ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.105.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 105/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce P. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S. S., zastoupené advokátem, a 2) s. m. B., o určení právního vztahu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 69/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2006, č. j. 19 Co 69/2006-125, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. V poměru mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. září 2005, č. j. 55 C 69/2003-97, výrokem I. určil, že na základě nájemní smlouvy uzavřené dne
30. října 2000 s městem B. nevzniklo žalobci a první žalované právo společného nájmu k „bytu č. 5, třípokojovému s kuchyní a příslušenstvím, který se nachází ve
3. podlaží domu č. p. 605 v B. na ulici Botanická č. orient. 19“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a výrokem II. určil, že žalobce je výlučným nájemcem předmětného bytu. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání první žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. září 2006, č. j. 19 Co 69/2006-125, nepřipustil změnu žaloby tak, aby soud určil, že „žalobci“ (míněno zřejmě žalobce P. S. a Ing. J. S.) jsou společnými nájemci předmětného bytu (výrok I.), nevyhověl návrhu žalobce, aby do řízení na místo dosavadního žalobce P. S. vstoupili jako žalobci P. S. a Ing. J. S. (výrok II.), změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 30. října 2000 s městem B. nevzniklo žalobci a první žalované právo společného nájmu předmětného bytu, a současně i žalobu na určení, že žalobce je výlučným nájemcem předmětného bytu (výrok III.); rozsudek soudu prvního stupně změnil rovněž ve výroku o prvostupňových nákladech řízení účastníků (výrok IV.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok V.).
Výrok I. napadeného rozsudku odvolací soud odůvodnil konstatováním, že pokud se žalobce namísto určení, že je výlučným nájemcem bytu, v rámci změny žaloby domáhal určení, že je se svou nynější manželkou Ing. J. S. společným nájemcem bytu, uplatnil tím nový nárok, což v odvolacím řízení nepřichází v úvahu (§216 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.). K odůvodnění výroku II. napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že dalšímu procesnímu úkonu žalobce odůvodněnému odkazem na ustanovení §107a o.s.ř. nevyhověl proto, že nebyly splněny podmínky pro postup podle §107a o.s.ř., neboť ve své podstatě šlo o přistoupení Ing. J. S. do řízení jako účastnice řízení na straně žalobce podle §92 odst. 1 o.s.ř., což také nepřichází v odvolacím řízení v úvahu (§216 odst. 1 o.s.ř.). Ve vztahu k žalobě na určení, že žalobci a první žalované nevzniklo právo společného nájmu předmětného bytu, odvolací soud dovodil, že žalobce nemá na takovém určení naléhavý právní zájem, „neboť takovým rozhodnutím by se postavení žalobce nikterak nezměnilo“. Ohledně určení, že žalobce je výlučným nájemcem bytu, odvolací soud dovodil, že na tomto určení měl žalobce naléhavý právní zájem „za situace, kdy ještě nebyl ženat se svou nynější manželkou“, a to proto, že první žalovaná jeho výlučný nájem předmětného bytu zpochybnila. Po uzavření manželství s Ing. J. S. nemůže být taková žaloba podle odvolacího soudu důvodná proto, že – právě vzhledem k uzavření manželství a soužití ve společné domácnosti – vzniklo žalobci a jeho nynější manželce právo společného nájmu bytu a za této situace žalobce nemůže již v současné době být výlučným nájemcem bytu.
Proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání zpochybnil správnost právního názoru, že nemá naléhavý právní zájem na určení, že jemu a první žalované nevzniklo právo společného nájmu předmětného bytu. V této souvislosti uvedl, že tímto určením se hodlal vyhnout podle jeho názoru neúspěšné žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu, čímž je odůvodněn jeho naléhavý právní zájem na takovém určení. Dále namítl, že uzavření manželství představuje ve smyslu §107a odst. 1 o.s.ř. právní skutečnost, která nastala po zahájení řízení a s níž právní předpisy spojují převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde; proto namísto dosavadního žalobce vstoupili do řízení nabyvatelé práva, tj. žalobce a jeho manželka Ing. J. S. V této souvislosti vyslovil přesvědčení, že „fakt pouhého uzavření nového manželství nemůže mít za následek jeho neúspěch ve sporu“. Navrhl, aby dovolací soud – v napadeném rozsahu – zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil – v tomto rozsahu – k dalšímu řízení.
První žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno návrhu žalobce, aby na místo dosavadního žalobce vstoupili do řízení jako žalobci P. S. a Ing. J. S. (výrok II. napadeného rozsudku), a rozhodnutí o nákladech řízení účastníků (výroky IV. a V. napadeného rozsudku), mají, jde-li o jejich formu, povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.); je přitom nerozhodné, že tato rozhodnutí byla začleněna do rozsudku odvolacího soudu a stala se proto formálně jeho součástí.
Dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatele obsažené v dovolání, že jeho dovolání směřuje i proti nákladovým výrokům IV. a V. napadeného rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k nákladovým výrokům nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Přípustnost dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku vyplývá z ustanovení §239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné mimo jiné proti usnesení, jímž odvolací soud v průběhu odvolacího řízení rozhodl o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o.s.ř.), tj. jinak řečeno o procesním nástupnictví podle §107a o.s.ř. Je přitom nerozhodné, že odvolací soud nesprávně posoudil v tomto ohledu učiněný procesní úkon žalobce jako návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o.s.ř. a výrokem II. napadeného rozsudku nepřipustil přistoupení Ing. J. S. do řízení jako účastnice řízení na straně žalobce, a to právě s odůvodněním, že postup podle §92 odst. 1 o.s.ř. nepřichází v odvolacím řízení v úvahu. Ustálená soudní praxe (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 26 Cdo 130/2006, uveřejněného pod č. 87 v sešitě č. 9 z roku 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) totiž dovodila, že označuje-li hmotné právo v §704 odst. 1 obč. zák. uzavření manželství za právní skutečnost, která zakládá zákonnou změnu institutu výlučného nájmu bytu na společný nájem manželů, v jehož důsledku získává do nájmu vstupující manžel shodná práva a povinnosti jako nájemce dosavadní, omezená pouze právy druhého společného nájemce, nemůže se jednat o nic jiného, než o speciální případ singulární sukcese, kdy se dosavadní účastník hmotněprávního vztahu „rozdvojí“ na účastníky dva, kteří jako společní nájemci vstupují v již existujícím nájemním vztahu do práv a povinností dosavadního výlučného nájemce. Znění ustanovení §107a odst. 1 o.s.ř. je sice formulováno tak, jako by chtělo naznačit jen jedinou variantu dopadů singulární sukcese, totiž že nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupí do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, pro něhož tak řízení zcela končí. Takový výklad je však neudržitelný již s ohledem na potřeby praxe, v níž je běžné, že účastník soudního řízení může např. v jeho průběhu převést pouze část svých práv, jichž se řízení týká. Tam uvedenou formulaci „na místo“ je proto třeba chápat i jako „vedle dosavadního účastníka v rozsahu práv a povinností, ohledně nichž nastal převod nebo přechod“. V uvedené věci dovolací soud dodal, že postup podle §92 odst. 1 o.s.ř. je v dané situaci nepřípadný nejen proto, že jej ustanovení §216 odst. 1 o.s.ř. v odvolacím řízení nepřipouští, nýbrž také (a především) proto, že toto ustanovení slouží k odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení, zatímco ustanovení §107a o.s.ř. lze použít jen tehdy, nastala-li právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva nebo povinnosti na jiného (v daném případě uzavření manželství) po zahájení řízení. V poměrech projednávané věci však nelze přehlédnout, že proti výroku I. napadeného rozsudku o nepřipuštění změny žaloby dovolání nesměřuje (dovolatel výslovně uvedl, že jeho dovolání směřuje pouze proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu a takto specifikovaný rozsah napadení rozsudku odvolacího soudu vyplývá i z obsahového vymezení uplatněného dovolacího důvodu). Z tohoto důvodu jsou předmětem řízení i nadále pouze určení, že žalobci a první žalované nevzniklo právo společného nájmu předmětného bytu a že žalobce je výlučným nájemcem bytu. V řízení o těchto určeních však od počátku svědčí věcná legitimace žalobci a první žalované, popřípadě druhému žalovanému, a v takovém řízení je proto „postačující“ dosavadní okruh účastníků řízení. Za této situace tedy v konečném důsledku obstojí i výrok II. napadeného rozsudku, kterým nebylo vyhověno návrhu, jenž lze – vzhledem k výše uvedenému – pokládat za návrh podle §107a odst. 1 o.s.ř. V tomto směru tedy nebyl uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Proti výroku III. napadeného rozsudku je dovolání přípustné podle §237 odst. písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad nebyla tvrzena a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud zastává názor, že ani vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyly v dovolání uplatněny; v tomto směru uplatněné dovolací námitky lze totiž z obsahového hlediska podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Dovolací soud zastává názor, že byť dovolatel v dovolání formálně odkázal rovněž na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., takto uplatněný dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval (pouhá citace zákonného ustanovení – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení – srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003).
Dovolatel však v dovolání řádně uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu tohoto ustanovení jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že jemu a první žalované nevzniklo právo společného nájmu předmětného bytu, a ani na určení, že je výlučným nájemcem bytu.
Podle §80 písm. c/ o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 písm. c/ o.s.ř. (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněném pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle §80 písm. b/ o.s.ř. (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 na straně 113).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze 6. června 2000, sp. zn. 22 Cdo 2589/98, uveřejněném v sešitě č. 8 z roku 2000 časopisu Soudní rozhledy, dovodil, že je-li současně žalováno jak na určení, že žalobce není vlastníkem určité věci (tedy na určení negativní), tak i na určení, že žalovaný je vlastníkem téže věci (tedy na pozitivní určení), nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem na negativním určení. Rovněž v rozsudcích z 23. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, a z 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003, Nejvyšší soud dovodil, že pozitivní určení vlastnického práva má přednost před negativním určením (že žalovaná není vlastníkem sporné nemovitosti), protože z negativního určení nevyplývá jistě, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti; z pohledu právě uvedeného lze jen dodat, že v poměrech projednávané věci by takovéto určení nemohlo vytvořit podklad pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky proto, že nic nevypovídá o tom, kdo je nájemcem předmětného bytu. K obdobnému závěru Nejvyšší soud dospěl také v rozsudku ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1391/2004. Z toho vyplývá, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na negativním určení odpovídá judikatuře dovolacího soudu.
Ustálená soudní praxe dovodila (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 23/1989), že pokud jeden z manželů za trvání manželství nabude právo společného užívání bytu příslušejícímu jemu a další osobě společně
(§172 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před 1. lednem 1992 – nyní §700 odst. 1 obč. zák.), nevzniká k tomuto bytu právo společného užívání bytu manžely (§175 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před 1. 1ednem 1992 – nyní §703 odst. 1 obč. zák.). Totéž platí i tehdy, jestliže jeden ze společných uživatelů bytu uzavřel manželství již za existence společného užívacího práva k bytu. Od této judikatury nenastal odklon ani v současné rozhodovací praxi (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 21. března 2002, sp. zn. 28 Cdo 449/2002, a z 20. listopadu 2002, sp. zn. 26 Cdo 1662/2002). Podle názoru Nejvyššího soudu však jinak platí, že stal-li se některý z manželů nájemcem bytu před uzavřením manželství, vznikne uzavřením manželství oběma manželům ze zákona (§704 odst. 1 obč. zák.) společný nájem bytu.
Ohledně dalšího požadovaného určení, tj. určení, že žalobce je výlučným nájemcem bytu, odvolací soud dovodil, že na tomto určení měl žalobce naléhavý právní zájem „za situace, kdy ještě nebyl ženat se svou nynější manželkou“, a to proto, že první žalovaná jeho výlučný nájem předmětného bytu zpochybnila. Dovolací soud se s tímto názorem ztotožňuje a dodává, že z něj bez dalšího vyplývá, že žalobce měl – bez ohledu na další právní závěry odvolacího soudu – ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. naléhavý právní zájem na určení, že byl v době před uzavřením manželství s Ing. J. S. výlučným nájemcem předmětného bytu. Měl-li žalobce naléhavý právní zájem na takovém určení, nemohl mít – logicky vzato – i naléhavý právní zájem na určení, že je výlučným nájemcem předmětného bytu. Právní závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaných určení lze proto pokládat za správný. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce, který zčásti nebyl v dovolacím řízení úspěšný a který zavinil, že jeho dovolání bylo zčásti odmítnuto, zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení, které první žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 5.000,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Procesně úspěšnému druhému žalovanému žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v dovolacím řízení nevznikly; tomu odpovídá výrok, že v poměru mezi těmito účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu