ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.3598.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 3598/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. M., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 1/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. dubna 2007, č. j. 40 Co 611/2006-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 27. 2. 2006, č. j. 7 C 1/2006-29, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovanému byla uložena povinnost platit žalobkyni částku 5.278,- Kč počínaje dnem 10. 7. 2005, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu ušlého zisku z pronájmu nemovitostí odůvodněném tím, že žalobkyně si pronajala jako nájemkyně nemovitost-ubytovnu s pozemky, avšak tuto výdělečnou činnost ani nezačala provozovat „v důsledku nedostavení se zlepšení jejího zdravotního stavu“, i když již uplynulo devatenáct let od škody na zdraví, kterou utrpěla při dopravní nehodě zaviněné žalovaným. Nemovitosti tak nikdy nepronajímala a neměla z nich žádný zisk. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 12. 9. 1980, č. j. 1 T 176/80-42, pravomocně uznán vinným, že dne 26. 8. 1980 způsobil žalobkyni při dopravní nehodě zranění (devastaci levé dolní končetiny bez možnosti dalšího zlepšení), které žalobkyni nepříznivě ovlivňuje po zdravotní stránce do současné doby. Z tohoto důvodu byla žalobkyni vyplácena Č. p. a. s. (sdělení ze dne 1. 6. 2005) za žalovaného náhrada škody ve formě pravidelné měsíční renty, avšak její výplata byla zastavena s ohledem na zánik nároku žalobkyně dosažením věku 65 let v roce 2005. Žalobkyně byla oprávněna pronajímat pět pokojů a společné prostory nemovitosti na základě nájemní smlouvy ze dne 10. 12. 1999 uzavřené s F. Š. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud by žalobkyně prokázala, že by i po dosažení důchodového věku vykonávala dřívější práci, náležel by jí nadále nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, ona však takové okolnosti netvrdila a svůj nárok odvozovala od fiktivní možnosti vykonávat činnost (pronájem nemovitostí), kterou se nikdy nezabývala a ze které nikdy příjem neměla. Vzhledem k tomu, že výkon výdělečné činnosti, spočívající v pronájmu předmětných nemovitostí žalobkyní, není v příčinné souvislosti s výdělkem a příjmy, které žalobkyně měla před škodnou událostí, a že se jedná o novou výdělečnou činnost spadající do období po úrazu, neodpovídá žalovaný nárok hmotněprávní podstatě §447 ani jinému ustanovení obč. zák.
K odvolání žalobkyně Krajský soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 4. 2007, č. j. 40 Co 611/2006-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění (doplněno „měsíčně“ do zamítavého výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který posoudil podle §420 odst. 1 a 3 obč. zák. ve spojení s §442 odst. 1 i §447 odst. 1 obč. zák., a z toho, že žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu škody, přičemž tvrdí, že nebýt škodné události, mohla vykonávat činnost vyplývající z uzavřené nájemní smlouvy a z této mít zisk. Za daného skutkového stavu neshledal podklad pro odlišné posouzení otázky příčinné souvislosti. Vzhledem k tomu, že odpovědnost za škodu je zde tehdy, jestliže škodní událost skutečně způsobila škodu, o jejíž náhradu jde, a že žalobkyně uzavřela nájemní smlouvu k nemovitosti v roce 1999 a škodní událost nastala v roce 1980, dovodil, že podmínka příčinné souvislosti pro vznik odpovědnosti za škodu zde není dána, přičemž tento závěr platí v případě nároku na ušlý zisk (§442 obč. zák.) i nároku na náhradu za ztrátu na výdělku (§447 odst . 1 obč. zák).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když právní otázku zásadního významu spatřuje v tom, zda je dána v posuzované věci příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce, kterým byla poškozena na zdraví, a ušlým ziskem na její straně, kterého mohla dosáhnout na základě smlouvy uzavřené až po škodní události. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ČR 25 Cdo 540/2004 namítá, že nedostatek příčinné souvislosti nesprávně shledaly soudy obou stupňů v tom, že žalobkyně uzavřela smlouvu, umožňující jí podnikat v pronajatém penzionu a dosahovat zisk, až po škodním jednání žalovaného. Tvrdí, že v daném případě je dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného, kvalifikovaným jako trestný čin, a nemožností dosahovat zisku žalobkyní, jehož by jinak dosáhla, nebýt protiprávního jednání žalovaného. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl odmítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za věcně správná a namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 540/2004 na daný případ nedopadá.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3078, sešit č. 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001).
Otázka příčinné souvislosti je především otázkou skutkovou, neboť její existence se v řízení zjišťuje, zatímco právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. Namítá-li dovolatelka, že mezi protiprávním jednáním žalovaného ze dne 26. 8. 1980 a její neschopností po roce 1999 provozovat výdělečnou činnost a dosahovat zisku, který zamýšlela získat na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 10. 12. 1999 za situace, kdy její zdravotní stav byl devatenáct let nezpůsobilý k takové činnosti a v tomto období uvedeným způsobem nepodnikala, je dána příčinná souvislost, nejedná se o námitku proti právnímu posouzení, nýbrž o námitku proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby advokáta (vyjádření k dovolání), za což mu náleží odměna z částky 316.680,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§3 odst. 1 a odst. 2, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení 10.000,- Kč, plus 300,- Kč režijní paušál a vše navýšeno o 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu