ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.128.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 128/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátkou proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem o zpřístupnění a užívání bytu, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 341/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. března 2006, č. j. 24 Co 535/2005-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 6. 2005, č. j. 5 C 341/2004-61, vyhověl žalobě a uložil žalovanému umožnit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku užívání společných prostor v bytě v domě v H. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“), a zpřístupnit a umožnit jí užívání místnosti vlevo od vchodových dveří bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, č. j. 24 Co 535/2005-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 16. 10. 1992, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 20. 3. 1995, sp. zn. 3 C 942/94, bylo zrušeno jejich právo společného nájmu k bytu v domě v H. (dále též „původní byt“), jeho výlučným nájemcem byl určen žalovaný a žalobkyni bylo uloženo tento byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu, že žalobkyně bydlí na ubytovně svého zaměstnavatele, nebyla jí zajištěna bytová náhrada a nemá vlastní byt, že kupní smlouvou ze dne 8. 9. 2001 obec H. prodala dům v H., že dne 12. 8. 2002 uzavřela obec H. se žalovaným smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, a že žalobkyně opakovaně (v roce 2001 a 2003) požádala žalovaného o zpřístupnění předmětného bytu, ale bezvýsledně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo žalobkyně na bydlení do zajištění bytové náhrady trvá, a že se vztahuje i k předmětnému bytu, neboť „jiný závěr by byl v rozporu s dobrými mravy“. Odvolací soud naproti tomu (s odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969) dovodil, že žalobkyni sice svědčilo právo na bydlení, avšak to se vázalo k původnímu (společnému) bytu; žalovaný byl povinen výkon jejího práva strpět, přičemž žalobkyně nebyla povinna se vystěhovat do zajištění bytové náhrady (povinnost ji zajistit žalovanému uložena nebyla – viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002). Žalovaný však již není povinen strpět výkon práva žalobkyně na bydlení v předmětném bytě, neboť žalobkyně nemá žádný právní důvod ho užívat; takovéto právo jí nelze založit ani na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost a důvodnost neopřela o žádné ze zákonných ustanovení. Rekapituluje skutková zjištění odvolacího soudu a vyjadřuje přesvědčení, že jí zůstalo zachováno právo na bydlení i po změně vlastníka domu, v němž se původní byt nacházel. Pokud jde o předmětný byt, ten byl žalovanému přiznán i s ohledem na právo žalobkyně v něm bydlet. Namítla, že judikáty, jimiž odvolací soud podepřel své rozhodnutí, nelze na danou věc aplikovat a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou úplná a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Současně namítl, že žalobkyně se domáhá plnění, jež „obsahově již bylo založeno“ rozsudkem o zrušení práva společného nájmu k předmětnému bytu, který je exekučním titulem a od jehož vydání uplynula desetiletá promlčecí lhůta. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny; existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se podává, že dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z výsledků dokazování v řízení před soudy obou stupňů vyplynulo, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 20. 3. 1995, č. j. 3 C 942/94-11, který nabyl právní moci dne 21. 4. 1995, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k původnímu bytu, jeho výlučným nájemcem byl určen J. H. a žalobkyni bylo uloženo byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu.
Žalobkyni tak vzniklo právo užívat původní byt (tzv. právo na bydlení), založené pravomocným soudním rozhodnutím, opírající se o ustanovení §712 odst. 6 věty před středníkem obč. zák., podle kterého nebyla povinna se z bytu vystěhovat a vyklidit jej, dokud jí nebyla zajištěna odpovídající bytová náhrada. Osobou povinnou strpět výkon tohoto práva byl žalovaný.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, rozsudek ze dne 26. 8. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2658/2000, uveřejněný pod C 1364 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, rozsudky ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2096/2005, a ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3228/2006) je ustálena v názoru, že právo užívat byt do zajištění bytové náhrady svědčící rozvedenému manželovi, jemuž byla pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely uložena povinnost byt vyklidit, se váže k bytu, z nějž je vyklizován, nikoli k osobě druhého z rozvedených manželů, který byl určen výlučným nájemcem bytu, a neprosadí se ve vztahu k jinému bytu než tomu, v němž má rozvedený manžel právo dle rozsudku bydlet.
Z uvedeného je zřejmé, že dospěl-li v projednávané věci odvolací soud k závěru, že tzv. právo na bydlení svědčící žalobkyni se vztahovalo k původnímu bytu účastníků a že jí nepřísluší ve vztahu k předmětnému bytu, je jeho právní posouzení věci správné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal procesně neúspěšnou žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,-Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. března 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu