ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.682.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 682/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R. W., a 2) L. B., oběma zastoupeným advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 94/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2007, č.j. 20 Co 638/2007-57, takto:
Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalovaných náhrady škody, kterou mu měli způsobit společně s dalšími osobami krádeží finanční hotovosti a poškozením zabezpečovacího zařízení v jeho provozovně v N. M. n. M.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č.j. 8 C 94/2007-39, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 225 032,- Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 2 408,- Kč jako nedůvodnou zamítl, řízení ohledně částky 30 000,- Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaní společně s dalšími dvěma nezjištěnými osobami dne 23. 8. 2006 zinscenovali loupežné přepadení provozovny žalobce v N. M. n. M., při němž došlo k odcizení finanční hotovosti a k poškození zabezpečovacího zařízení. Za toto jednání byli trestním příkazem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 12. 2006, č.j. 1 T 183/2006-161, který nabyl právní moci dne 9. 1. 2007 a 12. 1. 2007, uznáni vinnými ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 a 2 trestního zákona (dále jen „tr. zák.“) v účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Oba žalovaní se v průběhu trestního řízení k uvedenému jednání doznali. Z inventurních soupisů žalobce ze dne 23. 8. 2006 a z výpovědí žalovaných v trestním řízení bylo zjištěno, že žalobci vznikla škoda ve výši 257 440,- Kč, na níž mu bylo žalovaným 2) před podáním žaloby uhrazeno 32 408,- Kč. Okresní soud žalobě vyhověl v částce 225 032,- Kč, neboť shledal žalované v tomto rozsahu solidárně odpovědnými za škodu, jež byla žalobci jejich jednáním způsobena.
K odvolání žalovaných, které směřovalo do vyhovujícího výroku o věci samé a do výroku o nákladech řízení, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 11. 2007, č.j. 20 Co 638/2007-57, rozsudek okresního soudu ve výroku o platební povinnosti žalovaných potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech prvostupňového řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Výši vzniklé škody v částce 257 440,- Kč považoval za prokázanou inventurními soupisy vypracovanými žalobcem ještě v den škodné události, výpovědí žalovaného 2) učiněnou v trestním řízení a rovněž tím, že bezprostředně po uhrazení 30 000,- Kč dne 24. 8. 2006 jako první splátky na náhradu vzniklé škody žalovaný 2) žalobci potvrdil, že „dlužná částka“ činí ještě 227 440,- Kč, z čehož odvolací soud vyvodil, že žalovaný 2) si byl vědom, že škoda byla způsobena právě v této výši. Jelikož naplnění předpokladů odpovědnosti žalovaných za škodu (kromě její výše) bylo mezi účastníky řízení nesporné, okresní soud správně uznal žalované solidárně odpovědnými za vzniklou škodu podle §420 odst. 1 a §438 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“); odvolací soud proto jeho rozhodnutí potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odpovědnost žalovaného 2) posoudil podle nesprávného právního předpisu, a rovněž žalovaným nesprávně uložil, aby žalobci nahradili vzniklou škodu společně a nerozdílně. Jelikož žalovaný 2) se dopustil trestného činu jako zaměstnanec žalobce, je třeba jeho odpovědnost posuzovat podle zákoníku práce, a to podle ustanovení o porušení povinnosti předcházet škodám (neboť „sám zlodějem nebyl“) a o úmyslném jednání proti dobrým mravům. Dovolatelé dále zpochybňují závěr odvolacího soudu o výši způsobené škody. Namítají, že soud učinil předmětný závěr pouze na základě tvrzení žalobce, aniž by tato tvrzení byla prokázána k tomu způsobilými důkazy. Za takové důkazy nelze považovat inventurní soupisy žalobce, odsouhlasení výše škody žalovaným 2) v trestním řízení ani listinu, jež byla žalobcem předložena žalovanému 2) k podpisu při uhrazení částky 30 000,- Kč. Dovolatelé zdůrazňují, že se předmětné trestné činnosti dopustili pouze jako spolupachatelé, resp. účastníci, tedy společně s dalšími (hlavními) pachateli. Povinnost nahradit škodu jim proto neměla být ukládána jako společná a nerozdílná (§438 odst. 1 obč. zák.), ale mělo být rozhodnuto – s přihlédnutím k výsledku trestního řízení vedeného proti hlavním pachatelům – o „diferencované povinnosti“ jednotlivých účastníků nahradit škodu v závislosti na míře jejich účasti na trestném činu (§438 odst. 2 obč. zák.). Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a aby následně krajský soud přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího i dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenými advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé označili, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Žádná z otázek, které byly dovolateli vymezeny, nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným ve výše vyloženém smyslu.
K otázce, zda spolupachatelství (účastenství) zaměstnance na trestném činu krádeže vůči majetku zaměstnavatele zakládá odpovědnost zaměstnance za škodu podle zákoníku práce, lze uvést, že obecně tato odpovědnost zaměstnance za škodu přichází v úvahu tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil zaviněného porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Nemůže se tedy jednat o jakoukoli – tedy i nepřímou – souvislost, ale jednání škůdce musí být v přímé souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. 65/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zásadním kritériem pro posouzení této souvislosti je místní, časový a především věcný (vnitřní, účelový) vztah činnosti, při které byla škoda způsobena, k provozní (obchodní) činnosti zaměstnavatele, tedy zda objektivně šlo o činnost konanou pro zaměstnavatele či nikoli. Z toho vyplývá, že dospěl-li odvolací soud v dané věci k závěru, že jednání žalovaného 2) je tzv. excesem, a proto jeho odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnavateli (žalobci) posuzoval podle obecných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu, nevybočil tím z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 454/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 79/2003, a ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1148/2002, uveřejněný pod C 1724 v Souboru civilních rozhodnutí NS, nebo usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 482/2005, uveřejněné pod C 3728 v Souboru civilních rozhodnutí NS).
Soudní praxe vychází ze zásady, že byla-li škoda způsobena více škůdci [tj. společným, vzájemně dohodnutým či koordinovaným jednáním více osob uskutečňujících společný záměr (spoluzavinění) – v trestním právu spolupachatelství, případně účastenství], odpovídají za ni společně a nerozdílně (solidárně) za předpokladu, že je dána příčinná souvislost mezi jednáním (opomenutím) každého z nich a škodlivým následkem, za nějž je náhrada požadována. Výjimku z tohoto obecného pravidla představuje situace, kdy soud – vzhledem ke zvláštním okolnostem konkrétního případu – rozhodne o odpovědnosti každého ze škůdců podle jeho účasti na způsobení škody a v příslušném rozsahu mu také uloží povinnost škodu nahradit; rozhodnutí podle §438 odst. 2 obč. zák. však musí náležitě odůvodnit (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1126-1127, a v soudní praxi např. rozhodnutí publikovaná pod č. 25/1993 a č. 58/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – trestní část). Smyslem tzv. solidární odpovědnosti je, aby byla prohloubena odpovědnost za škodu a aby byla důsledně zabezpečena ochrana práv poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 845/2000). Žádné zvláštní okolnosti odůvodňující dělenou odpovědnost nebyly tvrzeny. Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že by se uplatněním zásady solidární odpovědnosti škůdců v posuzované věci odchýlil od uvedených judikatorních závěrů. Pro jeho závěr o solidární odpovědnosti žalovaných je přitom bez významu výsledek trestního řízení proti „hlavním pachatelům“, jelikož jejich odpovědnost (resp. povinnost k náhradě škody) není předmětem tohoto řízení, a současně pravomocné přisouzení nároku na náhradu škody proti žalovaným nepředstavuje překážku věci rozsouzené pro případ následného uplatnění tohoto nároku žalobcem vůči dalším (rovněž solidárně odpovědným) subjektům.
Zpochybňují-li dovolatelé závěr o výši vzniklé škody, respektive namítají-li neunesení důkazního břemene žalobcem ohledně výše škody, uplatňují tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jehož uplatnění je však v případě zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bez významu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o.s.ř.), a dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Směřuje-li dovolání rovněž do výroku o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neobsahuje), není přípustné ani v této části (srov. rozhodnutí publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť procesně neúspěšní žalovaní nemají na jejich náhradu právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu