ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1137.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1137/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému st. m. B., o určení přechodu nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 101/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2006, č.j. 19 Co 24/2006-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 10. 2005, č.j. 42 C 101/2004-56, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je nájemkyní bytu č. 4 v domě č. 2a v M. ulici v B., sestávajícího se z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“),
a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně měl po provedeném dokazováni za zjištěné, že žalobkyně se seznámila s D. T., která byla na základě nájemní smlouvy ze dne
9. 9. 1996 nájemkyní předmětného bytu, že se žalobkyně odstěhovala od svých rodičů (z obecního bytu o velikosti 3 + 1 v B.) a nastěhovala se k ní dne 4. 11. 1996, že spolu bydlely v předmětném bytě a hospodařily spolu, že dne 22. 6. 2002 se žalobkyně provdala za J. S., že její manžel žil i po svatbě u svých rodičů v P. v rodinném domě, který vlastní jeho matka, že v dubnu 2003 došlo mezi ní
a D. T. k neshodě, že v měsíci květnu 2003 žalobkyně odcestovala, aby dne 12. 6. 2003 porodila v nemocnici U A. v P. nezletilou dceru K., že následně pobývala v rodině svého manžela, že nečerpala nárok na mateřskou dovolenou, protože je samostatně výdělečnou osobou, pracuje v oboru realit a svoji činnost mohla vykonávat za pomoci počítače v P., že po svém odchodu nebyla s D. T. v žádném kontaktu, že se vrátila až v říjnu 2003 a našla byt zapečetěný, že v lednu 2004 byl odpečetěn a ona v něm bydlí se svojí nezletilou dcerou, že D. T. dne 28. 8. 2003 odešla z předmětného bytu a dne 9. 9. 2003 byla nalezena mrtvá v lese u S., že dne …byl vystaven její úmrtní list, kde je jako den, měsíc a rok úmrtí uvedeno „počátek září 2003“, a že pohřeb jí vypravil Ú. m. č. B., B. – K. P.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně by naplnila předpoklady pro přechod nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), neboť žila s D. T. v předmětném bytě a vedla s ní společnou domácnost. Soud prvního stupně však současně dovodil, že tím, že žalobkyně uzavřela dne 22. 6. 2002 manželství, není výlučnou nositelkou tvrzeného hmotného práva (tedy práva nájmu) a nemůže se domáhat přechodu práva nájmu výlučně na svoji osobu, neboť za situace, kdyby soud návrhu vyhověl, vznikl by žalobkyni a jejímu manželovi s ohledem na §703 odst. 1 obč. zák. společný nájem k předmětnému bytu. Proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 10. 2006, č.j. 19 Co 24/2006-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal právní závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně v řízení nesprávným a poukázal na ustanovení §703 odst. 3 obč. zák., podle něhož společný nájem manželů k bytu nevznikne, jestliže spolu nežijí. Nicméně rozhodnutí soudu prvního stupně přesto pokládal za věcně správné. Uzavřel, že žalobkyně nesplnila předpoklad, za jehož naplnění (mimo dalších předpokladů) přechází v důsledku úmrtí nájemce právo nájmu k bytu na osoby uvedené v §706 odst. 1 věta druhá obč. zák., a to žití ve společné domácnosti s dosavadní nájemkyní v den její smrti. Dovodil, že žalobkyně odchodem z předmětného bytu do P. „přerušila“ žití s D. T. ve společné domácnosti (přičemž skutkový závěr soudu prvního stupně o vedení společné domácnosti pokládal za povrchní a neúplný, nicméně s ohledem na jím zastávaný právní názor nepokládal za nutné, aby byl skutkový stav doplněn). Její odchod neshledal případem, kdy se vedení společné domácnosti nepřeruší, protože spolužijící osoba je dočasně mimo byt z důvodů, které nemůže ovlivnit, a které jsou mimo její vůli (tedy důvody objektivní). Poukazoval na to, že se jednalo o dobrovolné rozhodnutí žalobkyně upřednostnit lékařskou péči v P., ač k tomu neměla vážný důvod, neboť lékařská péče v B. je stejně kvalitní jako v P., že se nejednalo o krátkodobou nepřítomnost žalobkyně v bytě (pobyt na několik dnů v souvislosti s porodem a po porodu), ale že žalobkyně setrvala v P. čtyři měsíce, že se vztahy mezi žalobkyní a D. T. před odchodem žalobkyně do P. zhoršily a že se žalobkyně po odchodu do P. již o D. T. nezajímala a neposkytovala jí žádnou pomoc a péči.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jeho důvodností se nezabývala. Odvolacímu soudu vytkla, že v souzené věci neaplikoval ustanovení §708 obč. zák.
a dovozovala, že uvedené ustanovení dopadá i na osoby spolužijící. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že přerušila vedení společné domácnosti, a poukazovala na to, že v řízení nebylo prokázáno, že by projevila vůli společnou domácnost ukončit. Podle jejího názoru byl prokázán opak. Důvodem, pro který se přechodně zdržovala u rodičů manžela a tam kratší dobu po porodu setrvala, bylo její rizikové těhotenství. Z tohoto důvodu pro porod volila jedno z nejlepších zdravotnických zařízení, což jí nemůže jít k tíži, neboť se jedná o výkon práva. Dále napadla závěr odvolacího soudu, že se musí jednat o důvody, které nemůže občan ovlivnit, které musí jít mimo jeho vůli, neboť zákon nic takového neuvádí. Namítala, že „Pokud lze akceptovat pracovní důvody, tak proč nelze akceptovat mateřskou dovolenou, neboť i pracovník může dát výpověď a nemusí v tomto pracovním vztahu setrvat…zákonodárce a soud léčení ve zdravotnickém zařízení, či pracovní důvody akceptují, měly by být akceptovány i zde uvedené důvody, které jsou téhož charakteru.“ Závěrem navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí „jako nezákonné“ zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Dovolatelka, jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), zpochybňuje právní závěr, na jehož základě nebylo žalobě vyhověno, především námitkami směřujícími proti skutkovému závěru odvolacího soudu o neexistenci jejího soužití s nájemkyní bytu ve společné domácnosti ke dni úmrtí nájemkyně. Její námitky jsou námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem; dovolatelka v dovolání předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se jejího soužití s nájemkyní bytu, z níž dovozuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pokud je dovoláním napadáno také řešení právní otázky, zda zákonný předpoklad žití ve společné domácnosti ke dni úmrtí dosavadní nájemkyně vyložil odvolací soud správně, pak uvedená otázka není otázkou zásadního právního významu, neboť byla posouzena v souladu se závěry konstantní judikatury.
Soudní praxe je zcela ustálena v právním názoru, že soužití osoby, na niž má přejít právo nájmu bytu, s nájemcem bytu ve společné domácnosti, musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství (viz stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. Cpj 163/81, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 9-10, ročník 1982 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1740/2000, uveřejněné pod C 431 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 5, rozsudek ze dne 30. 3. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2258/2004, a usnesení ze dne 1. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1626/2005). U osob uvedených v ustanovení §706 odst. 1 větě druhé obč. zák. se vyžaduje ještě navíc buď péče o společnou domácnost, nebo odkázanost výživou na nájemce bytu (vedle soužití s nájemcem bytu ve společné domácnosti po dobu tří let před jeho smrtí). Judikatura je ustálena rovněž v názoru, že spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v tomtéž bytě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002) a že důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. tíží ve sporu toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1447/97). Přitom již v rozsudku ze dne 29. 10. 1998, sp. zn. 26 Cdo 1961/98, uveřejněném pod č. 100 v sešitě č. 10 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, k přechodu nájmu ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. dochází, jsou-li podmínky uvedené v citovaném ustanovení (a totéž lze vztáhnout i na podmínky v ustanovení věty druhé §706 odst. 1 obč. zák.) splněny ku dni úmrtí původního nájemce současně. Odvolací soud se od shora uvedené judikatury neodchýlil.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podle ust.
§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. je proto odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu