ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.752.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 752/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 70/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. března 2005, č. j. 25 Co 495/2004-114, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. června 2004, č. j. 11 C 70/2003-100, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. března 2005, č. j. 25 Co 495/2004-114, se odmítá.
II. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. června 2004, č. j. 11 C 70/2003-100, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 6. 2004, č. j. 11 C 70/2003-100, zamítl žalobu na zaplacení částky 250.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout v důsledku nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 v řízení o náhradu škody způsobené tvrzeným nepravdivým a žalobce poškozujícím psychiatrickým vyšetřením prof. MUDr. V.. Š., DrSc. Žalobce škodu spatřoval v tom, že pro průtahy řízení se již nyní nemůže domoci proti MUDr. Š. v původním řízení náhrady, a i když mu tím vznikla materiální újma ve výši nejméně 368.100,- Kč, podrobněji vyčíslená v doplňku žaloby, a nemateriální újma ve výši 500.000,- Kč, požaduje žalobce náhradu škody pouze ve výši 250.000,- Kč, kterou dokládá důkazy k jednotlivým položkám materiální újmy. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce dne 1. 2. 1994 podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 proti prof. MUDr. V. Š., DrSc., žalobu o náhradu škody, kterou mu měl způsobit vypracováním písemné zprávy ze dne 17. 10. 1985 o komplexním psychiatrickém vyšetření žalobce. Žalovaný MUDr. Š. dne 23. 8. 2000 zemřel, aniž Obvodní soud pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 19/94 učinil jakýkoliv úkon směřující k projednání žaloby a vydání rozhodnutí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ačkoli došlo v uvedeném řízení ke zcela zřejmým průtahům ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále též jen „zákon“/, a bylo porušeno právo žalobce na projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené době, dosud mu žádná škoda v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu nevznikla. Skutečnost, že žalovaný V. Š. v průběhu řízení zemřel, ještě nemůže vést k závěru, že žalobci dnem jeho úmrtí vznikla škoda.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 3. 2005, č. j. 25 Co 495/2004-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry; uvedl dále, že následkem zjevné dlouhodobé nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 19/94 nevznikla škoda, kterou měl MUDr. Š. žalobci v 80. letech minulého století způsobit tím, že údajně zpracoval nesprávné a neobjektivní zhodnocení jeho zdravotního stavu; toto řízení totiž není pravomocně ukončeno a nelze proto uzavřít, že žalobce se nemůže uplatněného nároku domoci vůči případným nástupcům MUDr. Š.
Proti rozsudku odvolacího soudu i proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2004, č. j. 11 C 70/2003-100, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily zákon č. 82/1998 Sb. a občanský zákoník v otázce vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a na straně žalobce vzniklou škodou a nepostupovaly v souladu s §120 o.s.ř., když neprovedly žalobcem navržený důkaz – podání ze dne 17. 1. 1995, jímž v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 19/94 uplatnil proti V. Š. nárok na náhradu nemateriální újmy ve výši 300.000,- Kč (žalobce navrhuje, aby dovolací soud tento důkaz – včas navržený, avšak pochybením Obvodního soudu pro Prahu 10 do spisu nezaložený - provedl). Zásadní právní význam spatřuje v řešení otázky odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v neprovedení žalobcem navržených důkazů v přiměřené době a v následném zániku možnosti unést důkazní břemeno ohledně existence předpokladů této odpovědnosti za škodu, a dále v řešení povahy žalobcem uplatněných nároků podle §11 a násl. a §420 a násl. obč. zák., které jsou v napadeném rozsudku posouzeny v rozporu s hmotným právem a dosavadní judikaturou odvolacích soudů i soudu dovolacího. Žalobce dále rekapituluje průběh řízení o náhradu škody proti V. Š. před Obvodním soudem pro Prahu 10 a má za to, že v důsledku téměř sedmileté nečinnosti žalované spočívající v neprovedení žádného z jím navržených důkazů „v přiměřené lhůtě pro rozhodnutí a před uplynutím skartačních lhůt“, nemůže dnes unést důkazní břemeno ohledně existence předpokladů odpovědnosti V. Š. za škodu, ačkoli „byly splněny veškeré zákonné podmínky stanovené pro přiznání nároku žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění proti prof. Š.“; jeho smrtí pak došlo k „zániku nároků žalobce na nepeněžitou i peněžitou sankci vůči němu“ a rovněž k zániku možnosti provést rozhodující navržené důkazní prostředky. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnuto, jelikož řízení před soudy obou stupňů probíhala bez vad, skutkový stav byl dostatečně a správně zjištěn a správně právně posouzen.
Nejvyšší soud České republiky dále jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, který je rozsudkem potvrzujícím, a nejde o případ, že by v této věci soud prvního stupně rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Přípustnost dovolání se proto řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Již odtud plyne, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm a) o.s.ř., kterým jak soudu prvního stupně tak odvolacímu soudu vytýká vady řízení (že neprovedly důkaz jeho podáním ze dne 17. 1. 1995, jímž v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 19/94 uplatnil proti MUDr. Š. nárok na náhradu nemateriální újmy ve výši 300.000,- Kč), je proto důvodem nezpůsobilým; k námitkám v něm uplatněným Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání přihlédnout nemůže. Jestliže pak žalobce v dovolání navrhuje, aby důkaz částí spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 5 C 19/94, k prokázání žalobcova tvrzení, že podáním ze dne 17. 1. 1995 uplatnil mimo jiné nárok na náhradu nemateriální újmy ve výši 300.000,- Kč, provedl sám dovolací soud, lze v tomto směru podotknout pouze to, že dovolací soud dokazování provádí toliko k prokázání důvodů dovolání (srov. ustanovení §243a odst. 2 o.s.ř.), nikoli k objasnění skutkového stavu.
Žalobce v dovolání dále namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily zákon č. 82/1998 Sb. a občanský zákoník v otázce vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a vzniklou škodou na straně žalobce a že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 19/94 byly splněny veškeré zákonné podmínky stanovené pro přiznání nároku žalobce proti V. Š.
Odvolací soud zcela správně posoudil předpoklady odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že dlouhodobá nečinnost Obvodního soudu pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 19/94 představuje nesprávný úřední postup. Dále pak dovodil, že odpovědnost žalované není dána proto, že žalobci dosud žádná škoda v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu moci soudní nevznikla, neboť předmětné řízení doposud nebylo ukončeno a žalobce se v něm může domoci přiznání svého nároku, shledá-li jej nalézací soud oprávněným. Tento závěr je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, který opakovaně judikoval, že okolnost, že žalobce v soudním řízení pro nečinnost soudu doposud nedosáhl požadovaného vydání soudního rozhodnutí, je sice nepříznivým důsledkem nesprávného úředního postupu, sama o sobě však škodu nepředstavuje; o majetkovou újmu, která je odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb., půjde tehdy, mělo-li nevydání rozhodnutí dopad do majetkové sféry účastníka, tj. jestliže žalobce uplatněnou pohledávku skutečně měl (že by v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl) a že v důsledku průtahů řízení je její vymožení znemožněno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný pod C 1820 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck); taková situace v předmětném řízení podle skutkového zjištění odvolacího soudu, jímž je dovolací soud vázán, dosud nenastala.
Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005, podle nějž právo vzniklé v důsledku neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby je právem osobním, které zaniká smrtí povinného, není za této situace právně významný, protože jednak dovolatelovo tvrzení, že se v původním řízení domáhal též peněžitého zadostiučinění, není – jak shora uvedeno - součástí zjištěného skutkového stavu věci, jednak ani v nyní projednávaném sporu o náhradu škody proti státu není podle žaloby, resp. jejích doplňků, kde jsou podrobně vyčíslovány majetkové újmy, předmětem řízení částka odůvodněná tím, že žalobce pozbyl možnosti vymoci na tehdejším žalovaném též peněžité zadostiučinění.
Žalobce se dovolává rovněž do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů státu má povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř.), a proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení podle §237 až §239 o.s.ř., jež však přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí nezakládají.
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním uplatněných právních otázek považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalobce tudíž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolatel pak v dovolání výslovně napadá i rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud však rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.) a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2004, č. j. 11 C 70/2003-100, v této věci rozhodnutím odvolacího soudu není. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (§10a o.s.ř.). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud ČR proto řízení o dovolání žalobce podanému proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2004, č. j. 11 C 70/2003-100, zastavil (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu