ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2622.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2622/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalované B. s.r.o., zastoupené advokátem, o 175.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 338/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2007, č. j. 19 Co 3079/2006-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na Magistrátu města Č. B. (původně první žalovaný) a žalované společnosti náhrady škody ve výši žalované částky za osobní automobil zakoupený od žalované, který byla nucena vydat Policii ČR v souvislosti s trestním stíháním původního vlastníka tohoto vozu, avšak kupní cena jí nebyla vrácena.
Okresní soud v Českých Budějovicích nejprve usnesením ze dne 12. 7. 2006, č. j. 12 C 338/2005-34, vyloučil k samostatnému řízení žalobu na zaplacení částky 175.000,- Kč s příslušenstvím proti Magistrátu města Č. B., poté rozsudkem ze dne 13. 7. 2006, č. j. 12 C 338/2005–37, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 175.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 8. 8. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), protože se žalovaná na výzvu soudu prvního stupně podle §114b odst. 1 a 5 o. s. ř. (usnesení ze dne 21. 9. 2005, č. j. 12 C 338/2005–15), která jí byla doručena dne 29. 9. 2005, v určené lhůtě nevyjádřila ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání, a proto měl soud zato, že žalovaná uplatněný nárok žalobkyně uznává; o tomto následku byla žalovaná poučena podle §114b odst. 5 o. s. ř.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 1. 2007, č. j. 19 Co 3079/2006-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že povaha věci i okolnosti případu odůvodňovaly postup podle §114b o. s. ř., když skutková a právní obtížnost věci vyžadovala kvalifikovanou přípravu jednání. Uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, když žalobkyni nevyzval k doplnění žaloby a přikročil k výzvě podle §114b o. s. ř., neboť žaloba obsahovala všechny náležitosti stanovené zákonem, rozhodující skutkové okolnosti byly v ní vylíčeny (§79 odst. 1 o. s. ř.) a závěr o tom, že se jedná o zjevně bezdůvodné uplatňování práva, nebylo možno učinit, neboť existenci závazkového právního vztahu mezi účastníky bylo možno dovodit ze skutkových tvrzení uvedených v žalobě i ze stvrzenky o převzetí částky 175.000,- Kč žalovanou.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda soud postupem podle §153a odst. 3 o. s. ř. může v řízení založit závazek zcela nový, dosud neexistující. Nesouhlasí s postupem soudu podle §114b o. s. ř. a s vydáním rozsudku pro uznání, neboť skutková tvrzení vylíčená v žalobě nebyla dostačující a neobsahovala jediný důkaz o tom, že by existoval ze strany žalobkyně jakýkoli nárok vůči žalované. Tvrdí, že žaloba byla v tomto ohledu neúplná, žalobkyně měla být vyzvána k jejímu doplnění, resp. odstranění vad a pokud tak neučinila, měla být žaloba zamítnuta. Ze žaloby přitom nebylo zřejmé ani to, z čeho žalobkyně dovozuje pasivní věcnou legitimaci žalované. Ačkoli byla žaloba podána dne 8. 9. 2005, žalobkyně minimálně od 7. 8. 2003, kdy vydala předmětný automobil orgánům činným v trestním řízení, naprosto přesně věděla, že došlo ke spáchání trestného činu jednatelem společnosti M. s. r. o., který jí vozidlo prodal, přijal a má v držení celou kupní cenu ve výši 175.000,- Kč, a proto bezodkladně svůj nárok přihlásila jako poškozená v trestním řízení. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Otázka předložená k posouzení dovolacímu soudu není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2, místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
Podle §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen.
Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5).
Jsou-li splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), zda nejde o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř., případně zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. l o. s. ř. koncentrováno ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2602/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, sešit č. 4/2007, pod C 4070). Nastane–li fikce uznání podle §114b odst. 5 o. s. ř., je soud povinen podle tohoto uznání vydat rozsudek pro uznání i bez návrhu žalobce a bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné.
Dle ustanovení §205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, §153b). Podle §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
V otázce splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání se lze ztotožnit s názorem odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci byl rozsudek pro uznání vydán na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§114 odst. 5 o. s. ř.). Z obsahu spisu vyplývá, že pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. (usnesení ze dne 21. 9. 2005, č. j. 12 C 338/2005–15) byly splněny všechny zákonné podmínky, usnesení obsahovalo všechny stanovené náležitosti, bylo žalované řádně doručeno (ne dříve než žaloba), žalovaná se bez vážného důvodu na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila a ani v této lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom bránil, a byla poučena za jakých podmínek soud rozhodne rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
Správná není ani námitka žalované směřující k vylíčení skutkových okolností v žalobě, neboť v žalobě bylo v tomto směru přesně a určitě uvedeno, čeho se žalobkyně domáhá, žaloba obsahovala v potřebném rozsahu vylíčení rozhodujících skutečností (zejména údaje o tom, že žalobkyně od žalované koupila osobní automobil za dohodnutou kupní cenu, a i o splnění povinností vyplývajících z tohoto závazku žalobkyní jako kupující -převzetí předmětu koupě a uhrazení kupní ceny).
Přípustnost dovolání rovněž nelze dovozovat z námitky nedostatku pasivní věcné legitimace uplatněné v dovolání. Jak vyplývá ze shora uvedených ustanovení, rozsudek pro uznání lze dále přezkoumat z hlediska zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání (§153a o. s. ř.). Zkoumání pasivní věcné legitimace žalovaného, která je hmotněprávním institutem, nikoliv podmínkou řízení, však nepatří mezi předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání a nejde ani o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, nebo o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř. a nejde ani o řízení, které je podle §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.
Vzhledem k tomu, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny zákonné podmínky fikce, je soud povinen rozhodnout rozsudkem pro uznání o nároku, který je předmětem sporu, a to bez ohledu, zda tvrzení žalobce jsou podložena důkazy nebo zda se požadavky žalobce jeví jako důvodné či nikoliv, není pochybením soudu, že před vydáním rozsudku pro uznání neprováděl dokazování a nezkoumal otázku pasivní legitimace žalované ve sporu.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 14. dubna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu