ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.3054.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 3054/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce I. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 554/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2005, č. j. 20 Co 75/2005-139, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2005, č. j. 20 Co 75/2005-139, pokud jím bylo rozhodnuto o platební povinnosti žalované v částce 105.000,- Kč se 16% úrokem z prodlení od 1. 12. 1994 do zaplacení, se zamítá, jinak se dovolání odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 13.756,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se vůči státu domáhá náhrady škody v celkové výši 123.041,- Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout tím, že Katastrální úřad v T. neprovedl v katastru nemovitostí poznámku o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí proti dlužnici žalobce D. F. a tímto nesprávným úředním postupem jí umožnil převést postižené nemovitosti na třetí osobu, takže žalobce pozbyl možnosti vymoci přisouzenou pohledávku ve výši 105.000,- Kč, náklady nalézacího řízení ve výši 11.216,- Kč a náklady řízení o výkon rozhodnutí ve výši 6.852,- Kč.
Rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 5. 2000, č. j. 4 C 554/99-45, jímž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2002, č. j. 20 Co 579/2000-52, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nesprávný úřední postup spočívající v nezapsání poznámky do katastru nemovitostí, neměl význam pro převod nemovitostí. Okresní soud v Třebíči poté, co jeho rozsudek ze dne 3. 2. 2003, č. j. 4 C 554/99-77, jímž bylo žalobě vyhověno, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2004, č. j. 20 Co 495/2003-89, rozsudkem ze dne 25. 10. 2004, č. j. 4 C 554/99-120, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částky 105.000,- Kč, 11.216,- Kč a 6.852,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 3. 1998, č. j. E 313/97-12, byl proti D. F. nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí k vymožení pohledávky žalobce ve výši 105.000,- Kč s náklady řízení podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 29. 4. 1996, sp. zn. 4 C 529/95. Ačkoliv usnesení bylo doručeno Katastrálnímu úřadu v T. dne 11. 3. 1998, poznámka v katastru nemovitostí nebyla vyznačena a tento úřad s účinky ke dni 30. 3. 1998 povolil vklad vlastnického práva k výkonem rozhodnutí postiženým nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 12. 3. 1998, kterou je D. F. prodala třetí osobě. Z toho soud dovodil, že žalovaná odpovídá žalobci za škodu, která mu vznikla tím, že přišel o možnost vymoci po své jinak nemajetné dlužnici přisouzenou pohledávku spolu s náklady nalézacího a vykonávacího řízení. S odkazem na ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, shledal nesprávný úřední postup katastrálního úřadu v tom, že nezapsal zákaz převodu nemovitostí na jiného podle §9 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ačkoliv obdržel usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí; za nerozhodné považoval, zda a kterému pracovišti bylo toto rozhodnutí doručeno.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 8. 2005, č. j. 20 Co 75/2005-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a i s poukazem na dříve vyslovený závazný právní názor zdůraznil, že na základě doručeného usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí byl katastrální úřad povinen učinit o tom poznámku do katastrálního operátu. Jestliže tak neučinil, dopustil se nesprávného úředního postupu, v jehož důsledku vznikla žalobci škoda, neboť bylo prokázáno, že vzhledem k majetkovým poměrům D. F. nemá žalobce jinou možnost svoji pohledávku vymoci.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci a odvolacímu soudu vytýká závěr o nesprávnosti úředního postupu. Dovolatelka dovozuje, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 3. 3. 1998 sice bylo doručeno katastrálnímu úřadu dne 1. 3. 1998 (správně 11. 3. 1998), avšak vykonatelným se stalo až dne 6. 9. 1998 (právní moc nastala dnem 22. 9. 1998), takže k okamžiku uzavření kupní smlouvy D. F. (12. 3. 1998) nebyli její účastníci omezeni ve smluvní volnosti a katastrální úřad neměl důvod neprovést vklad vlastnického práva; doručením nevykonatelného usnesení nevznikla katastrálnímu úřadu povinnost k provedení poznámky a jeho nečinnost tak nemohla mít vliv na řízení o povolení vkladu vlastnického práva. Na základě těchto námitek navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby je dovolací soud odmítl jako zjevně nedůvodné, případně zamítl. Po stručném shrnutí průběhu řízení a skutkového stavu projednávané věci uvádí, že se ztotožňuje s právními názory odvolacího soudu, zejména s tím, že katastrální úřad byl povinen poznámku zapsat po doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí na kterékoliv pracoviště.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., není důvodné; zčásti pak dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částek 105.000,- Kč, 11.216,- Kč a 6.852,- Kč s příslušenstvím, tj. ohledně tří samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, a je proto třeba přípustnost dovolání zkoumat samostatně. Jestliže ohledně nákladů předchozího nalézacího a vykonávacího řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč. Dovolání tak v této části směřuje proti rozsudku, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti části výroku odvolacího soudu ohledně částek 11.216,- Kč a 6.852,- Kč s příslušenstvím podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] ve vztahu k výroku týkajícímu se částky 105.000,- Kč, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.), včetně jejich obsahového vymezení, čímž se zakládá tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu. Dovolatelka zpochybňuje posouzení otázky nesprávnosti úředního postupu katastrálního úřadu, který po doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí nezapsal do katastru nemovitostí poznámku; vychází přitom z toho, že taková povinnost úřadu vzniká až vykonatelností usnesení, která podle jejího názoru v daném případě nastala až zhruba půl roku po doručení usnesení.
Podle ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (ve znění účinném v době posuzovaného postupu katastrálního úřadu, tj. do 30. 4. 2000, tedy před novelou provedenou zákonem č. 27/2000 Sb.), poznámky jsou úkony katastrálního úřadu, které jsou určeny k vyznačení skutečností nebo poměru vztahujícího se k nemovitosti nebo osobě a které nemají vliv na vznik, změnu nebo zánik práva.
Podle §9 odst. 1 písm. a) tohoto zákona poznámku zapíše katastrální úřad na základě doručeného rozhodnutí nebo oznámení soudu, správce daně či k doloženému návrhu toho, v jehož prospěch má být poznámka zapsána na základě usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, na základě usnesení o povolení ochranné lhůty v konkursním řízení, na základě usnesení o prohlášení konkursu, na základě u soudu podaného návrhu na vyrovnání, na základě usnesení o nařízení předběžného opatření nebo na základě jiného rozhodnutí, kterým se omezuje oprávnění vlastníka nemovitosti nebo jiného oprávněného nakládat s předmětem práva zapsaným v katastru.
Z uvedené úpravy vyplývá, že poznámka slouží k zachycení zákonem vyjmenovaných skutečností, které sice samy o sobě nemají dopad do vlastnických práv vkládaných do katastru, nicméně mohou mít z tohoto hlediska význam podle průběhu příslušného řízení (např. vykonávacího či konkursního), v němž může dojít k vydání rozhodnutí, které je podkladem k provedení záznamu do katastru nemovitostí. Z výslovné dikce zákona přitom vyplývá, že rozhodným okamžikem pro činnost katastrálního úřadu je doručení příslušného rozhodnutí [v daném případě listiny uvedené v §9 odst. 1 písm. a) zákona], nikoliv dovolatelkou nesprávně konstruovaná jeho vykonatelnost. Je tedy zřejmé, že bylo-li v posuzovaném případě usnesení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí doručeno katastrálnímu úřadu dne 11. 3. 1998, byl povinen na jeho základě zapsat poznámku bez ohledu na to, že nabylo právní moci až v září 1998; jestliže tak neučinil, nepochybně se dopustil nesprávného úředního postupu.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalované není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu opodstatněné, Nejvyšší soud České republiky je proto v části otevřené dovolacímu přezkumu zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem, krácená o polovinu (§3 odst. 1, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění před 1. 9. 2006). Sazba odměny za úkon představuje částku 22.970,- Kč, po krácení 11.485,- Kč, plus 75,- Kč paušál a 19 % DPH, celkově 13.756,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu