ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2635.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2635/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. M., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, o 960.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 33/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2005, č. j. 20 Co 505/2004-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá vůči státu náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Č. k. a. (dále též jen „ČKA“), konkrétně vydáním dostihového řádu, který stanovil takové podmínky pořádání výkonnostních zkoušek koní, jimiž byla fakticky znemožněna podnikatelská činnost žalobce jako trenéra dostihových koní. V důsledku toho mu ušel zisk ve výši 960.000,- Kč, kterého mohl za tuto činnost v době od 1. 9. 1994 do 31. 12. 1999 podle smlouvy o tréninku koní dosáhnout u společnosti C., s.r.o., jejímž je jednatelem.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 9. 2004, č. j. 20 C 33/2001-29, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je v rámci volné živnosti oprávněn podnikat v oblasti trénování dostihových koní. Dne 1. 8. 1994 uzavřel smlouvu o tréninku koní na dobu od 1. 9. 1994 do 31. 12. 1999 za odměnu 15.000,- Kč měsíčně se společností C., s.r.o., jejímž je jediným společníkem a jednatelem. Soud s odkazem na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a §3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, dovodil, že není splněna podmínka odpovědnosti státu za škodu, spočívající v nesprávném úředním postupu orgánu státu. Podle soudu prvního stupně totiž organizování a pořádání výkonnostních zkoušek (klusáckých dostihů) není výkonem státní správy, nýbrž spolkovou činností, kterou byla ČKA oprávněna vykonávat a za kterou nemůže odpovídat stát.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2005, č. j. 20 Co 505/2004-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež označil za dostatečná, zaujal však odlišný právní názor v otázce podmínek odpovědnosti státu za škodu, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil s poukazem na ustanovení §7 odst. 2 a 3 zákona č. 240/1991 Sb., že pořádání klusáckých dostihů lze považovat za výkon státní správy ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. či §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jímž byla ČKA pověřena jako občanské sdružení; pokud by vydala pravidla v rozporu se zákonem, dopustila by se nesprávného úředního postupu, pro takový závěr však nebyl podklad. Podle odvolacího soudu je však důvodem pro zamítnutí žaloby (tj. pro potvrzení napadeného rozhodnutí) nedostatek jiné zákonné podmínky odpovědnosti státu za škodu, a to vzniku škody. I když žalobce nemohl vykonávat trenérskou činnost, nemohla mu tím vzniknout škoda, neboť sjednanou odměnu měl podle smlouvy ze dne 1. 8. 1994 pobírat od obchodní společnosti, jejímž byl jediným společníkem. Bez zřetele k tomu, že formálně by šlo o výplatu mezi právnickou a fyzickou osobou, žalobci újma nevznikla, neboť by prostředky fakticky vyplácel sám sobě, resp. jeho příjem fyzické osoby by byl kompenzován úbytkem majetku jím vlastněné společnosti. Kromě toho již při uzavírání smlouvy věděl, že sjednanou činnost nebude moci realizovat, uzavřel ji proto s cílem využít pochybení pověřené právnické osoby při výkonu státní správy k získání finančního prospěchu; výkon takového práva je v rozporu s dobrými mravy a nepožívá právní ochrany podle §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud připustil, že nesprávným úředním postupem omezená podnikatelská činnost žalobce mohla vyvolat újmu například tím, že by musel vyplácet mzdu jinému trenérovi, vznik takové škody však nebyl žalobou tvrzen.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že trpí procesními vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady spatřuje v tom, že soudy obou stupňů upřely účastníkům právo na spravedlivý proces, neboť jim neumožnily potřebným způsobem doplnit tvrzení a důkazní návrhy. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně neodlišuje fyzickou a právnickou osobu coby samostatné subjekty, mezi nimiž mohou vznikat právní vztahy, i když je fyzická osoba jediným společníkem právnické osoby. Namítá rovněž, že závěry odvolacího soudu ohledně aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. jsou hrubě urážlivé a nerespektují okolnost, že žalobce dlouhodobě od roku 1994 upozorňoval na nesprávný úřední postup a na možnost vzniku škody, jednal s Ministerstvem zemědělství a nakonec mu nezbylo než se obrátit na soud; nelze proto dovozovat, že se chtěl na úkor státu obohatit. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů, že nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu. Poukazuje i na to, že dovolání není přípustné, neboť uplatněné dovolací důvody nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Proto navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrzen, aniž by mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolací soud je přitom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod „obstojí“, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006).
Tak je tomu i v dané věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž postaveno na dvou důvodech, pro které nelze žalobě vyhovět; každý z těchto důvodů postačí samostatně k zamítnutí žaloby, totiž že žalobci nevznikla škoda a že jím uplatněný požadavek na náhradu újmy, kterou označuje za ušlý zisk, je v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Vzhledem ke zmíněnému charakteru ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je třeba rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití tohoto ustanovení, učinit na základě zvážení všech rozhodných okolností případu na stranách obou účastníků sporu; jde o taková skutková zjištění, která musí přesvědčivě dokládat, že – v konkrétním případě – je výkon práva s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 11, s. 839, případně rozsudek téhož soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002). Je tedy zřejmé, že otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, a závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě tak zpravidla nelze zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy v souvislosti s úvahou o přípustnosti podaného dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. je třeba konstatovat, že řešení otázky aplikace §3 odst. 1 obč. zák. zde postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se týká jen tohoto konkrétního případu. Dovolatel, byť považuje závěry odvolacího soudu za urážlivé pro svou osobu, vznáší výhrady pouze k posouzení těchto konkrétních okolností, aniž by formuloval právní otázku, pro kterou by bylo možno dovodit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce s přesahem do rozhodování případů obdobných. Pak tedy přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro uvedenou otázku dána není.
Za této situace je bez významu řešení další otázky, a to podmínky vzniku škody, neboť ani její vyřešení ve prospěch dovolatele by nepřineslo v jeho poměrech změnu, není-li dovolacímu přezkumu podroben závěr o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není z hlediska uplatněných dovolacích námitek dána, a proto dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu