ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2828.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2828/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobců 1) S. S., a 2) M. S., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, o 1.808.290,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 185/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. února 2007, č. j. 40 Co 1451/2006-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 16 C 185/2005-127, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.808.290,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody, která žalobcům měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované (Katastrálního úřadu v Š.) v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Vyšel ze zjištění, že žalobci jako prodávající a J. S. jako kupující uzavřeli dne 31. 7. 1995 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti ve vlastnictví žalobců. Na základě této kupní smlouvy byl rozhodnutím Katastrálního úřadu v Š. ze dne 20. 10. 1995, č. j. 10 V 11-1497/95, povolen vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem s právními účinky vkladu ke dni 31. 7. 1995. Podáním ze dne 17. 8. 1998 uplatnili žalobci vůči Katastrálnímu úřadu v Š. požadavek na náhradu škody s tím, že návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem měl být zamítnut, neboť jejich skutečnou vůlí nebyl prodej nemovitostí, nýbrž získání půjčky, a kupní smlouva byla simulovaným právním úkonem zastírajícím zástavní smlouvu. Katastrální úřad v Š. vyjádřením ze dne 27. 8. 1998 požadavku žalobců nevyhověl. Žalovaná přípisem ze dne 11. 7. 2003 žalobcům sdělila, že jejich požadavek na náhradu škody považuje za nedůvodný a právo za promlčené. Námitku promlčení vznesla žalovaná rovněž v řízení před soudem prvního stupně (např. podáním ze dne 15. 8. 2005). Soud prvního stupně věc posoudil podle §32 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná, neboť žalobci již dne 17. 8. 1998 nepochybně věděli o tom, že jim vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, avšak žalobu na náhradu škody podali až 28. 7. 2005, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 2. 2007, č. j. 40 Co 1451/2006-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak vzhledem k tomu, že škoda měla být žalobcům způsobena přede dnem účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. (tj. před 15. 5. 1998), dovodil v souladu s ustanovením §36 tohoto zákona, že v souzené věci je nutno aplikovat zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“). S odkazem na §22 zákona č. 58/1969 Sb. a na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě se uplatní pouze subjektivní promlčecí doba v délce tří let podle §22 odst. 1, věty první, zákona, neboť se jedná o promlčení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, u něhož se počátek běhu promlčecí doby pojí ke dni, kdy se poškozený (žalobci) o vzniku škody dozvěděl, tedy kdy zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a její rozsah; promlčecí doba v délce deseti let podle §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. se neuplatní, neboť toto ustanovení dopadá pouze na případy náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Nejpozději dne 17. 8. 1998 se žalobci relevantním způsobem dozvěděli o vzniku škody, tříletá subjektivní promlčecí doba (§22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.) k uplatnění nároku na náhradu škody u soudu tedy uplynula dne 17. 8. 2001. Řízení u okresního soudu však bylo zahájeno až podáním žaloby dne 28. 7. 2005, a proto nárok žalobců zanikl v důsledku promlčení. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem promlčení práva žalobců na náhradu škody bylo již nadbytečné zabývat se splněním předpokladů odpovědnosti za škodu.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňují je nesprávným právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nesporují, že škoda byla způsobena nesprávným úředním postupem, ale nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a tvrdí, že objektivní promlčecí doba uvedená v ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. odpovídá promlčecí době stanovené občanským zákoníkem pro nárok na náhradu škody, jež byla způsobena úmyslně. Namítají, že nárok uplatnili včas a k námitce promlčení není možné přihlédnout. Tvrdí, že žalovaná jednala úmyslně, což dovozují z korespondence mezi FÚ Z. a žalovanou, konkrétně uvádí obsah přípisu FÚ Z. ze dne 19. 4. 1999. Dále odvolacímu soudu vytýkají, že se nevypořádal s jejich tvrzením, že žalovaná postupovala s rozporu se zákonem, když „návrh na vklad kupní smlouvy nezamítla“. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla pro případ, že bude shledáno přípustným, jeho zamítnutí. Trvá na svém názoru, že právo žalobců je promlčeno. Ustanovení §22 zákona č. 58/1969 Sb. stanoví u nároků z odpovědnosti za škodu z titulu nesprávného úředního postupu jedinou, a to tříletou subjektivní promlčecí dobu. Dovozuje, že z podání žalobců ze dne 17. 8. 1998, adresovaného tehdejšímu Katastrálnímu úřadu v Š., je zřejmé, že již v této době si žalobci byli vědomi vzniku možné škody i její výše.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení, které dovolatelé uplatňují jako důvod dovolání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolací soud je přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), tzv. kvalitativní stránka přezkumné činnosti je zásadně určena tím, jak dovolatel vymezí důvody dovolání. V posuzovaném případě dovolatelé s poukazem na úmyslné protizákonné jednání žalované strany dovozují uplatnění desetileté promlčecí doby ve smyslu §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. i na případy nesprávného úředního postupu.
Podle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nejpozději se toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
V ustanovení §22 odst. 1, 2 zákona jde o kombinaci doby subjektivní a doby objektivní, která ovšem platí pouze pro případy odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno. To vyplývá z dikce ustanovení §22 odst. 2, které počátek běhu objektivní promlčecí doby váže pouze na okamžik doručení (oznámení) rozhodnutí. U nároků z odpovědnosti za nesprávný úřední postup se pak uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §22 odst. 1 zákona, která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4482, ročník 2007). V posuzovaném případě, kdy rozhodnutí o vkladu nebylo pro nezákonnost zrušeno, posuzoval odvolací soud věc podle ustanovení o promlčení nároku z nesprávného úředního postupu; dovolatelé pak takový závěr o promlčení zpochybňují argumentací, že mělo být přihlédnuto k objektivní promlčecí době, se kterou však zákon v takto právně kvalifikovaném nároku nepočítá. Dovolateli tvrzený úmyslný postup žalované v rozporu se zákonem proto nemá ve vztahu k promlčení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem žádný relevantní význam.
Není tedy důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu