ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1407.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1407/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně S. R., zastoupené advokátkou proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátkou se sídlem o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 242/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2005, č. j. 22 Co 305/2004-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. března 2004, č. j. 34 C 242/2003-35, výrokem pod bodem I. zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v sedmém nadzemním podlaží domu v P. u., v P. (dále jen „předmětný byt“ nebo též „byt“) a výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni jako členku družstva. Výrokem pod bodem II. žalovanému uložil byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn náhradní byt, a výrokem pod bodem III. žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků uzavřené dne 29. 4. 1995 bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 6. 2003, č. j. 6 C 97/2003-13, který nabyl právní moci dne 22. 8. 2003, že příčiny rozvratu jejich manželství byly shledány v rozdílnosti jejich povah a zájmů, že nezletilé děti účastníků L. a M. R., byly svěřeny do výchovy žalobkyně a žalovanému bylo uloženo platit na ně výživné, že rozhodnutím MěNV P. ze dne 20. 10. 1982, č. j. 446-82 byl žalovanému přidělen byt v domě v B. u. v P., o velikosti 2+kk a dne 1. 11. 1982 s ním byla uzavřena dohoda o převzetí bytu, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 4. 1996 bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví účastníků, že v důsledku privatizace bytového fondu bylo založeno Bytové družstvo B., jehož předsedou se stal žalovaný, že se účastníci stali členy tohoto bytového družstva, že v souvislosti s tím uhradil žalovaný ze svých výlučných prostředků 78.114,- Kč, že dohodou o výměně bytů ze dne 4. 7. 2001 žalovaný a žalobkyně vyměnili byt v B. u. za stávající byt o velikosti 3+1 a že v souvislosti s výměnou bytu zaplatil žalovaný původním nájemcům ze svých výlučných prostředků 300.000,- Kč.
Na základě takto zjištěného stavu soud prvního stupně po právní stránce dovodil, že na základě rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o převzetí bytu žalovanému vzniklo právo osobního užívání k bytu v domě v B. u. v P., že se toto právo ze zákona transformovalo v nájem bytu, že uzavřením manželství s žalobkyní vzniklo žalovanému a žalobkyni právo společného nájmu bytu manžely, že v souvislosti s privatizací bytového fondu a založením Bytového družstva B. se vlastníkem bytu stalo toto bytové družstvo a že na základě dohody o výměně bytu účastníkům vzniklo právo společného nájmu manžely ke stávajícímu družstevnímu bytu. Jelikož se účastníci po rozvodu manželství nedohodli na zrušení práva společného nájmu k bytu a na tom, který z nich bude nadále výlučným nájemcem bytu, soud prvního stupně aplikoval ustanovení §705 odst. 2 věta druhá a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a právo společného nájmu účastníků k předmětnému družstevnímu bytu zrušil. Při rozhodování o dalším nájemci bytu upřednostnil zájem nezletilých dětí jako zákonné hledisko, když stanovisko pronajímatele nevyznělo ve prospěch žádného z účastníků, a hledisko zásluhovosti, jež vyznívá ve prospěch žalovaného, je až druhořadým hlediskem. Výlučnou nájemkyní určil žalobkyni jako členku družstva a povinnost žalovaného byt vyklidit vázal na zajištění náhradního bytu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 10. 2005, č. j. 22 Co 305/2004-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování o zjištění, že řízení o změnu výchovy nezletilých a o jejich svěření do výchovy žalovaného vedené před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 41 P 70/2003 bylo pro zpětvzetí návrhu zastaveno. V ostatním převzal převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a shledal správnými jeho právní závěry. Stejně tak jako soud prvního stupně nezohlednil námitku žalovaného, že žalobkyně s dětmi bydlí u své matky v jiném městském obvodu, kde také nezletilé děti navštěvují školu, a to z důvodu, že žalobkyni nesvědčí žádné neodvozené právo k tomuto bytu a uchýlila se tam pro konfliktní vztahy s žalovaným ve snaze eliminovat jejich dopad na nezletilé.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnil důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vadu řízení, která měla vliv na nesprávné právní posouzení věci, spatřoval v tom, že soudy neprovedly důkaz výslechem svědků M. R. a K. S. k prokázání jeho zásluh na nabytí dřívějšího i stávajícího bytu. Za otázku zásadního právního označil, zda v případě manželů, jejichž bezpodílové spoluvlastnictví bylo zrušeno, může následně vzniknout společný nájem družstevního bytu manžely a zároveň společné členství v bytovém družstvu, uhradí-li pouze jeden z manželů ze svých výlučných finančních prostředků platby spojené se vznikem členství v družstvu. Nesprávné právní posouzení věci shledal i v tom, že soudy při hodnocení hledisek podle §705 odst. 3 obč. zák. vzaly v úvahu pouze hledisko zájmu nezletilých dětí, aniž zohlednily další kriteria (svědčící v jeho prospěch), a to zásluhy na nabytí bytu a účelnost využití bytu (žalobkyně nemá zájem v bytě bydlet a chce jej prodat). Závěrem navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 2. 11. 2007, které bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 5. 11. 2007, žalovaný doplnil své dřívější dovolání. V „Doplnění dovolání“ poukazoval na to, že žalobkyni svědčí od 26. 2. 2007 vlastnické právo k bytové jednotce č. 709/371 umístěné v 7. podlaží domu č. p. 698, 699, 700, 701, 702, 703, 704, 705, 706, 707, 708, 709, 710, 711 v Praze 9 – Prosek, ul. Jablonecká 709.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. října 2005, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolatel však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.
Dovolatel uplatnil i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pokud dovolatel namítá, že zrušení bezpodílového spoluvlastnictví (nyní společného jmění) manželů a úhrada členského vkladu v bytovém družstvu z výlučných prostředků jen jednoho z manželů „při privatizaci bytového fondu“ jsou překážkou pro vznik práva společného nájmu družstevního bytu manžely a pro jejich společné členství v bytovém družstvu, pak jde o otázku, kterou se soud prvního stupně ani odvolací soud nezabývaly. Na jejím řešení tak napadené rozhodnutí nespočívá. Přitom podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání podat pro nesprávné právní posouzení věci jen tehdy, jestliže na něm napadené rozhodnutí spočívá. Pro řešení této otázky tak není dovolání přípustné.
Nad rámec výše uvedeného však lze dodat, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 2006, v sešitu 5, a dále v časopisu Soudní judikatura pod č. 85, ročník 2005 v sešitě 6 zaujal názor, podle něhož: „Jsou-li manželé společnými nájemci bytu ve smyslu ustanovení §703 a §704 obč. zák. a přešel-li dům, v němž se byt nachází, do vlastnictví bytového družstva, vzniklo jim právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství v družstvu, jestliže se alespoň jeden z nich stal členem tohoto družstva“. K témuž závěru se Nejvyšší soud přiklonil i v usnesení ze dne 26. 10. 2005 sp. zn. 26 Cdo 951/2005.
Rovněž tak nelze přípustnost dovolání dovodit pro posouzení otázky hledisek rozhodných v dané věci pro určení výlučného nájemce bytu ve smyslu ustanovení §705 odst. 3 obč. zák.
Ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27).
Soudní praxe je ve výkladu ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. ustálena potud, že vedle hledisek v zákoně výslovně uvedených (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), přihlíží soud podle okolností konkrétního případu jako k dalším právně významným hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k jejich sociálním a majetkovým poměrům, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod.). Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o dalším nájmu bytu za situace, kdy účastníci mají nezletilé dítě, je však nutno činit ve spojitosti s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé (srov. právní názory vyjádřené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 278/96, dále např. v rozsudku ze dne 27. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1064/97, v usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura 1/2001, pod pořadovým číslem 6, či v rozsudku ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 26 Cdo 914/2001).
V projednávané věci odvolací soud přihlédl za situace, kdy pronajímatel žádného z účastníků neupřednostnil, především k zájmu nezletilých dětí – tedy i k účelnému využití bytu s ohledem na počet osob, jejichž bytovou potřebu by měl uspokojit – ale i k důvodům, pro který žalobkyně předmětný byt dočasně neužívá. Odvolací soud tedy vymezil hypotézu ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. v souladu s konstantní judikaturou. Z toho, jak se obecně správná východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy která ze zkoumaných hledisek měl soud v daném případě – se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu věci – za převažující), na zásadní právní význam rozhodnutí usuzovat nelze (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1735/99, a usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2001, pod pořadovým číslem 6).
K námitkám uplatněným v doplňujícím dovolání, které bylo podáno až po uplynutí dovolací lhůty, nemohl dovolací soud přihlédnout (§242 odst. 3 a 4 o.s.ř.). Lze jen dodat, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu