ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.3127.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3127/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva zemědělství ČR, proti žalované R. t., s. r. o., zastoupené advokátem, o 76.795,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 280/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. července 2006, č. j. 7 Co 1521/2006 - 166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 6. 4. 2006, č. j. 6 C 280/2005-145, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 76.795,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené nekontrolovatelným únikem vody v důsledku manipulace s vodovodním potrubím. Vyšel ze zjištění, že žalovaná tiskárna jako nájemce nebytových prostor v budově žalobkyně provedla bez jejího souhlasu pomocí zahradní hadice propojení vodovodního rozvodu žalobkyně s odběrným místem na vodovodním rozvodu společnosti R., s. r. o., v jehož důsledku při otevření vodovodních kohoutů u odběrných míst začalo docházet k průtoku vody do vodovodního potrubí v sousední budově a k výtoku vody v sousedním neužívaném objektu. V období od 12. 11. 2003 do 15. 11. 2004 tak došlo k nekontrolovanému úniku 2.813 m3 vody z vodovodního rozvodu žalobce – vlastníka nebytových prostor. Okresní soud dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobkyni (§415 obč. zák. a §420 odst. 2 obč. zák.). Žalovaná tím, že provedla zásah do vodovodního rozvodu, aniž vůbec ověřovala, zda může bez rizika propojení provést, nezkoumala, jaké to může mít důsledky, a ani neprošetřila situaci ohledně vodovodního vedení v sousedním objektu, porušila obecnou prevenční povinnost podle §415 obč. zák. Škoda představuje částku, jež žalobce za množství zbytečně uniklé vody zaplatil.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 7. 2006, č. j. 7 Co 1521/2006-166, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Podstatné je, že žalovaná jako nájemce nebytových prostor v nemovitosti žalobkyně provedla v užívaných prostorách bez souhlasu pronajímatele propojení odběrných míst vody zahradní hadicí, aniž si ověřila možné důsledky. Propojením došlo k nekontrolovanému průtoku vody do sousední nemovitosti, kde voda vytékala z neuzavřené trubky. Množství uniklé vody je odvozeno z průměrné spotřeby vody v nemovitosti za období pěti let a odchylka od této spotřeby představuje objem vody 2.813 m3 v hodnotě 76.795,- Kč, kterou žalobkyně vedle běžné spotřeby zaplatila Vodovodům a kanalizacím J. Č., a. s. Vzhledem k tomu, že přesné množství vody, které skutečně odteklo v důsledku zásahu žalované do vodovodního rozvodu, nelze zjistit, neboť se jednalo o nekontrolovatelný únik, odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně stanovil výši náhrady škody za užití §136 o. s. ř. na základě volné úvahy, jež se opírá o zjištění průměrné spotřeby vody v nemovitosti za posledních pět let. Odvolací soud proto neakceptoval námitku žalované, že skutečný rozsah škody nebyl prokázán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka namítá, že sice je vysoce pravděpodobné, že ke vzniku určité škody došlo, avšak žalobce v průběhu řízení nespecifikoval rozsah škody konkrétněji než vyčíslením podle průměrné spotřeby v celém objektu za posledních pět let. Není přitom vyloučeno, že vyčíslená skutečná škoda zahrnuje i vodu spotřebovanou jinými odběrateli v rámci objektu či případně uniklou jinými způsoby, kdy k únikům mohlo dojít v souvislosti s dalšími větvemi potrubí, které byly následně odstraněny, nebo i v souvislosti s provozem budovy např. v důsledku protékajících sociálních zařízení, neuzavřených kohoutů následkem opomenutí jiných nájemců, a všechny takové úniky vody nemohou být zahrnuty do objemu vody vyjádřené v penězích. Soudům vytýká, že nebyl vyžádán znalecký posudek zaměřený na zjištění, kolik vody mohlo protéci vodní soustavou žalované, a z toho dovozuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Užití volné úvahy (§136 o. s. ř.) nelze akceptovat, neboť nebyly zjištěny všechny možné ztráty vody na straně žalobce i žalované, které by umožnily úvahu o podílu mezi nimi. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci tedy řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005).
Ačkoliv dovolatelka uvádí dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), žádnou z jejích námitek nelze pod něj podřadit. Dovolací důvod se totiž neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Námitky dovolatelky se týkají především zjištění výše škody, tedy otázek skutkových, a spadají pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Za spornou považuje dovolatelka výši škody; zpochybněním rozsahu způsobené škody uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jak z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Nejde tedy o otázku, která by mohla být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Jestliže je v řízení prokázán základ nároku, ale jeho výši nelze spolehlivě zjistit (lze ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec), soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použije ust. §136 o. s. ř. (srov. např. R 13/1985). Tak tomu bylo i v daném případě, kdy se úvaha soudu při určení množství zbytečně uniklé vody opírala o zjištění průměrné spotřeby vody v nemovitosti za dobu pěti let bezprostředně předcházejících období, ve kterém došlo k nekontrolovatelnému úniku. Postup obou soudů při určení výše nároku na základě výsledků řízení nevybočuje z mezí ust. §136 o. s. ř.
Jestliže dovolatelka uvádí další v úvahu přicházející možnosti úniků vody, i v tomto směru napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění. Tím, že na základě odlišných skutkových tvrzení vyvozuje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Dovolatelka neuvádí, v čem konkrétně spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní a v čem spočívá nesprávnost právního posouzení rozhodnutí odvolacího soudu. Ani dovolací soud v žádné z námitek v dovolání neshledal otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným.
Namítá-li dovolatelka, že řízení je postiženo vadou, spočívající v nevyžádání znaleckého posudku, uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nezakládá ani případná vada řízení, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř), což není tento případ. Ostatně návrh žalované na vypracování znaleckého posudku byl soudem prvního stupně zamítnut dle ust. §120 odst. 1 věta druhá o. s. ř. a toto rozhodnutí bylo též odůvodněno; nejedná se tedy o tzv. opomenutý důkaz, tj. důkaz, o němž v řízení nebylo rozhodnuto.
Jak vyplývá z uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu