ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2802.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2802/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. M. S., zastoupenému advokátkou, o 648.000,- Kč s příslušenstvím, vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 51/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2005, č. j. 21 C 51/2001-130, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2006, č. j. 13 Co 157/2006-155, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2005, č. j. 21 C 51/2001-130, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2006, č. j. 13 Co 157/2006-155, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 648.000,- Kč s příslušenstvím; tuto částku požadoval jako náhradu škody (ztráty na výdělku), jež mu měla být způsobena jednáním žalovaného, který v řízení před Ústavním soudem jako jeho zástupce (advokát) bez vědomí klienta změnil petit ústavní stížnosti, což vedlo k odmítnutí této stížnosti jako opožděné.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 12. 2005, č.j. 21 C 51/2001-130, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného za škodu, jejíž náhrada je žalobcem uplatňována, není dána. Pro vznik (objektivní) odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou jeho klientovi ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 3. 2006, je rozhodující, zda škoda vznikla jako důsledek jednání žalovaného, tedy zda existuje příčinná souvislost mezi změnou petitu ústavní stížnosti žalovaným a vzniklou škodou, tj. snížením výdělku žalobce. Soud prvního stupně jako předběžnou otázku posuzoval eventuální úspěšnost ústavní stížnosti, jak byla formulována žalobcem. Dovodil, že Vrchní soud v Praze, proti jehož rozhodnutí směřovala ústavní stížnost, nezasáhl do základních práv žalobce; proto ústavní stížnost nemohla být úspěšná (namísto odmítnutí by došlo k jejímu zamítnutí). Přitom procesní i hmotněprávní důsledky zamítnutí stížnosti by byly pro žalobce zcela totožné s těmi, jež nastaly v důsledku jejího odmítnutí. Navíc ani při (případném) zrušení stížností napadeného rozhodnutí nelze bez dalšího předvídat, jak by nové řízení v téže věci dopadlo. Ohledně výše škody pak není zřejmé, proč žalobce nárokuje náhradu platu za období tří let v plné výši, ačkoli po převedení na jinou práci (podle svých tvrzení) dosahoval přibližně poloviny původního platu a následně ukončil služební poměr na vlastní žádost. Z těchto důvodů soud neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody žalobci.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2006, č.j. 13 Co 157/2006-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho právními závěry. K návrhu žalobce na předložení věci Soudnímu dvoru Evropských společenství (dále jen „Soudní dvůr ES“) k posouzení předběžné otázky odkázal na již (v téže věci) vydané usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 9. 2004, č.j. 21 C 51/2001-85, potvrzené usnesením odvolacího soudu ze dne 28. 12. 2004, č.j. 13 Co 496/2004-99, jímž byl tento návrh pravomocně zamítnut.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Důvod pro zrušení dovoláním napadených rozhodnutí dovolatel spatřuje v porušení základních zásad komunitárního práva soudy obou instancí, konkrétně zásady, že „jednotlivcům nesmí být bráněno v uplatňování svých práv neslučitelností nebo složitostí soudních nebo právních systémů země.“ Poukazuje na rozhodnutí Soudního dvora ES ze dne 12. 11. 1996 ve věci C-84/94 a navrhuje, aby se Nejvyšší soud obrátil s předběžnou otázkou [čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství, v platném znění (dále jen „Smlouva o ES“)] na Soudní dvůr ES za účelem zajištění plné efektivity a jednotné aplikace komunitárního práva. Dále uvádí, že postupem Ministerstva vnitra České republiky (dále jen „ministerstvo“), které (v jiné věci žalobce) „svévolně skartovalo“ své rozhodnutí ze dne 20. 2. 1996, č.j. Z-5-2/50-96, došlo k zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces. Soud prvního stupně (resp. odvolací soud) navíc v předchozím průběhu řízení „neprovedly některé žalobou navrhované důkazy“. Proto navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2005, č.j. 21 C 51/2001-130, který byl dovoláním rovněž napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu považovat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně (což ostatně dovolatel nezpochybnil). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je zásadně odvolání, jež bylo dovolatelem proti prvostupňovému rozsudku v dřívější fázi řízení rovněž podáno. Za této situace občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod č. 47). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Žalobce v dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, jejíž zásadní význam ve shora uvedeném smyslu by mohl vést dovolací soud k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a nezpochybňuje ani žádný z právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Tvrzení žalobce o porušení základní zásady komunitárního práva, podle níž „jednotlivcům nesmí být bráněno v uplatňování svých práv neslučitelností nebo složitostí soudních nebo právních systémů země“, je – neuvádí-li, v čem konkrétně (v posuzované věci) toto porušení spočívá, resp. jak se projevilo v právních poměrech žalobce – pro úvahu dovolacího soudu o zásadním významu rozsudku po stránce právní bez významu, stejně jako (blíže nekonkretizovaná) námitka o neprovedení „některých navrhovaných důkazů“ [již lze podřadit dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Zásadní význam napadeného rozhodnutí nelze spatřovat ani v (tvrzeném) porušení práva žalobce na spravedlivý proces „svévolným“ postupem ministerstva. Vytýkané jednání ministerstva, jež bylo učiněno již mimo správní řízení, které s nyní přezkoumávanou věcí (byť pouze okrajově) souvisí, se nijak nedotýká předmětu probíhajícího řízení (jímž je odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobci v řízení o ústavní stížnosti), a proto nemůže mít vliv na správnost vyslovených právních závěrů.
Návrh dovolatele na přerušení řízení a předložení věci Soudnímu dvoru ES k posouzení předběžné otázky dovolací soud neshledal důvodným. Podle čl. 234 Smlouvy o ES vyvstane-li před soudem členského státu otázka týkající se výkladu Smlouvy o ES, platnosti a výkladu aktů přijatých orgány S. a E. c. b. a výkladu statutů subjektů zřízených aktem Rady, pokud tak tyto statuty stanoví, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce; jde-li o soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr. Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajištění správného a jednotného výkladu těch ustanovení komunitárního práva, jež jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu E. s. Z ustálené judikatury Soudního dvora ES vyplývá, že odmítne předběžnou otázku jako nepřípustnou, je-li zcela zřejmé, že výklad komunitárního práva, kterého se národní soud domáhá, nemá žádný vztah ke skutkovému stavu či smyslu řízení před národním soudem (srov. např. věc C-291/96, Martino Grado a Shadid Bashir /1997/ ECR I-5331, bod 12, věc C-299/95, Kremzow /1997/ ECR I-2629, bod 19, věc C-144/95, Maurin /1996/ ECR I-2909, bod 13, či věc C-415/93, Bosman a spol. /1995/ ECR I-4921, bod 61), případně že jde o hypotetické či irelevantní otázky ze strany procesních účastníků, jež jsou pouze prostředkem k prodloužení řízení před národním soudem a jejichž předložení by znamenalo zneužití řízení o předběžné otázce (srov. např. věc 244/80 Foglia vs. Novello /1981/ ECR 3045, bod 18, či věc 126/80, Maria Salonia vs. Giorgie Poidomani a Franca Baglieri /1981/ ECR 1563, bod 6). Dovolací soud je povinen přerušit řízení a předložit věc Soudnímu dvoru ES k rozhodnutí o předběžné otázce pouze tehdy, jestliže vyřešení této předběžné otázky považuje za nezbytné k tomu, aby mohl ve věci rozhodnout (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. 3 As 22/2006, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ročník 2007, svazek 10, pod č. 1321). Požaduje-li v posuzované věci dovolatel s poukazem na rozhodnutí Soudního dvora ES ve věci C-84/94 (zabývající se harmonizací úpravy pracovních podmínek zaměstnanců) zajištění jednotné aplikace čl. 137 Smlouvy o ES, jedná se o ustanovení, které nijak nesouvisí s předmětem dovolacího řízení a jehož aplikace zde nepřichází v úvahu. V dovolacím řízení nevyvstala žádná otázka výkladu či aplikace komunitárního práva, bez jejíhož posouzení by nebylo možné věc rozhodnout (ostatně ani dovolatel žádnou takovou otázku neformuloval), a Nejvyššímu soudu tudíž nesvědčí oprávnění (povinnost) předložit ji Soudnímu dvoru ES.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není přípustné. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu