ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2531.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2531/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) I. N., a b) J. N., obou zastoupených advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, o 1.835.649,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 91/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2006, č. j. 39 Co 143/2006-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 4. 2005, č. j. 11 C 91/2004-44, kterým byla žaloba na zaplacení částky 1.835.649,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2005, č. j. 39 Co 294/2005-53, zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení, neboť řízení vykazovalo procesní vady. Rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č. j. 11 C 91/2004-67, soud prvního stupně žalobu na zaplacení částky 1.835.649,- Kč s příslušenstvím opět zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody, která měla být žalobcům způsobena nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, jež měly zmařit uspokojení nároku žalobců ve výši 700.000,- Kč s příslušenstvím vůči manželů O. Vyšel ze zjištění, že žalobci uzavřeli dne 19. 11. 1996 s manžely O. smlouvu o budoucí kupní smlouvě, vyplatili prodávajícím zálohu ve výši 700.000,- Kč, avšak tito je uvedli v omyl, ke koupi nedošlo a žalobcům tak vznikla majetková újma. Městský soud v Brně platebním rozkazem ze dne 11. 1. 1999 uložil manželům O. zaplatit žalobcům tuto částku (včetně příslušenství a náhrady nákladů řízení) a usnesením ze dne 29. 11. 2001, č. j. 27 E 2379/2001-5, byl nařízen výkon tohoto rozhodnutí srážkami z důchodu V. O. Žalobci podali dne 30. 7. 1998 podnět Policii ČR podle §160 tr. ř. k zahájení trestního stíhání pro trestný čin podvodu spáchaný E. a V. O., přičemž postup orgánů činných v trestním řízení považují za nesprávný, neboť dlouhodobým neplněním povinností zmařily účinky podaného trestního oznámení a utvrdily dlužníky v přesvědčení, že pravomocné rozhodnutí soudu nejsou povinni plnit dobrovolně, čímž protiprávní jednání dlužníků legalizovaly. Soud prvního stupně s odkazem na §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dospěl k závěru, že žalobcům nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení škoda nevznikla, neboť jejich postup (byť by byl nesprávný) nijak nesouvisí s tím, že se žalobcům nepodařilo pravomocně přiznaný nárok na povinných (E. a V. O.) exekučně vymoci. Ze stejného skutkového základu se tak domáhají získání dalšího exekučního titulu.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2006, č. j. 39 Co 143/2006-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zopakoval důkaz smlouvou z 19. 11. 1996 a neshledal nic, co by mohlo vést k odchylnému posouzení věci. Konstatoval, že odpovědnost státu (žalované) podle zákona č. 82/1998 Sb. je dána za současného splnění tří podmínek – nesprávného úředního postupu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nimi, přičemž jejich splnění musí být v řízení bezpečně prokázáno s tím, že důkazní břemeno leží na poškozeném (žalobci). Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzované věci není splněna podmínka příčinné souvislosti mezi žalobci tvrzeným nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení a vznikem škody. Jednak proto, že ať již trvalo samotné zahájení trestního stíhání manželů O. jakkoli dlouho, nemohlo to způsobit žalobcům majetkovou újmu již jen z toho důvodu, že svůj nárok (podle bodu VIII trestního oznámení ze dne 23. 7. 1998) žalobci uplatnili civilní žalobou a v trestním řízení jej neuplatnili. Dále pak proto, že žalobcům byla částka 700.000,- Kč s příslušenstvím pravomocně přiznána zmíněným platebním rozkazem, výkon tohoto rozhodnutí byl soudem nařízen a provádí se; právo žalobců na plnění se tak ani nestalo nevymahatelným v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem.
Proti tomuto rozsudku podal druhý žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vytýká soudu, že mu neposkytl zákonnou ochranu proti nesprávnému úřednímu postupu jiného státního orgánu, a namítá, že mu přísluší právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem i přesto, že mu pravomocným platebním rozkazem bylo přiznáno plnění (v částce 700.000,- Kč s příslušenstvím a náhrada nákladů řízení) z titulu bezdůvodného obohacení, neboť se jedná o samostatné druhy odpovědnosti, které se uplatňují nezávisle na sobě. V řešení těchto dvou otázek spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Druhý žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterému sice předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, avšak soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku; přípustnost dovolání se proto posuzuje podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení právních otázek, na nichž však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť odvolací soud nevyhověl návrhu dovolatele proto, že jeho majetková újma nevznikla následkem postupu orgánů činných v trestním řízení, tedy, že nebyla splněna podmínka příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení a jejich majetkovou újmou, přičemž nelze přehlédnout, že soud poskytne ochranu pouze existujícímu právu a nikoliv jen právu tvrzenému.
S ohledem na výše uvedené není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť druhý žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu