ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.870.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 870/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobců 1/ J. V., 2/ J. V., 3/ A. V., 4/ L. V., všech zastoupených advokátem, proti žalované J., a. s.,, zastoupené advokátem, o 1.055.225,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 142/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2005, č. j. 21 Co 205/2005-117, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2005, č. j. 21 Co 205/2005-117, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 308.288,85 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 9. 2004, č. j. 11 C 142/2002-89, uložil žalované společnosti (dále jen „žalovaná“) povinnost zaplatit žalobcům částku 34.287,15 Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 308.288,85 Kč s příslušenstvím zamítl, zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby ohledně částky 712.649,- Kč a rozhodl o vrácení části soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o nároku žalobců na náhradu ušlého zisku za dobu, kdy jim nebylo umožněno podnikat s jejich nemovitostí - rekreačním zařízením ve S. – Z. Soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 16. 6. 2000, č. j. 6 C 33/99-307, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 4. 2001, č. j. 19 Co 2724/2000-358, byla žalované podle restitučních předpisů uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětné nemovitosti a žalobci se jejími vlastníky stali od 25. 6. 2001, každý ideální ¼ celku. Nájemní smlouvou ze dne 28. 6. 1991 žalovaná pronajala manželům H. předmětné rekreační středisko na dobu deseti let a dodatkem nájemní smlouvy byl nájemní vztah prodloužen na dobu určitou do 30. 6. 2002. Za období od 20. 6. 2001 do 30. 9. 2001 činil čistý zisk manželů H. 149.547,- Kč a po zaúčtování odpisů 40.737,21 Kč. Soud dospěl k závěru, že žalovaná porušila ust. §22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. tím, že po 1. 1. 1990 dala nemovitost do nájmu jinému, a nájemní smlouva včetně dodatků je proto neplatná podle §39 obč. zák. Nemovitost byla fakticky, byť na základě neplatné nájemní smlouvy užívána a za rozhodné období, kdy žalobci jako vlastníci ji sami nemohli užívat, vznikla škoda ve výši, o níž se jejich majetek nezvětšil, ač se to dalo předpokládat s ohledem na pravidelný běh věcí (ušlý zisk). Při stanovení výše ušlého zisku vyšel soud ze znaleckého posudku a za období od nabytí vlastnictví do umožnění nakládání s nemovitostí (25. 6. 2001 – 30. 9. 2001) přiznal žalobcům částku 34.287,15 Kč, odpovídající čistému zisku z provozu rekreačního zařízení, jakého dosáhli manželé H. v tomto období. Co do částky 308.288,85 Kč soud žalobu zamítl, když na základě znaleckého dokazování uzavřel, že k odpisům bylo nutno při stanovení výše ušlého zisku přihlížet, neboť nájemci je ve svých daňových přiznáních zohlednili a bez investic a nákupu majetku, jenž je předmětem odpisu, by nemohl být zisk tvořen.
K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2005, č. j. 21 Co 205/2005-117, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k státu potvrdil, v zamítavém výroku jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 308.288,85 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalovaná tím, že po účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. a poté, co žalobci uplatnili svůj restituční nárok, pronajala nemovitosti, porušila právní povinnost, nicméně toto porušení samo o sobě nároky na náhradu škody nezakládá. Nárok na náhradu škody je odůvodněn tím, že po právní moci rozsudků, jimiž byla žalované uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětné nemovitosti, žalovaná jim nemovitost nevydala a v době, kdy se chýlilo ke konci restituční řízení, dodatkem ke smlouvě umožnila manželům H. další provozování nemovitosti a způsobila tak, že nemovitost byla obsazená a užívaná jinými osobami. S poukazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. ÚS 199/03 (správně IV. ÚS 199/03), odvolací soud uvedl, že ust. §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je třeba vyložit tak, že povinná osoba nesmí vydané věci smluvně ani jinak zatížit v neprospěch oprávněné osoby. Právě opačně se chovala žalovaná, po právní moci rozsudku nepředala žalobcům vyklizenou nemovitost a neumožnila jim plný výkon jejich vlastnického práva. Je proto povinna uhradit žalobcům ušlý zisk. Pokud jde o výši ušlého zisku, odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který vycházel ze zisků dosažených nájemci v rekreačním zařízení za období, v němž žalobci nemohli rekreační zařízení užívat (tj. 25. 6. 2001-30. 9. 2001), a při stanovení ušlého zisku vycházel z hospodaření žalobců a jejich výsledků v následujícím roce, a to zejména s ohledem na to, že výše jejich zisku je v zásadě stejná jako u nájemců H.. Uzavřel, že požadovaná výše náhrady ušlého zisku je důvodná s ohledem na zjištění, že zisky nájemců za předmětné období byly v zásadě stejné jako zisky žalobců v následujícím roce s přihlédnutím k velikosti penzionu, počtu lůžek, ceny za lůžko apod. Uvedl, že celkově přiznaná částka 342.576,- Kč za období od 20.6. 2001 do 30. 9. 2001 je přiměřená s ohledem na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a uvádí, že toto rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem. Namítá, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru ohledně její pasivní věcné legitimace a odvolací soud správně neobjasnil příčinnou souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalované, spočívajícím v uzavření neplatné nájemní smlouvy, a vznikem škody na straně žalobců. Ten, kdo znemožnil žalobcům penzion provozovat, nebyla totiž žalovaná, mezi účastníky nebylo sporu, že ona nemovitost neužívá, ale že ji užívají manželé H. na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy. Nemovitost tedy nebyla platně přenechána jinému do užívání, byl zde přímý nárok žalobců proti manželům H. na vyklizení nemovitosti a žalovaná sama neměla jakýkoli právní nástroj, jak vyklizení nemovitosti dosáhnout. Z toho dovolatelka dovozuje, že není pasivně legitimována. Ohledně výše ušlého zisku, jak jej stanovil odvolací soud, namítá, že rozsudek odvolacího soudu odporuje hmotnému právu i judikatuře Nejvyššího soudu, vychází ze skutečností, které nemají oporu v provedeném dokazování, a je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, což je vadou dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který podrobně vysvětlil, z jakého důvodu činí ušlý zisk cca 35.000,- Kč a proč do nákladů byly zahrnuty odpisy, odvolací soud se omezil na strohé konstatování o tom, že částka byla shledána přiměřenou. Z podkladů, které by mohly být základem pro úsudek o hospodaření žalobců (jimi předložených listin), soud prvního stupně žádné zjištění neučinil a ani k nim nepřihlédl, odvolací soud, jenž vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, tento důkaz sám neprovedl, a nemohl tedy z něj činit jakákoli zjištění. Závěry o rozsahu škody nemají proto oporu v provedeném dokazování a jediným argumentem pro určení rozsahu náhrady škody nemůže být „přiměřenost“, jak ji jako kritérium stanovil odvolací soud. Dovolatelka připomíná, že v řízení byl zpracován znalecký posudek a znalec vysvětlil, proč je třeba zahrnout do nákladů na provoz penzionu i tzv. odpisy jakožto náklady na nákup základních prostředků, které podle své povahy slouží po dobu delší než jeden rok. Pokud odvolací soud rozsah ušlého zisku stanovil podle zisku žalobců v následujícím roce, pak obsah spisu k tomu neposkytuje dostatečný podklad a rozhodnutí je založeno na závěrech, které nemají oporu v dokazování. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání považují rozsudek odvolacího soudu za správný. Poukazují na ust. §22 zákona č. 403/1990 Sb. s tím, že žalovaný umožnil užívání nemovitosti na základě nájemní smlouvy manželům H., a bylo tedy na něm, aby tento nájemní vztah ukončil; povinnost vydat nemovitost nebyla rozhodnutím soudu uložena manželům H., ale žalovanému. Nesouhlasí s názorem žalované, že byla vázána nájemní smlouvou a že ji uzavřela z důvodu nakládat s odňatou věcí s péčí řádného hospodáře ve smyslu ust. §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Jestliže žalovaná chtěla nemovitost pronajímat, měla uzavřít nájemní smlouvu tak, aby ke dni právní moci rozsudku byla nemovitost uvolněna. Pokud jde o výši náhrady škody, soud jim správně přiznal náhradu ve výši rozdílu tržeb, kterých by mohli dosahovat v daném období, a jejich výdajů v následné době, kdy sami počali nemovitost užívat a provozovat jako penzion a restaurační zařízení. Oni i manželé H. dosahovali tržeb přibližně stejné výše, zásadní rozdíl je však ve výdajích, a odvolací soud správně převzal jejich názor. Navrhli dovolání žalovaného odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 308.288,85,- Kč, a v tomto rozsahu je i důvodné; přípustnost dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud jde o námitku nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, je jednoznačné, že příčinou protiprávního stavu, kdy po změně vlastnictví na základě soudního rozhodnutí nemohli žalobci užívat svůj majetek a brát z něj užitky, byla skutečnost, že nemovitost nebyla uvolněna a nebyla jim povinnou osobou předána. V okamžiku, kdy se žalobci stali vlastníky, žalovaná neměla žádný titul k užívání ani k faktickému přenechání nemovitosti jinému a okolnost, že nemovitost užívali manželé H., mohla být pouze důvodem, pro který žalovaná nemovitost nevyklidila a vlastníkům nepředala. Ostatně žalovaná jednala v rozporu i s ust. §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. (ve znění tehdy účinném), jež stanoví, že ode dne účinnosti uvedeného zákona povinná osoba nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání. V rozporu s tímto ustanovením žalovaná přenechala nemovitost, k níž se vázal restituční nárok, k užívání jinému a je nerozhodné, že se tak stalo na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy. Podstatné pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku na náhradu ušlého zisku za dobu, kdy žalobci jakožto vlastníci byli vyloučeni z užívání své věci, je, že žalovaná coby povinná osoba nemovitost nepředala žalobcům, jakmile se stali vlastníky. H., byť neměli platnou smlouvu, jež by je opravňovala k užívání nemovitosti, užívali ji dlouhodobě se souhlasem žalované a odvozeně od jejího postavení. Případný nárok proti nim na vyklizení nemovitosti až do změny vlastnictví příslušel samozřejmě žalované, teprve po nabytí vlastnictví náležel žalobcům. Názor odvolacího soudu, že žalovaná způsobila, že nemovitosti byly obsazené a užívané jinými osobami, čímž znemožnila jejich užívání vlastníkům těchto nemovitostí, je správný, včetně odkazů na rozsudek publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, roč. 1993 a na nález Ústavního soudu IV. ÚS 199/03.
Dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. k řešení otázky pasivní legitimace žalované tak není naplněn.
Pokud jde o výši ušlého zisku, dovolatel namítá, že v této části odporuje rozhodnutí odvolacího soudu hmotnému právu, vychází ze skutečností, které nemají oprou v provedeném dokazování a je nepřezkoumatelný pro nedostatky v odůvodnění. Tím uplatňuje dovolací důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a rovněž podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř.
Občanský zákoník nedefinuje pojem skutečné škody a ušlého zisku. Škoda se chápe jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci. To, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. R 55/1971). Ušlý zisk znamená ztrátu očekávaného přínosu. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno, že při pravidelném běhu věcí – nebýt protiprávního jednání škůdce – mohl poškozený důvodně očekávat rozmnožení svého majetku, k němuž nedošlo právě v důsledku jednání škůdce. Pro výši ušlého zisku je rozhodující, jakému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tedy konkrétně o jaký reálně dosažitelný (nikoliv hypotetický) prospěch poškozený přišel. Vychází se z částky, kterou by v předmětném období za obvyklých okolností poškozený získal, s přihlédnutím k nákladům na dosažení tohoto zisku vynaloženým, popř. na dosažení tohoto zisku potřebným.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zcela jasně patrno, na základě jakých důkazů odvolací soud výši ušlého zisku zjistil, když uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a sám žádné dokazovaní v odvolacím řízení neprováděl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vycházel z výsledků hospodaření žalobců v dalším roce za stejné období, a to zejména vzhledem k tomu, že výše jejich zisku je v zásadě stejná jako u bývalých nájemců, ovšem z jakých důkazů k tomuto skutkovému závěru odvolací soud dospěl, se z odůvodnění jeho rozhodnutí nepodává. Pokud poukázal na obsah znaleckého posudku, nelze přehlédnout, že posudek se vztahoval k výsledkům hospodaření manželů H. v časovém rozmezí, za které žalobci požadovali ušlý zisk, a nikoli k výsledkům hospodaření žalobců v následném roce. Odvolací soud na závěr uvedl, že „ušlý zisk ve výši 342.576,- Kč za období od 20. 6. 2001 do 30. 9. 2001 byl shledán přiměřeným s ohledem na zjištěný skutkový stav“, nicméně ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobci nabyli vlastnictví k nemovitosti až dne 25. 6. 2001, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Jediným kritériem pro určení výše náhrady škody ve formě ušlého zisku tak zůstala „přiměřenost“. Lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, může soud sice ve smyslu §136 o. s. ř. určit výši nároku podle své úvahy, avšak i tato úvaha musí být skutkově podložena, přičemž nejde o libovůli, nýbrž o logickou úvahu vycházející z dostupných provedených důkazů.
Rozhodnutí odvolacího soudu o výši nároku vychází z jiného skutkového základu, než na jakém rozhodoval soud prvního stupně, aniž by podle §213 odst. 2 o. s. ř. bylo dokazování v odvolacím řízení doplněno či důkazy zopakovány. Zároveň nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o jeho skutková zjištění v uvedeném směru a o jeho závěr o výši náhrady za ztrátu zisku, představuje vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 886/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.BECK, svazek 22, roč. 2003, pod C 1576).
Protože uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je naplněn, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 308.288,85 Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.), aniž bylo třeba se zabývat dalšími dovolacími důvody uplatněnými proti tomuto výroku.
Dovolání z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, bylo odmítnuto, neboť otázku pasivní věcné legitimace nelze mít za zásadně významnou podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
V tomto rozsahu tak dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání proti tomuto výroku odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu