ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.4782.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4782/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 14/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2007, č. j. 35 Co 527/2006-621, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, č. j. 18 C 14/99-573, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 16.128,- Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně částky 537.613,- s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu za propadnutý majetek za situace, že již předtím byly vypořádány ostatní nároky žalobce, odvozené od téhož trestního rozsudku (rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. 1. 1964, sp. zn. 3 T 258/64, jímž byl žalobce odsouzen za trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví), který byl na základě stížnosti pro porušení zákona zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1991 sp. zn. 7 TZ 39/91, věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí a v dalším řízení bylo trestní řízení proti žalobci usnesením Policie ČR ze dne 17. 12. 1992 zastaveno podle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má nárok na finanční náhradu za věci postižené trestem propadnutí majetku podle §371- 374 trestního řádu, (§27, 28 zák. č. 58/1969 Sb.) a výši náhrady stanovil podle §27 odst. 1 písm.f) zák. č. 82/1968 Sb. jako ekvivalent újmy, jež žalobci vznikla k datu pravomocného uložení trestu propadnutí majetku. V tomto směru soud prvního stupně vycházel z právního názoru odvolacího soudu, vysloveného v rozsudku ze dne 8. 4. 2004, č.j. 64 Co 581/2003-339, jímž byl předchozí rozsudek obvodního soudu ze dne 7. 8. 2003, č. j. 18 C 14/99-276, ve vyhovujícím výroku o náhradě za propadnutý majetek zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2007, č. j. 35 Co 527/2006-621, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 39.622,- Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve zbývající části tohoto výroku ohledně částky 497.991,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K námitkám žalobce, že jeho nárok měl být posouzen podle zákona č. 87/1991 Sb. a náhrada měla být stanovena v cenách k roku 1991, odvolací soud uvedl, že žalobce není osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb. ani oprávněnou osobou dle zákona č. 87/1991 Sb., trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, za nějž byl žalobce odsouzen, není uveden v §2 a §4 zákona č. 119/1990 Sb., odsuzující rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 1991, sp. zn. 7 Tz 39/91, nikoliv podle zákona č. 119/1990 Sb., nýbrž podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 trestního řádu, a to na základě stížnosti pro porušení zákona, podané podle §266 odst. 1 trestního řádu, a na uplatněný nárok se tedy zákon č.119/1990 Sb. nevztahuje.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 20. 3. 2007 dovolání. Namítá, že na jeho případ dopadá zákon o soudní rehabilitaci, popisuje své problémy v souvislosti s trestním řízením a žádá Nejvyšší soud o ochranu svého ústavního práva. Uvádí, že spravedlivé soudní řízení bylo znemožněno odcizením listin ze soudního spisu, které měly prokazovat dopad zákona o soudní rehabilitaci a zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, že v r. 1963 byl uštván agenty, kteří se vydávali za pracovníky cizí rozvědky, že mu „byl podvržen hospodářský trestný čin“ a uměle vytvořeno manko. Odvolacímu soudu vytýká, že se neseznámil s důkazy, na jejichž základě bylo jeho trestní stíhání zastaveno, že „obešel smysl a účel zákona o soudní rehabilitaci“ a ignoroval názory Ústavního soudu o rehabilitačním a restitučním zákonodárství. Poukazuje na nález Ústavního soudu z r. 1995, v němž je uvedeno, že zrušením rozsudku o propadnutí majetku se původní vlastnictví obnovilo. Navrhl, aby mu Nejvyšší soud přiznal všechny zákonem stanovené nároky požadované v žalobě.
Zástupkyně žalobce, jež mu byla z řad advokátů ustanovena soudem prvního stupně pro dovolací řízení, doplnila dovolání žalobce sdělením, že se podrobně seznámila s dokumenty, které od něj získala, a po projednání věci s ním sděluje, že žalobce trvá na své původní žalobě. Navrhla, aby dovolací soud žalobě v celém rozsahu vyhověl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst písm. b) o. s. ř., není důvodné.
I když v dovolání není přímo vymezen dovolací důvod, je zřejmé, že podstatou dovolacích námitek a tedy důvodem dovolání je nesouhlas žalobce s právním posouzením jeho nároku, neboť dovozuje, že je osobou rehabilitovanou a že má nárok na odškodnění podle rehabilitačních a restitučních zákonů.
Námitce nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem nelze přisvědčit. Odvolací soud věc posuzoval na základě všech důkazů, potřebných k právní kvalifikaci uplatněného nároku, a otázkou, zda žalobci přísluší náhrada podle zákona č. 119/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., se opakovaně zabýval a správně poukázal i na dřívější rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 3 Cdon 786/96, v obdobné věci. Ostatně právní názor na povahu nároku žalobce, vyplývajícího ze zrušeného odsuzujícího rozhodnutí, Nejvyšší soud vyslovil již v předchozím rozsudku v této věci ze dne 21. 6. 2005, č.j. 25 Cdo 2242/2004, v němž též vysvětlil, z jakých důvodů se na nárok žalobce na náhradu za vykonaný trest propadnutí majetku nemůže zákon č. 119/1990 Sb. vztahovat. Vzhledem k tomu, že skutkový stav, rozhodný pro posouzení věci, nedoznal žádných změn (ostatně ani nemohl), odkazuje dovolací soud na podrobné odůvodnění v uvedeném rozhodnutí.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. správný, dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení žalované náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu