ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.953.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 953/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. S., zast. advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o 3.305.040,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 74/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2006, č. j. 35 Co 131/2006-70, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2006, č. j. 35 Co 131/2006-70, ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o věci samé, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, č. j. 27 C 74/2005-44, zamítl žalobu na zaplacení částky 3.100.000,- Kč s příslušenstvím a dále částky 205.040,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, který žalobce spatřoval v průtazích exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. E 3101/95, jejichž následkem byl zmařen výkon rozhodnutí a nebyla uspokojena jeho pohledávka, přičemž v důsledku uplynutí promlčecí doby k podání nového návrhu na výkon rozhodnutí byl zbaven možnosti vymoci pohledávku jiným způsobem. Soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 1. 1993, sp. zn. 5 C 331/92, bylo O. D. uloženo zaplatit žalobci částku 3.100.000,- Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení v částce 139.100,- Kč. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 6. 1995, sp. zn. E 2280/94, bylo k návrhu žalobce na ideální polovině nemovitostí, toho času vlastněných O. D. jako povinným, zřízeno soudcovské zástavní právo ve prospěch žalobce jako oprávněného a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení v částce 15.940,- Kč. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 9. 1997, č. j. E 3101/95-19, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitostech povinného O. D., jemuž bylo uloženo zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 50.000,- Kč. Usnesením téhož soudu ze dne 26. 10. 2001, č. j. E 3101/95-38, byla na základě znaleckého posudku ze dne 16. 6. 2001 (vypracovaného v rámci vykonávacího řízení, v němž byly předmětné nemovitosti oceněny částkou 10.000.000,- Kč) určena výsledná cena předmětného spoluvlastnického podílu částkou 5.000.000,- Kč. Ve znaleckém posudku ze dne 4. 8. 1997 předloženém žalobcem byly předmětné nemovitosti oceněny nákladovým způsobem pomocí metodiky používané ve S. r. N. částkou 112.512.723,- Kč. Nemovitosti, toho času ve vlastnictví povinného O. D., byly v rámci konkursu, prohlášeného dne 14. 9. 2001 na majetek úpadce T., s. s r. o., prodány dne 3. 10. 2002 v dobrovolné veřejné dražbě městu S. na základě návrhu správce konkursní podstaty. Z výtěžku dražby byla částečně uspokojena pohledávka společnosti I. a. s. za úpadcem ve výši několika desítek milionů Kč, pro níž vázlo na předmětných nemovitostech zástavní právo této společnosti, které by pro účely rozvrhu výtěžku z dražby mělo oproti právu žalobce lepší pořadí. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 12. 2004, č. j. E 3101/95-129, které nabylo právní moci 28. 4. 2005, byl nařízený výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti zastaven, neboť předmětné nemovitosti byly prodány v dobrovolné veřejné dražbě v rámci konkursu. Soud dospěl k závěru, že ve vykonávacích řízeních vedených u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. E 2280/94 a E 3101/95 došlo k průtahům v řízení. S odkazem na §1 odst. 1, §2 a §5 zákona č. 82/1998 Sb. soud prvního stupně dovodil, že žalobci vznikla škoda ve výši jeho pohledávky přiznané mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 1. 1993 (3.100.000,- Kč s příslušenstvím) a nákladů řízení ve výši 205.040,- Kč (nalézacího i vykonávacího), neboť po prodeji předmětných nemovitostí v dobrovolné veřejné dražbě se nepodařilo zjistit další majetek povinného a žalobci již uplynula promlčecí doba k případnému podání nového návrhu na výkon rozhodnutí. Soud prvního stupně se zabýval otázkou příčinné souvislosti a konstatoval, že je dána za situace, kdy nebýt nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo, neboť pohledávka žalobce by byla uspokojena. Pokud by bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti měly dostatečnou hodnotu k tomu, aby při včasném výkonu rozhodnutí byly uspokojeny obě pohledávky, tedy jak pohledávka s dřívějším pořadím společnosti I., a. s. zajištěná zástavním právem váznoucím na předmětných nemovitostech, tak pohledávka žalobce, pak by vztah příčinné souvislosti byl dán. Žalobce k prokázání této skutečnosti předložil znalecký posudek ze dne 4. 8. 1997, kde předmětné nemovitosti byly oceněny částkou přesahující 112.000.000,- Kč, avšak podle názoru soudu prvního stupně tento znalecký posudek tvrzení žalobce neprokazoval, neboť jím nebyla oceněna tržní hodnota nemovitostí, tedy hodnota, za kterou je možné danou nemovitost v uvedeném místě a čase prodat, nýbrž hodnota stanovená nákladovou metodou na jednotku obestavěného prostoru, čímž v podstatě byla vyčíslena hodnota stavby, tedy hodnota vykonané práce a materiálu představujících tuto nemovitost (nutných k jejímu vybudování). Vzhledem k tomu, že takto určená hodnota nemovitostí a jejich tržní hodnota byly zcela rozdílné, soud poučil (podle §118a o. s. ř.) žalobce, že nemá za prokázané jeho tvrzení, že hodnota nemovitostí postačuje k uspokojení obou pohledávek, a tudíž ani příčinnou souvislost. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2006, č. j. 35 Co 131/2006-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé ohledně 3% úroku z prodlení z částky 3.100.000,- Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 3.305.040,- Kč se zbylým příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že pro posouzení příčinné souvislosti musí být prokázána skutečnost, že povinný z vykonávacího řízení měl v rozhodném období majetek dostačující k úhradě pohledávky žalobce na základě nařízeného výkonu rozhodnutí, a že důkazem pro toto tvrzení nemůže být znalecký posudek (ze dne 4. 8. 1997) předložený žalobcem, neboť má charakter soukromé listiny, u níž postačuje její „formální“ popření druhým účastníkem k tomu, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být touto soukromou listinou prokázány; žalovaná tento znalecký posudek popřela. Podle názoru odvolacího soudu je pro posouzení možnosti uspokojení pohledávky žalobce z majetku povinného dostačující znalecký posudek ze dne 16. 6. 2001 vypracovaný pro účely exekučního řízení, byť ho lze použít pouze jako podklad pro určení nejnižšího podání. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení o výkon rozhodnutí vedeném u Okresního soudu v Kladně s přihlédnutím k množství úkonů a rozhodnutí, které musí být v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí učiněny, je dobou odpovídající zásadě rychlosti řízení (ve smyslu §6 o. s. ř.) doba přibližně dvou let od okamžiku podání návrhu na výkon rozhodnutí, řízení tedy mohlo a mělo být skončeno do konce roku 1997. Za této situace mohla být pohledávka žalobce uspokojena, neboť konkurs, v jehož rámci byly předmětné nemovitosti prodány v dobrovolné veřejné dražbě, byl prohlášen až 14. 9. 2001. Společnost I., a. s. měla nepochybně za úpadcem v uvedeném konkursním řízení pohledávku ve výši několika desítek milionů korun českých zajištěnou zástavním právem k předmětným nemovitostem, takže svou pohledávku mohla v rámci výkonu rozhodnutí přihlásit v dražebním jednání, ale také nemusela, případně mohla být její přihláška odmítnuta, což jsou podle názoru odvolacího soudu okolnosti, které nastat mohly, ale nemusely, tedy okolnosti, jež jsou pro posouzení příčinné souvislosti právně bezvýznamné. Podstatné je, že bylo prokázáno, že povinný měl v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí ve vlastnictví ideální polovinu nemovitostí v hodnotě minimálně 5.000.000,- Kč, postačující k uspokojení pohledávky žalobce. Odvolací soud uzavřel, že podmínka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody byla splněna.
Proti tomuto rozsudku, a to do měnícího výroku o věci samé a do výroků závislých, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že nelze dovozovat existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Kladně (průtahy v řízení) a škodou pouze z toho, že povinný měl v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí ve vlastnictví nemovitosti v hodnotě postačující k uspokojení pohledávky oprávněného (žalobce), neboť osoby, jimž svědčí věcné právo k nemovitosti, která je předmětem výkonu rozhodnutí, nemohou být ve vykonávacím řízení opomenuty. Těmto osobám, o nichž je soudu známo, že mají k nemovitosti takové právo, se doručuje jak rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí, tak dražební vyhláška, která obsahuje mimo jiné též upozornění, za jakých podmínek se mohou věřitelé povinného domáhat uspokojení své pohledávky zajištěné zástavním právem. Skutečnost, že na předmětných nemovitostech vázlo zástavní právo společnosti I., a. s., které by pro účely rozvrhu výtěžku z dražby mělo oproti žalobci lepší pořadí, byla žalobci známa z výpisu z katastru nemovitostí, který byl přílohou návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí podaného u Okresního soudu v Kladně. Namítá, že z dopisu Ing. Z. R., správce konkursní podstaty úpadce T. s. s r. o., ze dne 18. 2. 2003, jímž bylo prováděno dokazování před soudem prvního stupně, vyplývá, že společnost I., a. s. přihlásila do konkursního řízení pohledávku ve výši přesahující 48 milionů Kč včetně nároku na oddělené uspokojení, která byla správcem konkursní podstaty uznána a z výtěžku dobrovolné veřejné dražby předmětné nemovitosti částečně uspokojena. Je tedy zřejmé, že tato společnost činila právní úkony za účelem vymožení své pohledávky. Společnost I., a. s. by tedy v případě nařízené dražby Okresním soudem v Kladně nepochybně využila práv plynoucích z její pohledávky zajištěné zástavním právem k předmětným nemovitostem, obdobně jako to učinila v konkursním řízení, a přihlásila by svou pohledávku za účelem dosažení jejího uspokojení. Protože nebyla prokázána příčinná souvislost mezi průtahy v řízení a vznikem škody, žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření navrhl zamítnutí dovolání, neboť považuje napadený rozsudek za bezvadný a věcně správný, a namítá, že všechna tvrzení žalované uplatněná v dovolání mají jen charakter domněnek, tedy skutečností, které nastat mohly, ale nemusely (např. zda banka nejpozději do zahájení dražebního jednání přihlásí svou vymahatelnou pohledávku, zda tato pohledávka nebude účinně popřena). Tyto skutečnosti jsou podle jeho názoru právně bezvýznamné, a proto k nim nelze přihlížet.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným osobou ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu, tedy jsou-li nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt takového postupu, ke škodě by nedošlo, neboť pohledávka žalobce (oprávněného) by byla z majetku povinného uspokojena. Z hlediska příčinné souvislosti je proto v dané věci významné zjištění, zda v případě provedení dražebního jednání ve vykonávacím řízení bylo možno při obvyklém běhu událostí očekávat uspokojení pohledávky žalobce (z rozdělované podstaty), kdyby k nesprávnému úřednímu postupu soudu nedošlo, tj. zda průtahy ve vykonávacím řízení byly podstatnou a rozhodující příčinou toho, že se žalobci nedostalo uspokojení pohledávky. Odvolací soud založil svůj závěr o tom, že mezi nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Kladně a vznikem škody existuje příčinná souvislost, na okolnostech, že společnost I., a. s. jako zástavní věřitel mohla, ale také nemusela, svou pohledávku do dražebního jednání v rámci výkonu rozhodnutí přihlásit, případně taková přihláška mohla být odmítnuta, což jsou podle názoru odvolacího soudu okolnosti, které nastat mohly, ale nemusely, a jako takové je hodnotil jako právně bezvýznamné.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že již v době podání návrhu na výkon rozhodnutí vázlo na předmětných nemovitostech zástavní právo, kterým byla zajištěna pohledávka společnosti I., a. s., jejíž výše podstatně (několikanásobně) převyšovala hodnotu ideální poloviny těchto nemovitostí zjištěnou ve vykonávacím řízení (čemuž nasvědčuje i cena dosažená vydražením). Toto zástavního právo vzniklo dříve než (soudcovské) zástavní právo žalobce, čímž tato pohledávka měla v případě uspokojení lepší (dřívější) pořadí, než pohledávka žalobce (§165 odst. 2 obč. zák.). Za situace, kdy tato pohledávka byla společností I., a. s. jako zástavním (i posléze konkursním) věřitelem úspěšně uplatněna a uspokojena (byť jen částečně) v dobrovolné veřejné dražbě předmětných nemovitostí v rámci konkursního řízení, není podklad pro úsudek, že v případě nařízení dražebního jednání ve vykonávacím řízení by společnost I., a. s. svou pohledávku neuplatnila, navíc když usnesení o nařízení dražebního jednání by této společnosti jako osobě, jež měla věcné (zástavní) právo k předmětné nemovitosti, bylo doručeno. Z výsledků řízení pak nevyplývá žádná okolnost svědčící pro závěr, že by v případě dražebního jednání došlo k popření pohledávky společnosti I., a. s. Vzhledem k tomu, že v dané věci je důkazní břemeno ohledně existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody na straně žalobce, nelze se za daného skutkového stavu ztotožnit se závěrem odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti, tedy, že - nebýt průtahů ve vykonávacím řízení – by pohledávka žalobce byla z majetku povinného uspokojena. Skutečnost, že průtahy v exekučním řízení byly podstatnou a rozhodující příčinou toho, že se žalobci nedostalo uspokojení pohledávky z majetku povinného, nebyla v řízení prokázána.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, Nejvyšší soud jej zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) ve výroku, kterým byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu