ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2750.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2750/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce MUDr. I. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované Ing. K. Š., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 114/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2006, č. j. 26 Co 545/2004-116, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2000, č. j. 47 C 114/99-42, uložil žalované povinnost vydat žalobci plastiku mladé dívky se zkříženýma rukama s náznakem splývajícího závoje z hlavy přes ramena spolu se soklem, vše zhotoveno z bílého mramoru, spolu s mramorovou deskou s nápisem „A.“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 6. 2003, č. j. 26 Co 48/2001-74, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na vydání plastiky a mramorové desky s nápisem zamítl, ve zbytku (tj. ohledně vydání mramorového soklu) jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. S poukazem na zásadu dvojinstančnosti řízení a na to, že v důsledku připuštěné změny žaloby v průběhu odvolacího řízení (šlo o reakci žalobce na zjištění, že došlo k odcizení plastiky, rozřezání mramorového soklu na tři kusy a zničení mramorové desky s nápisem při opracování), aby v případě nemožnosti vydání plastiky byla žalované uložena povinnost k náhradě škody ve výši 69.500,- Kč a v případě nemožnosti vydání mramorové desky s nápisem k náhradě škody ve výši 500,- Kč, uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval důvodností nároku na vydání požadovaných věcí a na náhradu škody z hlediska oprávněnosti či neoprávněnosti držby, přičemž je třeba vzít v úvahu námitku žalované, že nabyla vlastnictví těchto věcí zpracováním podle §135b obč. zák. Předmětem řízení tak zůstal nárok žalobce na vydání 1 kusu soklu (původně část plastiky) – monolitu – z bílo-růžovo-hnědého mramoru, 2 kusů růžovo-hnědo-bílého mramoru a nárok na zaplacení částky 70.000,- Kč z titulu náhrady škody za odcizenou plastiku a zničenou mramorovou desku s nápisem.
Městský soud v Brně poté částečným a mezitímním rozsudkem ze dne 4. 6. 2004, č. j. 47 C 114/99-96, uložil žalované povinnost vydat žalobci popsaný 1 kus soklu a 2 kusy mramoru a určil, že nárok žalobce na náhradu škody za plastiku dívky a za mramorovou desku s nápisem je co do základu důvodný a že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že v důsledku pochybení zaměstnance Správy pražských hrobů došlo k neplatnému převodu hrobového příslušenství ve vlastnictví žalobce (dostal je darem od akademické sochařky H. Z. na památku jeho tragicky zesnulé sestry), sestávající z plastiky mladé dívky se zkříženýma rukama s náznakem splývajícího závoje z hlavy přes ramena, soklu – monolitu z bílo-růžovo-hnědého mramoru a desky z bílého mramoru nepravidelného tvaru s nápisem „A.“ na čelní straně, na žalovanou, která předmětné hrobové příslušenství po uzavření kupní smlouvy se S. p. h. převezla na hřbitov do B. Po zjištění tohoto omylu byla žalovaná ze strany žalobce (dopisem ze dne 31. 3. 1999) i S. p. h. (dopisem ze dne 19. 3. 1999, v němž je také uvedeno, že žalovaná byla již dne 5. 3. 1999 vyzvána Policií ČR k tomu, aby se sochou nic nedělala) vyzývána o neprodlené vydání všech věcí tvořící předmětné hrobové příslušenství, které má ve svém držení. Žalovaná tak neučinila, v únoru roku 1999 objednala v kamenictví opravu hrobového příslušenství, která začala probíhat v dubnu roku 1999 a trvala do 6. 8. 1999, kdy žalovaná dílo převzala. K podstatnému zásahu do plastiky dívky nedošlo, v dubnu nebo v květnu roku 1999 byla odřezána jen část původního soklu, z něhož byly vyrobeny dva klíny, a deska s nápisem se při práci pravděpodobně v květnu téhož roku rozpadla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná vlastnické právo k hrobovému příslušenství zpracováním nezískala. Plastika dívky byla pouze zrestaurována, sokl byl zmenšen a vyleštěn a deska s nápisem při opracování zničena; za věc novou vzniklou zpracováním lze považovat toliko dva klíny vyrobené rozřezáním odřezané části soklu, k nimž však žalovaná vlastnické právo také nenabyla, neboť v době zpracování, a to minimálně od 11. 3. 1999, již nebyla v dobré víře, že jí věc patří ve smyslu §135b odst. 1 obč. zák., za situace, kdy k odřezání části soklu a vytvoření dvou klínů došlo v dubnu či květnu roku 1999. Soud prvního stupně proto podle §126 obč. zák. uložil žalované povinnost vydat žalobci sokl a dva klíny nacházející se v jejím držení a shledal oprávněným základ nároku na náhradu škody podle §131 obč. zák. za plastiku dívky (odcizené v průběhu řízení ze hřbitova v B. – oznámení na Policii podala žalovaná dne 10. 2. 2002) a zničenou mramorovou desku s nápisem. Dále uvedl, že ustanovení §131 odst. 1 obč. zák. je třeba vykládat tak, že má na mysli odpovědnost za ztrátu, zničení a zhoršení (znehodnocení) věci, které by se neoprávněný držitel mohl zprostit jedině prokázáním, že by ke ztrátě či zničení věci došlo i tehdy, byla-li by u toho, komu právem patří. Pokud tedy žalovaná nebyla v dobré víře minimálně od 11. 3. 1999 a své odpovědnosti se nezprostila (nelze učinit závěr, že by ke zničení desky s nápisem a k odcizení plastiky dívky došlo za situace, kdy by tyto věci zůstaly na hrobě v P.), je povinna nahradit žalobci škodu, která neoprávněnou držbou vznikla.
K odvolání žalované Krajský soudu v Brně rozsudkem ze dne 5. 5. 2006, č. j. 26 Co 545/2004-116, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o důvodnosti základu nároku na náhradu škody potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením oprávněnosti nároku žalobce podle ustanovení §131 odst. 1 obč. zák. zakládajícího povinnost neoprávněného držitele vydat věc vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a nahradit škodu, která neoprávněnou držbou vznikla. Podle odvolacího soudu, byť je v uvedeném ustanovení hovořeno výslovně o „náhradě škody“, je tuto normu nutno interpretovat tak, že má na mysli odpovědnost neoprávněného držitele za ztrátu a zničení věci, které by se neoprávněný držitel mohl zprostit jen tehdy, pokud by prokázal, že ke zničení, ztrátě věci by došlo i tehdy, byla-li by u toho, komu právem patří. S ohledem na okolnosti, za nichž došlo ke ztrátě a zničení uvedených věci, pak nelze mít zato, že by ke vzniku škody došlo i v případě, že by tyto věci byly v držení vlastníka (žalobce).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spočívajícím v „interpretaci a aplikaci zákonného ustanovení §131 obč. zák. o náhradě škody neoprávněného držitele, jakožto odpovědnosti svého druhu za ztrátu, zničení a zhoršení (znehodnocení) věci“. Je přesvědčena, že povinnost nahradit škodu ve smyslu §131 obč. zák. předpokládá též příčinnou souvislost mezi vznikem škody a neoprávněnou držbou, a že nelze dovodit odpovědnost žalované za ztrátu plastiky, neboť této ztrátě nemohla žalovaná (ani žalobce) předejít ani při vynaložení maximální péče a veškerého úsilí, které lze spravedlivě požadovat s ohledem na účel odcizené věci (plastiky určené k výzdobě hrobového místa na veřejně přístupném místě), byť v té době již měla pochybnosti o oprávněnosti držby. Dále tvrdí, že práce na hrobovém příslušenství byly objednány již dne 4. 2. 1999, tedy ještě v době oprávněné držby, a že nemohla vědět, kdy konkrétně ke zpracování soklu dojde a jak dopadne soudní řízení, během jehož trvání předpokládala, že jí svědčí vlastnické právo vzniklé zpracováním předmětného hrobového příslušenství. Proto mezi neoprávněnou držbou a zničením kamene s nápisem chybí vztah příčinné souvislosti. Podle žalované jsou existence neoprávněné držby a krádež plastiky neznámým pachatelem skutečnosti na sobě zcela nezávislé a bez vztahu příčiny a následku, zabezpečení před krádeží plastiky na hrobě žalobce v P. by nebylo jiné než na hrobě v B., přesto je zde odvolacím soudem odpovědnost za ztrátu věci a de facto i za neúspěch policejních orgánů při hledání pachatele krádeže přičten k její tíži. Jelikož se jedná o „věc zásadního právního významu, která nebyla dosud dovolacím soudem spolehlivě vyřešena, ačkoli dikce aplikovaných zákonných ustanovení občanského zákoníku další interpretaci nezbytně vyžaduje“, navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované nevyhověl. Má za to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná se stala držitelkou cizí věci, a že ačkoli byla včas vyzvána k vydání věci vlastníkovi a bylo jí nabídnuto vrácení peněz, které za věci zaplatila nesprávnému vlastníkovi, tedy věděla, že není držitelem oprávněným, odmítla věci vydat, nadále s nimi nakládala a plastiku umístila na veřejně přístupné místo v době, kdy již probíhalo toto soudní řízení, ze kterého pak byla odcizena. V důsledku nezodpovědného jednání žalované během neoprávněné držby, která přitom nedostála svým zákonným povinnostem a nezabezpečila věci před poškozením, ztrátou, zničením, tedy nepostupovala s péčí, kterou lze po ní spravedlivě požadovat, žalobci vznikla v příčinné souvislosti škoda (žalovaná mohla věci umístit na bezpečné veřejně nepřístupné místo do doby pravomocného rozhodnutí v této věci). Vedle toho přišel žalobce o jedinečnou osobní věc nevyčíslitelné hodnoty vzhledem k tomu, že tato věc představovala posmrtnou masku jeho tragicky zesnulé mladé sestry.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; i když mu předcházel rozsudek odvolacího soudu, kterým byla část žaloby zamítnuta a zbytek rozhodnutí soudu prvního stupně zrušen, není dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť oběma prvostupňovými rozsudky bylo žalobě vyhověno, tj. soud prvního stupně posoudil práva a povinnosti účastníků řízení pokaždé stejně, navíc došlo v průběhu řízení ke změně žaloby (proto bylo v předcházejícím řízení vyhověno žalobě na vydání věcí, avšak v tomto řízení - mimo jiné - žalobě na náhradu škody); přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3078). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §131 odst. 1 obč. zák. neoprávněný držitel je povinen vždy vydat věc vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a nahradit škodu, která neoprávněnou držbou vznikla. Může si odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. l obč. zák. je i držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém (objektivně) požadovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000). Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může být nadále subjektivně v dobré víře o svém právu k věci. Seznámil-li se však držitel (např. v průběhu soudního řízení či ze sdělení vlastníka) se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc patří, zaniká jeho dobrá víra bez ohledu na to, zda výrokem rozhodnutí soudu otázka dobré víry byla či nebyla řešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1166, svazek 26, ročník 2004).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění [jejich správnost dovolacímu přezkumu v případě zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepodléhá], že nejpozději 11. 3. 1999 bylo žalované dopisem Správy pražských hrobů sděleno, že došlo k omylu při evidenci tzv. propadlých hrobových příslušenství, v důsledku čehož drží věci ve vlastnictví žalobce. Dopisem ze dne 31. 3. 1999 ji žalobce vyzval k neprodlenému vydání všech věcí tvořících předmětné hrobové příslušenství, tedy ji jednoznačným a srozumitelným způsobem upozornil na to, že kupní smlouva uzavřená mezi ní a S. p. h. je neplatná a že hrobové příslušenství žalobce drží neoprávněně. Během měsíců dubna či května roku 1999 pak došlo ke zničení mramorové desky s nápisem a v roce 2002 k odcizení plastiky dívky ze hřbitova v B. Dovodil-li z toho odvolací soud, že v době poškození a ztráty věcí žalovaná již nebyla v dobré víře, že jí tyto předměty patří, a byla tak jejich neoprávněnou držitelkou s důsledky uvedenými v ustanovení §131 odst. 1 obč. zák., je jeho rozhodnutí v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou.
Ani námitky dovolatelky, že mezi její držbou předmětných věcí a vznikem škody není vztah příčinné souvislosti, nemohou zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Především je totiž zřejmé, že ustanovení §131 odst. 1 obč. zák. je speciální skutkovou podstatou odpovědnosti za škodu, jejímiž podmínkami jsou vznik škody a jeho souvislost s neoprávněnou držbou. Zákon odpovědnost za škodu nespojuje s porušením právní povinnosti neoprávněného držitele (protiprávní je už samotný stav neoprávněné držby), a není proto ani významné, jakým způsobem došlo ke ztrátě a poškození předmětu držby, jestliže jde o okolnosti na straně držitele, které mohly nastat právě proto, že vlastníku byla věc odňata. Z hlediska zákonem předvídané souvislosti s neoprávněnou držbou je rozhodující, že neoprávněný držitel nebyl schopen dostát své zákonné povinnosti vydat předmět neoprávněné držby vůbec či ve stavu odpovídajícím tomu, v jakém jej převzal; jestliže v důsledku toho vznikne vlastníku (oprávněnému držiteli) majetková újma, je dán vztah příčinné souvislosti. Tento vztah je naplněn nepochybně i v posuzovaném případě, neboť žalovaná nevrátila žalobci mramorovou desku zničenou při provádění opravy, kterou sama sjednala; škoda na věci přitom nastala v době, kdy už se jednalo o držbu neoprávněnou, aniž by bylo významné, kdy byla oprava sjednána. I ke ztrátě plastiky odcizením došlo v době, kdy žalovaná byla v prodlení s povinností věc vydat (opět v době neoprávněné držby) a kdy se věc místo v dispozici vlastníka nacházela na místě, kde při postupu žalované odpovídajícím zákonu být neměla a kde vlastník neměl možnost o ni pečovat. Žalovaná právě proto nese odpovědnost za škodu, která žalobci vznikla tím, že jeho věci, které se staly předmětem neoprávněné držby, byly zničeny či odcizeny třetí osobou.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem či ustálenou soudní judikaturou a že by proto mělo z hlediska uplatněných dovolacích námitek po právní stránce zásadní význam. Pak ovšem dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť posuzoval důvodnost dovolání proti tzv. mezitímnímu rozsudku odvolacího soudu; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud prvního stupně ve svém konečném rozsudku (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 11. prosince 2008
¨
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu