odlišným právním názorem, potvrdil.
Žalobce prostřednictvím zástupce (advokáta) podal dovolání, v němž výslovně uvádí, že jím napadá rozsudek obvodního soudu i rozsudek městského soudu. Dovolatel namítá s poukazem na §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, s poukazem na §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a s poukazem na §237 odst. 1) písm. c), odst. 3 o.s.ř, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Za vadu řízení označuje žalobce „nepravdivá tvrzení soudu“, a to konkrétně „tvrzení“ soudu prvního stupně, že žaloba v této věci není žalobou o náhradu škody na zdraví, nýbrž žalobou o náhradě za vazbu, a „tvrzení“ odvolacího soudu, že v daném případě nevznikla žalobci škoda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Proti uvedeným závěrům žalobce namítá, že již v žalobě tvrdil, že „byl vystaven těžkému stresu, trýzni atd.“, což je neoprávněný zásah do jeho zdraví; že je notoricky známou skutečností, že zákonitě dochází k poškození zdraví nezletilých dětí v případech náhlého uvěznění jejich rodiče; a že žalovaná poškození zdraví žalobce ve svém vyjádření k žalobě uznala, když uvedla, že „není pochyb o tom, že potomek poškozeného byl pobytem jeho otce ve vazbě bezprostředně dotčen“. Žalobce rovněž poukázal na to, že ve spise je založena lékařská zpráva ze dne 16. 10. 2001 prokazující poškození zdraví „v době kauzálního následku svévolného věznění otce žalobce“. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v tom, že žaloba nebyla posuzována jako žaloba na náhradu škody na zdraví, ač dle obsahu a účastnické výpovědi zákonného zástupce poškozeného žalobce tak tomu být mělo, a soudy tedy vynesly rozsudky o žalobě, která v této věci nebyla vůbec nikdy podána. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v řešení otázky, „zda-li vydání vědomě nepravdivého rozsudku je či není nesprávným úředním postupem ve smyslu obsahu znění §13 odst. 1 zákona č. 82/98 Sb.“ a zda závěr soudu, že „rozhodnutí týkajících se omezení osobní svobody otce žalobce nebyla v příčinné souvislosti se vzniklou a zde žalovanou škodou, je v rozporu s listinným důkazem ve věci složeným“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť v této věci nebyla řešena otázka zásadního právního významu.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek soudu prvního stupně však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (které dovolatel také podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jenž je důvodem pro jeho zastavení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod č. 47). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl dovolací soud k závěru, že toto dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu, tedy otázku, jejíž řešení má význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale též pro rozhodování soudů ve věcech obdobných. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na řešení takto označených právních otázek rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
Otázky, jež předestírá dovolatel v dovolání, však otázkami zásadního právního významu ve výše vyloženém smyslu nejsou. Na řešení otázky, „zda-li vydání vědomě nepravdivého rozsudku je či není nesprávným úředním postupem ve smyslu obsahu znění §13 odst. 1 zákona č. 82/98 Sb.“ napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Otázka, zda závěr soudu, že „rozhodnutí týkající se omezení osobní svobody otce žalobce nebyla v příčinné souvislosti se vzniklou a zde žalovanou škodou, je v rozporu s listinným důkazem ve věci složeným“ je otázkou skutkovou, nikoli právní.
Žalobce namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Ani tyto žalobcem uplatněné a blíže konkretizované námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nutno zdůraznit, že k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Vadami řízení se rozumí postup soudu v rozporu s procesními předpisy, jenž však nespočívá v neúplnosti či nesprávnosti zjištění skutkového stavu (neboť toto pochybení naplňuje dovolací důvod dle §241 odst. 3 o.s.ř.); jedná se tedy např. o procesním předpisům odporující provádění dokazování, neprovedení navržených relevantních důkazů, neposkytnutí potřebných poučení účastníkům řízení, porušení pravidel omezujících uplatnění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení, apod.
Právním posouzením ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, že soudy obou stupňů posoudily jím uplatněná tvrzení a vyjádření žalované tak, že je nelze podřadit ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. V tom, že soudy obou stupňů se necítily být vázány tím, jak žalobce uplatněný nárok po právní stránce kvalifikoval (tedy tím, že jej označil jako nárok na náhradu škody na zdraví), ovšem nelze spatřovat vadu řízení, ani nesprávné právní posouzení. Soud totiž není vázán právní kvalifikací uplatněného nároku účastníky řízení a je oprávněn a povinen právní posouzení zjištěného skutkového stavu (tj. podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě) provést bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, nebo ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 962 a C 4223). Rovněž prohlášení žalované, že „není pochyb o tom, že potomek poškozeného byl pobytem jeho otce ve vazbě bezprostředně dotčen“, není dle obsahu uznáním opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku ani dokladem o nespornosti skutečností, jež by měly takový nárok zakládat.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (jehož obsah je podstatný pro posouzení relevantnosti dovolacích námitek) pak nevyplývá, že by odvolací soud omezil své úvahy na závěr, že v řízení je uplatňován nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě ve smyslu §9 zákona č. 82/1998 Sb., naopak výslovně zvažoval uplatněný nárok (též) z hlediska §13 citovaného zákona upravujícího odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Polemizuje-li žalobce se závěrem odvolacího soudu, že žalobci nebyla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem způsobena škoda, a poukazuje-li na lékařskou zprávu ze dne 16. 10. 2001, jež měla dle názoru žalobce prokazovat poškození zdraví i příčinnou souvislost s vazbou jeho otce, jde opět zjevně o námitky skutkové. Dovodil-li odvolací soud nedostatek skutkových předpokladů odpovědnosti žalované za škodu na základě úvahy, že žalobce ani netvrdil skutečnosti, z nichž by vyplýval vznik škody na zdraví žalobce způsobený tím, že na jeho otci byla vykonána vazba, (a že tudíž ani nebylo třeba takové skutečnosti dokazovat), neodchýlil se v tomto směru od závěrů ustálené soudní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 62). Pouze hypotetická, a tedy nesprávná, je dovolatelova úvaha, že k poškození zdraví nezletilých dětí v případě uvěznění jejich rodiče dochází zákonitě, tj. že jde o obecně známou skutečnost (notorietu), kterou není třeba dokazovat.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu