ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.95.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 95/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalované O. Č., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 65.002,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 16/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2006, č.j. 18 Co 264/2006-251, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.625,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se původně domáhal na žalovaných V. Z. a P. Č. zaplacení částky 65.002,70 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež měla vzniknout na jeho vozidle v důsledku neodborné manipulace s tímto vozidlem při jeho spouštění z plošiny odtahového vozu. V průběhu řízení zemřel žalovaný P. Č. (dále též jen „žalovaný“) a do sporu vstoupila jeho právní nástupkyně O. Č. (dále jen „žalovaná“). Žalobu proti V. Z. vzal žalobce zpět.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 13. 1. 2005, č.j. 17 C 16/97-223 (poté, co byl jeho v pořadí prvý, ve vztahu k žalované zamítavý rozsudek ze dne 19. 9. 2000, č.j. 17 C 16/97-66, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2001, č.j. 18 Co 529/2000-82, a jeho v pořadí druhý, rovněž zamítavý rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č.j. 17 C 16/97-178, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2004, č.j. 18 Co 228/2004-197), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 43.224,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 18. 12. 2001 do zaplacení, co do částky 21.778,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že žalovaný P. Č. jako řidič odtahového vozidla provedl dne 21. 2. 1996 odtah havarovaného vozidla žalobce tov. zn. Citroen. Žalovaný nemohl spustit vozidlo z odtahového vozu, neboť v důsledku poškozené hydrauliky doléhalo karosérií na odtahovou plošinu. Žalobce na žádost žalovaného sedl do havarovaného vozidla, srovnal kola, pak vystoupil a pomáhal s tlačením vozidla z plošiny. Po několika marných pokusech žalovaný přivázal vozidlo za tažnou kouli lanem ke stromu, popojel s odtahovým vozem, vozidlo prudce sjelo z plošiny, narazilo do stromu a poškodilo se. Faktura za provedení odtahu byla vystavena V. Z., podnikatelem v oblasti silniční motorové dopravy, jenž byl smluvním partnerem Ú., s. r. o., která odtahy zprostředkovávala. Dále bylo zjištěno, že P. Č. a V. Z. byli spoluvlastníky předmětného odtahového vozu, který užívali společně v rámci spolupráce při provozování odtahové služby (vozidlo bylo evidováno na P. Č.). P. Č. v rozhodné době neměl živnostenské oprávnění k podnikání v oboru silniční motorová doprava nákladní (získal je až 22. 7. 1996). Částky vybrané za odtahy provedené P. Č. mu V. Z. zpětně vyplácel. Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně – vázán právním názorem odvolacího soudu, že nárok žalobce není promlčen, že P. Č. vystupoval při odtahu vozidla jako podnikatel podnikající na svůj vlastní účet, ač k této činnosti neměl podnikatelské oprávnění, že jeho odpovědnost za škodu je třeba posoudit podle §420a odst. 1 písm. a) obč. zák. a že ve smyslu §579 odst. 1 a §470 odst. 1 obč. zák. za jeho závazek k náhradě škody odpovídá žalovaná do výše ceny nabytého dědictví – dospěl k závěru, že žalovaná ani netvrdila, tím méně prokázala liberační důvody, a v řízení nebylo prokázáno ani spoluzavinění poškozeného. Na základě znaleckého posudku vzal za prokázanou výši škody 43.224,- Kč. Co do uvedené částky tedy žalobě vyhověl, když neshledal důvodnou námitku rozporu výkonu žalobcova práva na náhradu škody s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2006, č.j. 18 Co 264/2006-251, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně. K jeho právním závěrům dodal, že posouzení odpovědnosti za škodu podle §420a obč. zák. je zcela na místě, neboť provozní činností se rozumí také jakákoliv činnost právnické či fyzické osoby, která byť není vymezena v jejím předmětu činnosti, je součástí jejího provozu a faktické činnosti, a to bez ohledu na to, zda je k takové činnosti potřeba zvláštního veřejnoprávního oprávnění či nikoliv. Namítaný rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy rovněž neshledal a konstatoval, že nesoulad s dobrými mravy je vždy nutno poměřovat újmou, která zaviněním škůdce poškozenému vznikla, a také celkovým postojem škůdce k náhradě škody.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v tom, že soud vycházel z důkazů vyhodnocených v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř. Oporu v provedeném dokazování nemá dle dovolatelky závěr, že P. Č. provozoval odtahovou službu jako vlastní podnikatelskou činnost. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na důkazy provedené v nalézacím řízení a zejména akcentuje, že mezi P. Č. a žalobcem nebyla uzavřena žádná smlouva, smluvní vztah existoval pouze mezi V. Z. a Ú. (Ú. a. Č. r.), na jehož základě byl objednán odtah vozidla žalobce, a V. Z. následně pověřil P. Č. provedením odtahu. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se vůbec nezabýval spoluzaviněním poškozeného na vzniklé škodě, když v dodatku k policejnímu protokolu ORKD-108/KV-Tč-96 poškozený uvedl, že v okamžiku spouštění vozidla z plošiny odtahového vozu ve vozidle seděl, avšak vozidlo nebrzdil, neboť nebyl pracovníkem odtahu (P. Č.) náležitě poučen. Následná tvrzení poškozeného a svědků, že ve vozidle neseděl, měl dle dovolatelky soud „brát s rezervou“. Rovněž při hodnocení výpovědi V. Z. mělo být dle dovolatelky přihlédnuto k dalším okolnostem, zejména k okolnostem úmrtí P. Č. a následným událostem. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání vyvrací v dovolání uplatněné argumenty dovolatelky a vyjadřuje souhlas se závěry soudů obou stupňů. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a po projednání věci podle ustanovení §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není opodstatněné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad v posuzovaném případě tvrzena nebyla a ani z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Ačkoli dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze napadené rozhodnutí zpochybňovat z hlediska právního posouzení věci, z obsahu dovolání nevyplývá, v čem dovolatelka nesprávné právní posouzení spatřuje. Námitkami uplatněnými v dovolání je napadán skutkový závěr odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Pochybení ve zjištění skutkového stavu věci spočívající v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné, lze soudu vytknout prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Musí se přitom jednat o zjištění právně významné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neodchýlí-li se soud při hodnocení důkazů od stanoveného postupu vyplývajícího z ustanovení §132 o. s. ř., tzn. hodnotí-li důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přičemž toto hodnocení odpovídá zásadám logického uvažování, nelze polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Pouhá úvaha, že provedené důkazy by bylo možno hodnotit i jinak, dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. nenaplňuje.
Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že při odtahu žalovaný fakticky provozoval vlastní podnikatelskou činnost (a tudíž odpovídá za vzniklou škodu podle §420a odst. 1 písm. a/ obč. zák.). Zjištěná forma spolupráce P. Č. a V. Z. nesvědčí o tom, že by P. Č. jednal jako zaměstnanec či osoba použitá k provádění činnosti provozované V. Z. Smluvní vztah mezi škůdcem a poškozeným není nezbytným předpokladem odpovědnosti za škodu podle §420a obč. zák.
Soud prvního stupně rovněž uzavřel, že žalobce v době škodné události neseděl ve vozidle (a tudíž nelze uvažovat o jeho spoluzavinění na vzniku škody dle §441 obč. zák) a odvolací soud uvedený skutkový i právní závěr převzal (aniž tuto dílčí okolnost výslovně zdůraznil), proto není důvodná námitka, že se odvolací soud nezabýval spoluzaviněním žalobce na vzniku škody. Skutková zjištění soudů obou stupňů přitom vycházejí z provedených důkazů, nebylo opomenuto nic právně významného, co se z důkazů podává, ani vzato za zjištěno něco, co z nich nevyplývá, a v hodnocení důkazů není logický rozpor. Pokud dovolatelka zpochybňuje věrohodnost svědeckých výpovědí a předkládá vlastní (odlišné) hodnocení důkazů a na něm založenou jinou skutkovou verzi posuzovaného případu, nejsou uplatněné námitky postačující k založení existence dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Se zřetelem ke shora uvedenému je možno uzavřít, že se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž by k jeho projednání nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Za situace, kdy žalovaná nebyla se svým dovoláním úspěšná, náleží žalobci náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.325,- Kč (§2 odst.1, §3 odst. 1 ve spojení s ustanovením §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. listopadu 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu