ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.490.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 490/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce JUDr. T. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. č. P., zastoupené advokátkou, a 2) B. p. P., s. p. v l., zastoupenému advokátem, o 889.877,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 231/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. 20 Co 253/2005-83, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. 20 Co 253/2005-83, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. března 2005, č. j. 22 C 231/2000-59, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, č. j. 22 C 231/2000-59, zamítl žalobu na zaplacení částky 899.878,10 Kč s 10% úrokem z prodlení od 30. 10. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu ušlého zisku za období od 15. 5. 1998 do 30. 10. 2000, k němuž mělo dojít v důsledku rozhodnutí právního předchůdce první žalované a dohody druhého žalovaného o tom, že nebytové prostory budou užívány jako prostory bytové s odpovídající výší nájemného. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je od roku 1992 spoluvlastníkem domu, jehož součástí jsou nebytové prostory o čtyřech místnostech, užívané jako byty nájemci Ing. M. A. a V. H. na základě dohod uzavřených s druhým žalovaným, jimž předcházela rozhodnutí právního předchůdce první žalované z let 1952 a 1957, kterými byly předmětné prostory přikázány do užívání předchozím nájemcům jako byty. Soud prvního stupně shledal důvodnou námitku promlčení, vznesenou oběma žalovanými, s tím, že k promlčení nároku došlo v tříleté objektivní lhůtě, jejíž počátek se odvíjí přinejmenším ode dne 17. 11. 1952, kdy byl vydán výměr Ú. n. v. hl. m. P. (právního předchůdce první žalované), jímž byl za nájemníka bytu přikázán B. O.; k tomuto dni se váže událost, z níž škoda vznikla.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2005, č. j. 20 Co 253/2005-83, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcem uplatněný nárok je promlčen v tříleté objektivní promlčecí době, počátek jejího běhu však stanovil k roku 1991, kdy Obvodní úřad v Praze 1, odbor bytového hospodářství, dne 20. 5. 1991 rozhodl o přidělení bytu J. M.; tehdy nastala událost, z níž tvrzená škoda vznikla.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a tvrdí, že napadené rozhodnutí řeší otázku počátku běhu promlčecí lhůty v rozporu s hmotným právem (§106 obč. zák.). Má za to, že právní závěr vyslovený soudy obou stupňů k počátku běhu promlčecí lhůty je v extrémním nesouladu se skutečně zjištěným skutkovým stavem, neboť žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku, který představuje rozdíl mezi výší nájemného k bytu a možného nájemného za pronájem nebytového prostoru a tvoří souhrn rozdílů za nájmy za jednotlivé měsíce od května 1998 do října 2000, proto teprve dne 1. 6. 1998 začala vznikat škoda a běžet promlčecí lhůta (nárok nelze uplatnit dříve, než poškozenému vznikne škoda); běh promlčecí doby je tedy třeba počítat ode dne vzniku škody jako takové a nikoli ode dne vzniku události, která zapříčinila vznik škody v budoucnu. Ke dni 17. 11. 1952 sice došlo k protiprávnímu jednání, v důsledku kterého se žalobci dostávalo výše nájemného za nebytové prostory jako u bytu, ovšem toto datum je nerozhodné pro počátek běhu lhůty na náhradu škody za ušlý zisk za jednotlivé měsíce počínaje květnem roku 1998. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu je zcela správný a případné právo žalobce na náhradu škody je promlčeno, neboť počátek běhu promlčecí doba se váže nejpozději k roku 1991; navrhla proto, aby bylo dovolání zamítnuto.
Druhý žalovaný považuje dovolání žalobce za nepřípustné, neboť napadený rozsudek je věcně správný, neřeší žádnou otázku zásadního právního významu a s ohledem na §10 odst. 1 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nemůže žalobci uplatněný nárok příslušet. Navrhuje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, napadené rozhodnutí přezkoumal podle §242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je i důvodné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s ř.).
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Počátek běhu objektivní promlčecí doby (§106 odst. 2 obč. zák.) je vázán na událost, z níž škoda vznikla. Pojem události, z níž škoda vznikla, však zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/1990). Z hlediska ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. nelze totiž událost, z níž škoda vznikla, ztotožňovat jen se škodnou událostí, neboť tak by objektivní promlčecí doba mohla začít běžet dříve, než ke škodě na majetku vůbec došlo, popř. škoda by mohla vzniknout až po uplynutí objektivní promlčecí doby nebo by nemusela vzniknout vůbec (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 33 Odo 477/2001, publikovaný pod C 1168 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. B.).
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu zisku, který mu ušel v době od 15. 5. 1998 do 30. 10. 2000, je promlčen, neboť objektivní promlčecí lhůta začala běžet nejpozději v roce 1991, kdy Obvodní úřad v Praze 1, odbor bytového hospodářství, rozhodl o přidělení bytu J. M.; tehdy podle odvolacího soudu nastala událost, z níž tvrzená škoda vznikla a od níž je třeba odvíjet počátek běhu promlčecí doby. S tímto závěrem nelze souhlasit. Odvolací soud i soud prvního stupně v rozporu s východisky shora uvedenými považovaly za počátek běhu promlčecí doby u nároku žalobce na náhradu ušlého zisku za období od 15. 5. 1998 do 30. 10. 2000 událost, od níž se začal odvíjet onen tvrzený protiprávní stav (užívání nebytových prostor jako prostor bytových), aniž by vzaly v potaz skutečnost pro posouzení námitky promlčení rozhodující, že tvrzená škoda - ušlý zisk z nájemného - začala žalobci vznikat až v období, za něž tento ušlý zisk požaduje; nesprávně tak ztotožnily událost, z níž škoda vznikla, jen se škodnou událostí a nepřímo tím dospěly k závěru, že objektivní promlčecí doba začala běžet dříve, než k majetkové újmě žalobce vůbec došlo.
Je tedy zřejmé, že otázka promlčení nároku na náhradu ušlého zisku je v rozsudku odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) řešena v rozporu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, a dovolací soud proto dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, proti němuž je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; ze stejných důvodů je pak i důvodné [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o.s.ř.) a vzhledem k tomu, že důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu