ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.232.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 232/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně R. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému městu S., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 338/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2007, č.j. 13 Co 328/2007-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 17. 4. 2007, č.j. 6 C 338/2006-44, uložil žalované zaplatit žalobkyni 10.000,- Kč s úrokem z prodlení (v rozhodnutí specifikovaným) a náhradu nákladů řízení žalobkyni a státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 7. 2007, č.j. 13 Co 328/2007-61, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobkyni nahradit žalovanému a státu náklady řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze shodných skutkových zjištění, která však rozdílně právně posoudily. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalované město odpovídá podle §421a odst. 1 obč. zák. za škodu, která žalobkyni vznikla dne 16. 12. 2005 na jejím automobilu, do něhož narazil uvolněný kontejner na odpadky, jehož vlastníkem je žalovaný, odvolací soud naproti tomu neshledal předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu ani podle §421a obč. zák. ani podle §420a či §420 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soud podal žalobce dovolání. Odkázal v něm na ustanovení „§237 odst. 1 a) o.s.ř. a ust. §214a) odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, namítal nesprávné právní posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu odvolacím soudem a domáhal se, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření vyvracel důvody dovolání, navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.600,-Kč.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn tak, že žaloba o zaplacení částky 10.000,- Kč s úrokem z prodlení byla zamítnuta. Předmětem řízení před odvolacím soudem byl občanskoprávní nárok žalobkyně proti žalovanému ve výši Kč 10.000,- Kč s příslušenstvím. Protože dovolání směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (přičemž k výši úroku z prodlení se nepřihlíží), je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Výroky o náhradě nákladů řízení, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 4).
Přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 51).
Dovolatelem citované ustanovení „§214a) odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ neexistuje, dovolatel měl zřejmě na mysli ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které upravuje jeden z uplatnitelných dovolacích důvodů (nesprávné právní posouzení věci), jehož opodstatněnost však může dovolací soud zkoumat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání je ze zákona nepřípustné, nelze náklady žalovaným vynaložené na právní zastoupení advokátem (sepis vyjádření k dovolání, jež se soustředilo na argumentaci k věcné správnosti napadeného rozsudku) považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Proto bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., tak, jak je ve výroku uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu