ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1284.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1284/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce K. b. d., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. O., zastoupené Dr., advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 44/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2006, č. j. 10 Co 496/2006-70, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2006, č. j. 10 Co 496/2006-70, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. února 2006, č. j. 11 C 44/2004-56, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále též jen „soud prvního stupně“) – poté, co jeho
v pořadí první (vyhovující) rozsudek ze dne 24. června 2005, č. j. 11 C 44/2004-19, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (odvolacího soudu) ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 10 Co 771/2005-40, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 17. února 2006, č. j. 11 C 44/2004-56, opětovně vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 15 v 6. nadzemním podlaží domu č. p. 415 v D. u.
v T.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že původně v předmětném bytě bydlela matka žalované E. O. jako výlučná nájemkyně na základě nájemní smlouvy uzavřené s předchozím pronajímatelem dne 31. července 1996 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 31. července 1996“), že spolu s ní zde bydlela i žalovaná, že k 1. červenci 1998 se stal vlastníkem předmětného domu žalobce K. b. d., se sídlem v T., Ř., D. 412/88C (dále jen „bytové družstvo“), že matka žalované se nikdy nestala členkou bytového družstva, neboť měla dluh na nájemném ve výši přes 100.000,- Kč, že dne 26. listopadu 2002 zemřela, že dědické řízení vedené pod sp. zn. 36 D 1709/2002 Okresního soudu v Teplicích bylo zastaveno pro nedostatek majetku a že „rozhodnutí o přechodu nájmu či členství v družstvu po smrti matky žalované nebylo nikdy vydáno.“ Dále zjistil, že po smrti matky nabídl žalobce žalované, která s matkou v předmětném bytě bydlela, uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou s tím, že nebude-li platit nájemné, nebude nájemní smlouva prodloužena, že po projevení ochoty zaplatit dluh na nájemném uzavřeli žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně dne 7. ledna 2003 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 7. ledna 2003“) na dobu určitou v trvání jednoho roku, že žalovaná se nikdy nestala členkou bytového družstva, že na dluh na nájemném zaplatila toliko částku 2.000,- Kč, přičemž celkový dluh na nájemném a zálohách na úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu dosáhl výše 101.000,- Kč a dluh na poplatku z prodlení činí 344.000,- Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaná se stala nájemkyní předmětného bytu na základě nájemní smlouvy ze dne 7. ledna 2003 na dobu určitou v trvání jednoho roku (do 7. ledna 2004) a že takto vzniklý nájemní vztah zanikl uplynutím doby ke dni 7. ledna 2004, neboť byla-li žaloba na vyklizení bytu podána dne 28. ledna 2004, nedošlo k obnovení nájemní smlouvy (ve smyslu §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“). Poté uzavřel, že od 8. ledna 2004 užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu; proto žalobě – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 26. června 2006, č. j.
10 Co 496/2006-70, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal také právní závěry, které na jeho základě učinil soud prvního stupně. Protože neshledal žádné důvody, pro které by mohla být vyklizovací povinnost žalované vázána s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na bytovou náhradu, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná – nezastoupená advokátem – dovolání, které následně doplnila podáním sepsaným ustanoveným advokátem
a doručeným soudu prvního stupně dne 16. února 2007. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Vyjádřila přesvědčení, že její účastnickou výpovědí, nájemní smlouvou ze dne 31. července 1996 a spisem sp. zn. 36 D 1709/2002 Okresního soudu v Teplicích „bylo prokázáno, že nájemní poměr mezi účastníky, a to nájem na dobu neurčitou, vznikl již 26. 11. 2002 smrtí matky žalované, s níž sdílela společnou domácnost; soud měl proto aplikovat ustanovení §706 odst. 1 (obč. zák.) a žalobu zamítnout jako nedůvodnou, neboť nájemní vztah mezi účastníky v době rozhodování soudu trval, a to bez ohledu na to, zda žalobce vydal či nevydal rozhodnutí o přechodu nájmu.“ Vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá podle dovolatelky v tom, že „soud zamítl provedení důkazu výslechem svědkyně N. O., když svůj postup odůvodnil odkazem na výslech svědka S., dluhy žalované na nájemném a nedostatečným označením adresy navrhované svědkyně.“ V této souvislosti uvedla, že „dokazování směrem k dalšímu objasnění otázky, zda … došlo k přechodu práva nájmu po zemřelé matce, bylo pro posouzení důvodnosti podané žaloby zásadní.“ Bez významu pro řešení otázky přechodu nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák. je pak podle názoru dovolatelky výslech svědka S. i existující dluh na nájemném. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně,
a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že mu žalovaná dne 1. března 2007 předmětný byt předala, což doložil protokolem o odevzdání bytu ze dne 1. března 2007.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení
(§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem sice odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak tímto rozsudkem nebylo rozhodnuto jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky, jimiž bylo žalobě na vyklizení bytu vyhověno).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku poté, co zjistil, že „rozhodnutí o přechodu nájmu či členství v družstvu po smrti matky žalované nebylo nikdy vydáno.“ a – i s přihlédnutím k tomuto skutkovému zjištění – dovodil, že nájemní vztah žalované vzniklý na základě nájemní smlouvy ze dne 7. ledna 2003 trval v době od 7. ledna 2003 do 7. ledna 2004
a že od 8. ledna 2004 užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Dovolatelka v dovolání mimo jiné namítla, že „nájemní poměr mezi účastníky, a to nájem na dobu neurčitou, vznikl již 26. 11. 2002 smrtí matky žalované, s níž sdílela společnou domácnost; soud měl proto aplikovat ustanovení §706 odst. 1 (obč. zák.) a žalobu zamítnout jako nedůvodnou, neboť nájemní vztah mezi účastníky v době rozhodování soudu trval, a to bez ohledu na to, zda žalobce vydal či nevydal rozhodnutí o přechodu nájmu.“ Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda k přechodu nájmu bytu, v daném případě z matky na dceru ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák., dochází ze zákona (v případě naplněnosti tam uvedených předpokladů) či na základě „rozhodnutí o přechodu nájmu“. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení zmíněné otázky) přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Námitku, že soud neprovedl navržené důkazy, lze podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dovolací soud v tomto směru konstatuje, že soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.), avšak měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.). Neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. Pro posouzení otázky, zda vytýkaná vada měla takovou povahu, je však třeba nejprve přikročit k posouzení opodstatněnosti dovolacího důvodu podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. zkoumat, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Již bývalý Nejvyšší soud ČSR ve zprávě ze dne 10. června 1982, Cpj 163/81, uveřejněné pod R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 v sešitě č. 2 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část, dovodil, že smrtí uživatele bytu (nejde-li o případ uvedený v ustanovení §180 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 1991 /dále jen „obč. zák. před novelou“/ a nyní §707 odst. 1 obč. zák.) zaniká právo osobního užívání bytu jenom tehdy, když nepřechází na jiné osoby (vyjmenované v §179 odst. 1 obč. zák. před novelou a nyní v §706 odst. 1/ obč. zák.) – srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2003, sp. zn. 26 Cdo 619/2002, uveřejněného pod C 1652 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu; ustanovení §179 odst. 1 obč. zák. před novelou a nyní §706 odst. 1/ obč. zák. v tomto směru rozlišuje dvě kategorie osob. Do první řadí děti nájemce a další tam taxativně vyjmenované osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. července 2001, sp. zn.
26 Cdo 351/2000, uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), na něž užívací právo přechází, jestliže s uživatelem žily v den jeho smrti ve společné domácnosti a neměly vlastní byt. Soudní praxe doposud od tohoto závěru odklon nezaznamenala, jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněného v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, podle něhož přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zákoníku je právním nástupnictvím (sukcesí) svého druhu. Za splnění tam uvedených podmínek právo nájmu smrtí nájemce nezaniká, nýbrž dochází ke změně v jednom z jeho subjektů, namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu (určitých práv a povinností) jiná osoba, tímto ustanovením určená. V rozhodnutí ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném pod č. 54 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor, že institut přechodu nájmu je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele – a to ve prospěch taxativně určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce – v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout.
Z uvedeného vyplývá, že za splnění předpokladů – v daném případě normovaných ustanovením §706 odst. 1 věty první obč. zák. – právo nájmu bytu smrtí (výlučného) nájemce nezaniká, nýbrž – ze zákona – přechází na tam taxativně vyjmenované osoby, tj. i nájemcovy děti. Z toho vyplývá, že podmínkou přechodu nájmu ve smyslu citovaného ustanovení není „rozhodnutí o přechodu nájmu či členství v družstvu …“, jak se – vzhledem k právnímu posouzení věci – nesprávně domnívaly soudy obou stupňů. Lze uzavřít, že v tomto směru byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, aniž se zabýval důvodností námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení se bude soud zabývat především otázkou, zda v daném případě došlo za splnění předpokladů uvedených v ustanovení §706 odst. 1 větě první obč. zák. – ze zákona – k přechodu nájmu bytu na žalovanou. V případě pozitivní odpovědi na tuto otázku nepřehlédne následující závěry ustálené soudní praxe. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozsudky ze
13. října 2003, sp. zn. 26 Cdo 2781/2003, z 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004, a z 25. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 254/2006) dovodila, že v případě, kdy mezi stranami byla za trvání nájemního vztahu na dobu neurčitou sjednána nájemní smlouva na dobu určitou k témuž předmětu nájmu, je třeba se zabývat otázkou, zda tato nově sjednaná nájemní smlouva a tedy i na jejím základě vzniklý nájemní vztah má povahu závazku zcela nového ve smyslu §570 odst. 1 obč. zák. (novace privativní) či pouze dochází ke změně stávajícího nájemního vztahu podle §516 obč. zák. a tento pak obstojí vedle nájemního vztahu původního (novace kumulativní). Jinak řečeno, je třeba se zabývat platností nově sjednané nájemní smlouvy i z toho hlediska, zda existující nájemní vztah má být touto smlouvou změněn či zcela nahrazen. Přitom je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp.zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný v Souboru pod C 1108 ve svazku 15). Současně v dalším řízení soud neopomene, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení ze dne 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněné pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a rozsudek ze dne 30. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001). Svědčí-li určité osobě právo nájmu k určitému bytu (bytové jednotce), nemůže platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004, a z 15. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 28/2006). K absolutní neplatnosti právního úkonu (nájemní smlouvy) pak soud přihlíží z úřední povinnosti.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu