ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1597.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1597/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem proti žalovanému Z. d. D., zastoupenému advokátem o zaplacení částky 1.829.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 218/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. ledna 2006, č. j. 40 Co 857/2005-325, takto:
I. Dovolání proti části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. ledna 2006, č.j. 40 Co 857/2005-325, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2005, č.j. 19 C 218/2000-288, v zamítavém výroku ohledně částky 568.932,50 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 17. 8. 2000 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení vzniklých před soudem prvního stupně, a dovolání proti výroku pod bodem III. o nákladech odvolacího řízení, se odmítá.
II. Jinak se dovolání zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 31.624,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 1.829.700,- Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání majetkových nároků z transformace družstev podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“). Požadovanou částku dovozoval z několika samostatných nároků. Jednak z majetkového podílu svého zemřelého otce ve výši 1.728.755,- Kč, jehož jednu polovinu nabyl děděním a druhou polovinu smlouvou o postoupení pohledávky od své sestry, která ji předtím rovněž zdědila po jeho otci, dále z majetkového podílu 15.695,- Kč, který nabyl postupní smlouvou od své manželky, z majetkového podílu 47.797,- Kč, který nabyl postupní smlouvou od své matky a dále z vlastního majetkového podílu 37.453,- Kč. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět ohledně části majetkového podílu po sestře (a to ohledně částky 33.654,- Kč, kterou poskytl žalovaný žalobci plněním ve věcech) a zcela ohledně majetkových podílů 47.797,- Kč a 37.453,- Kč.
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 3. 2005, č.j. 19 C 218/2000-288, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 277.486,- Kč s 10 % úrokem z prodlení ode dne 17. 8. 2000 do zaplacení (výrok I.), co do částky 1.518.560,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 17. 8. 2000 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.).
Soud prvního stupně s přihlédnutím k tomu, že žalovaný původně vyčíslený majetkový podíl zemřelého otce žalobce dodatečně měnil a snižoval jej, ustanovil znalce P. P. a pověřil ho vypracováním znaleckého posudku. Jeho posudkem vzal za zjištěné, že s ohledem na závazná kritéria určená pro výpočet majetkových podílů při transformaci družstev (§9 odst. 5 písm. g/ zák. č. 42/1992 Sb.) činil správný výpočet majetkového podílu zemřelého otce žalobce nikoliv družstvem původně vyčíslených 1.728.755,- Kč, ale jen 590.890,- Kč. Dospěl k závěru, že polovinu z tohoto majetkového podílu nabytou dědictvím po otci nelze žalobci přiznat v důsledku promlčení nároku. Žalobce vyzval žalovaného k vydání majetkového podílu po otci dopisem dne 14. 4. 1994. Majetkový podíl byl splatný podle §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., ve lhůtě do 90 dnů. Žalobce uplatnil nárok u soudu až dne 17. 8. 2000, tedy až po uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty stanovené zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“ Soud prvního stupně shledal opodstatněnými jen nárok na zbývající polovinu z majetkového podílu po otci postoupenou žalobci sestrou H. N., jejíž správná výše činí 295.445,- Kč, a na majetkový podíl postoupený žalobci jeho manželkou ve výši 15.695,- Kč. Oba tyto nároky představují celkem částku 311.140,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal ohledně částky 33.654,- Kč žalobu zpět, přiznal mu rozdíl ve výši 277.486,- Kč. Ohledně ostatních nároků žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) k odvolání žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 25. 1. 2006, č.j. 40 Co 857/2005-325 tak, že rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. co do částky 85.250,- Kč (představující majetkové podíly 47.797,- Kč a 37.453,- Kč) s 10 % úrokem z prodlení od 17. 8. 2000 do zaplacení – v důsledku zpětvzetí žaloby – zrušil a řízení v této části zastavil (výrok I.), ve zbývající zamítavé části ohledně částky 1.433.310,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 17. 8. 2000 do zaplacení a dále ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud při rozhodování o zamítnutém nároku na majetkový podíl 864.377,50 Kč (po otci žalobce) a o zamítnuté části 568.932,50 Kč (z nároku na majetkový podíl nabytý postupní smlouvou od sestry žalobce, která majetkový podíl získala rovněž dědictvím po otci žalobce) převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, a to, že otec žalobce byl členem Zemědělského družstva T. se sídlem v T. od 1. 1. 1958 až do svého úmrtí, že na základě rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 1993 vydaného v řízení vedeném pod sp. zn. 1 D 2906/92, které nabylo právní moci 26. 11. 1993, nabyli jeho majetkový podíl ve výši 1.728.755,- Kč rovným dílem žalobce a jeho sestra H. N., že dne 14. 11. 1992 proběhla druhá valná hromada oprávněných osob, na které byl schválen transformační projekt, že podle transformačního projektu došlo k rozdělení původního družstva na Zemědělské družstvo T., družstvo a na Zemědělské družstvo D., že obě transformovaná družstva byla ke dni 1. 1. 1993 zapsána do obchodního rejstříku, že se žalobce stal na ustavující schůzi dne 4. 12. 1992 členem Zemědělského družstva D. s členským vkladem 519.077,- Kč, že ve vyčísleném vkladu je zahrnut vlastní majetkový podíl žalobce za odpracované roky v družstvu ve výši 37.453,- Kč a že zbytek ve výši 481.624,- Kč je majetkový podíl z dědictví po otci žalobce, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. 5. 1996 H. N. podle §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, postoupila žalobci pohledávku za Zemědělským družstvem D. ve výši 864.377,50 Kč a že členství žalobce v družstvu zaniklo na základě jím podané výpovědi ze dne 31. 5. 1994 ke dni 31. 12. 1994. Ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že správná výše výpočtu majetkového podílu zemřelého otce žalobce je 590.890,- Kč tak, jak byla vypočtena znalcem P. P. Závěry v jeho znaleckém posudku zhodnotil jako logické a přesvědčivé. Nepřiklonil se však k názoru soudu prvního stupně, že nárok na polovinu z majetkového podílu žalobcova otce, kterou žalobce získal v dědickém řízení, je promlčen. Uzavřel, že ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. upravuje desetiletou promlčecí lhůtu, jejíž běh počíná ode dne uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu. Není proto možné aplikovat ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení. Nicméně shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ani nárok na zaplacení majetkového podílu nabytého žalobcem dědictvím po otci nelze žalobci přiznat. Poukázal na to, že ustanovení §13 odst. 2, 3 zákona č. 42/1992 Sb. jednoznačně přiznává nárok na vydání majetkového podílu z transformace pouze osobám, které se nestaly účastníky právnické osoby podle transformačního projektu. Tím, že se stal žalobce členem transformovaného družstva, vznikla mu vkladová povinnost i ohledně „zděděného“ majetkového podílu. Jeho majetkový podíl z transformace je jeho vnosem do transformovaného družstva. Žalobce se tedy nemůže domáhat vypořádání svého majetkového podílu jinak než postupem, který je pro členy takových osob určen obchodním zákoníkem. Proto v zamítavé části rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Dovolací důvod označil odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V podstatné části svého dovolání žalobce brojil proti znaleckému posudku, jímž byla zjištěna výše majetkového podílu jeho otce. Nesouhlasil s tím, že soudy obou stupňů upřednostnily odborné závěry znalce. Měl zato, že soudy měly přihlédnout k tomu, že původní povinný subjekt – Zemědělské družstvo T. - před svým rozdělením na dvě transformovaná družstva výpočet majetkového podílu (který sám provedl) nezpochybňoval. Vytýkal soudům i to, že nedostatečně přihlédly k výpovědi svědka V. D., jíž byly (podle přesvědčení žalobce) závěry znalce P. P. zpochybněny. Pokud soudy opřely své rozhodnutí o závěry znaleckého posudku, pak „dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci“. Vedle toho žalobce zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že mu vznikla vstupem do transformovaného družstva povinnost vnést do transformovaného družstva i majetkový podíl zděděný po otci. Zastával názor, že s majetkovým podílem po otci nemusel vstoupit do transformovaného zemědělského družstva, ale mohl s ním disponovat různým způsobem. Žalobce napadl i výrok o nákladech řízení a namítal, že i když měl ve věci jen částečný úspěch, měly mu být přiznány podle §142 odst. 3 o.s.ř. náklady řízení v plné míře, neboť nárok požadoval na základě podkladů, které mu poskytl žalovaný v transformačním projektu. Závěrem navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Znalecký posudek, jehož prostřednictvím byla stanovena výše majetkového podílu otce žalobce, pokládal za správný a přesvědčivý. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 777/97, v němž byl vysloven názor, že „podle §2 odst. 2 transformačního zákona je závazný schválený transformační projekt v částech, které byly schváleny valnou hromadou oprávněných osob, nikoliv tedy soupis majetkových podílů ověřených auditorem, který se k transformačnímu projektu připojuje až po schválení tohoto projektu a že výpočet majetkového podílu má pouze pořádkovou povahu a závazným je pouze transformační projekt a kritéria pro výpočet majetkových podílů a nikoliv samotný výpočet, jehož nesprávnost lze dodatečně opravit a případně se i domáhat vydání bezdůvodného obohacení, pokud by bylo vyplaceno více než správný majetkový podíl činil“. K žalobcovým výtkám ohledně správnosti zjištění výše majetkového podílu jeho otce žalovaný pak ještě uvedl, že osobní názory svědka V. D., nejsou způsobilé správnost odborných závěrů znalce P. P. zpochybnit. Vyslovil dále názor, že pokud se stal žalobce účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, nemá nárok na vydání majetkového podílu z transformace. Každá z oprávněných osob totiž mohla svobodně zvolit, který ze zákonem upravených režimů naložení s majetkovým podílem z transformace využije. Jakmile však zvolila některý z nich, nese i rizika s tou volbou spojená. Jestliže se žalobce rozhodl, že se stane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, nemůže následně dovozovat, že jeho volba byla pouze částečná a že hodlá současně uplatňovat výhody dvou různých stanovených režimů. Transformační zákon vychází z toho, že majetkový podíl z transformace bude u osob, které se staly účastníky právnické osoby podle transformačního projektu, „vnosem těchto osob“; jinak nelze logicky vyložit to, že pro tyto osoby zákon vydání jakékoliv podoby majetkového podílu vylučuje. Na právnické osobě podle transformačního projektu je pak, aby ve stanovách upravila, jaká část majetkového podílu bude vkladem člena, popřípadě určila režim zbývající vnesené části.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. ledna 2006, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Proti výrokům o nákladech řízení není dovolání přípustné.
Rozhodnutí o nákladech řízení (a to i v případě, že je součástí výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř. nemůže být dovolání proti napadeným nákladovým výrokům přípustné už proto, že výrok o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dále se dovolací soud zabýval částí dovolání směřující proti výrokům, jimiž odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v ozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II. v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 1.433.310,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 17. 8. 2000 do zaplacení. Tato částka je představována součtem částek 864.377,50 Kč a 568.932,50 Kč. Ačkoli odvolací soud rozhodl o součtu těchto částek jedním výrokem, je jednoznačné, že celková částka sestává ze dvou samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Žalobce totiž po žalovaném požadoval jednak vydání části majetkového podílu z transformace náležejícího jeho otci, kterou po něm nabyl děděním, a jednak vydání části majetkového podílu z transformace náležejícího otci, kterou děděním nejprve nabyla jeho sestra a teprve po té ji postupní smlouvou převedla na žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z těchto nároků má charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je tak třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Námitkou, že odvolací soud opřel své rozhodnutí – pokud jde o výši majetkového podílu otce žalobce – o nesprávné závěry znalce P. P. namísto toho, aby přihlédl k výpovědi svědka V. D. a k okolnosti, že žalovaný po provedené transformaci začal svévolně měnit (snižovat) původně správně vyčíslený majetkový podíl otce – dovolatel zpochybnil správnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.), z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení uplatněného nároku. Podstatou dovolací námitky jsou totiž výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení důkazů. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Dovolatel tím uplatnil dovolací důvod, který nebyl způsobilý založit přípustnost dovolání.
Vzhledem k tomu, že ve vztahu k rozhodnutí týkajícímu se nepřiznaného majetkového nároku z transformace 568.932,50 Kč (z dědictví po otci nabytého nejprve sestrou žalobce a poté postupní smlouvou převedeného na žalobce) dovolatel založil své dovolání výhradně na nezpůsobilém dovolacím důvodu, Nejvyšší soud jeho dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Pokud jde o dovolání žalobce proti rozhodnutí týkajícímu se nepřiznaného majetkového nároku z transformace 864.377,50 Kč (z dědictví nabytého žalobcem po otci) dovolatel namítal (mimo skutkových výhrad) též nesprávné právní posouzení věci. Vytýkal odvolacímu soudu jeho závěr, že vkladová povinnost člena zemědělského družstva, jehož členství trvalo před i po transformaci a který byl sám oprávněnou osobou podle §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., se vztahuje i na majetkový podíl nabytý dědictvím po oprávněné osobě, která zemřela ještě předtím, než se mohla stát členem transformovaného družstva.
Právní otázka, zda vznikne vkladová povinnost k majetkovému podílu z transformace nabytému dědictvím po oprávněné osobě, která zemřela dříve, než došlo k transformaci družstva, za předpokladu, že dědic byl členem transformujícího se družstva a zůstal členem družstva vzniklého z transformace a sám je oprávněnou osobou podle §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a potud má rozhodnutí odvolacího soudu (týkající se nároku na majetkový podíl 864.377,50 Kč) po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti němu je tak přípustné.
Přestože to odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl, je zjevné, že závěr o vkladové povinnosti žalobce ke zděděnému majetkovému podílu přijal až po předběžné úvaze, že „takto“ nabytý podíl se ze zákona stává součástí majetkové účasti oprávněné osoby (která je nadto i dědicem) v transformovaném družstvu. Uplatněný dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci – je tedy třeba vztáhnout i na tento předběžný právní závěr.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §460 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.
Z ustanovení §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., vyplývá, že oprávněnými osobami jsou též členové družstva, pokud byli členy družstva k 30. listopadu 1991.
Podle §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a je podnikatelem v oboru předmětu činnosti výrobního nebo spotřebního družstva nebo provozuje zemědělskou výrobu v případě zemědělského družstva, musí jí být majetkový podíl vypořádán do 90 dnů ode dne, kdy oprávněná osoba o vypořádání písemně požádala.
Podle §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu odstavce 2, může jí být majetkový podíl vydán v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po schválení transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak.
Podle §765 odst. 1 obch. zák. družstva, která vznikla před účinností tohoto zákona se přeměňují na společnosti nebo družstva podle tohoto zákona způsobem, který stanoví zvláštní zákon.
Podle §765 odst. 2 věty první obch. zák. družstva přeměněná podle odstavce 1 přizpůsobí své stanovy tomuto zákonu ve lhůtě stanovené zvláštním zákonem uvedeným v odstavci 1.
Z ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., vyplývá, že jednou z možných právních forem další existence transformujícího se družstva je rozdělení se na více družstev.
Podle §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., po schválení transformačního projektu podle §10 schvalují stanovy nových družstev vzniklých rozdělením zakládající členové těchto družstev.
Z ustanovení §223 odst. 3 a 4 a §224 odst. 2, 4 a 5 obch. zák. vyplývá, že účast členů na majetku družstva má podobu především jejich základního členského vkladu, popřípadě jeho části (tzv. vstupního vkladu), dalšího členského vkladu a další majetkové účasti, přičemž podmínky a podrobnosti o těchto formách majetkové účasti určí stanovy družstva, a dále, že uchazeči o členství v zakládaném družstvu přebírají závazek k členskému vkladu ve výši určené ve stanovách na ustavující členské schůzi. Schválením stanov vzniká - dojde-li ke vzniku družstva - vkladová povinnost člena; k jejímu vzniku tedy již není potřebný žádný další úkon člena, takový úkon je potřebný pouze ke splacení vkladu, tj. k převedení předmětu vkladu z majetku člena do majetku družstva.
Rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 1039/93, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004 anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74, ročník 2006, sešit 6 a v časopisu Soudní judikatura pod poř. č. 54, ročník 2004, sešit 3) zaujala názor, že majetkové podíly z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb., nejsou představovány individuálně určenými penězi či věcmi, nýbrž podílem na čistém jmění družstva podle §7 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., a dále (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod poř. č. 114, ročník 1999, sešit 11), že jde o právo majetkové povahy, které je družstvo zavázáno u oprávněných osob – nečlenů transformovaného družstva – spravovat a v plné výši jim je vypořádat ve lhůtách uvedených v §13 odst. 2, 3 zákona č. 42/1992 Sb., zatímco u oprávněných osob – členů transformovaného družstva – mu vzniká povinnost vypořádat toto právo v rámci účasti oprávněných osob na transformované právnické osobě. Úmrtí oprávněné osoby, jejíž postavení je dáno podle §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., ještě před završením transformace (jako je tomu v projednávané věci) mělo sice podle §26 odst. 1 písm. d) zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví za následek zánik jejího členství v transformujícím se družstvu, nezaniká tím však právo na její majetkový podíl z transformace, které v důsledku jeho majetkového charakteru přechází na dědice (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1223/96). V rozsudku ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 134/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 2002, sešit 6, pak Nejvyšší soud vymezil obsah pojmu – majetkový podíl z transformace – tak, že: „představuje míru účasti oprávněné osoby na čistém jmění družstva k poslednímu dni čtvrtletí předcházejícímu schválení transformačního projektu“. Z výše uvedené speciální povahy majetkových podílů z transformace, jakož i z toho, že zákon č. 42/1992 Sb. odlišuje způsob vypořádání „držitele“ majetkového podílu z transformace výhradně podle jeho další „účasti či neúčasti“ na transformované právnické osobě, lze tedy dále dovodit, že zemřela-li oprávněná osoba, která se v důsledku svého úmrtí „nestihla“ stát členem transformovaného družstva, a je-li dědicem jejího majetkového podílu z transformace oprávněná osoba (rovněž člen družstva), která má vlastní majetkový podíl z transformace a která se stala členem transformovaného družstva, stanou se „oba“ majetkové podíly (představující v obou případech míru účasti na čistém jmění družstva k poslednímu dni čtvrtletí předcházejícímu schválení transformačního zákona) ze zákona součástí téže majetkové složky – účasti – oprávněné osoby (dědice) na transformované právnické osobě a tudíž se tato majetková složka – účast – vypořádává v režimu ustanovení §233 a 234 obch. zák.
Judikaturou je již dlouhodobě zastáván také názor, že majetkový podíl z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb. přechází ex lege (aniž by bylo zapotřebí právního úkonu) na právnickou osobu vzniklou z transformace v těch případech, jestliže osoba, které vznikl nárok na majetkový podíl z transformace, byla členem transformujícího se družstva a zůstala členem transformovaného družstva a určují-li stanovy, že se vkladová povinnost členů týká celého jejich majetkového podílu z transformace – není přitom podstatné, jakou částkou se započítává na vstupní vklad, základní vklad či další členský vklad (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 74, ročník 2006, sešit 5 – jenž obstál i z ústavního hlediska, když Ústavní soud usnesením ze dne 13. září 2004, sp. zn. I. ÚS 251/04, odmítl ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí). K tomu Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, že: „jiný výklad vkladové povinnosti člena družstva při transformaci by na jedné straně zbavoval člena družstva přinejmenším co do části majetku, kterou se podílí na podnikání družstva, jakéhokoli rizika z účasti na družstvu, jako podnikatelském subjektu (kterážto účast s sebou, jak vyplývá zejména z úpravy vypořádacího podílu v obchodním zákoníku, nese i povinnost každého člena podílet se na ztrátě družstva a tedy vlastně na podnikatelských neúspěších družstva zmenšením hodnoty majetkového podílu v družstvu), na druhé straně by naopak zbavoval člena družstva podílu na nahromaděném zisku družstva - pokud by družstvo úspěšnou podnikatelskou činností rozmnožilo svůj majetek nad výši, ze které byl vypočten majetkový podíl členů z transformace“. Přiroste-li majetkový podíl z dědictví k majetkovému podílu, který se ze zákona přeměnil v majetkovou účast oprávněné osoby na družstvu vzniklému z transformace a pro který platí shora uvedený právní režim, musí stejný režim platit i pro přirostlou součást. V dané věci byl do spisu založen notářský zápis osvědčující průběh ustavující schůze Zemědělského družstva D. konané dne 4. 12. 1992, na níž byly přijaty stanovy transformovaného družstva a soudy tímto zápisem provedly důkaz. Z jeho obsahu vyplývá, že žalobce se stal členem transformovaného Zemědělského družstva D. a že výše jeho členského vkladu do transformovaného družstva činila 519.077,- Kč. Uvedený členský vklad se stal spolu s vklady ostatních členů transformovaného družstva součástí základního zapisovaného jmění transformovaného družstva ve výši 15.082.638,- Kč (uvedené základní jmění bylo zapsáno do obchodního rejstříku). Již ze samotné výše vkladu je zřejmé, že je tvořen jednak z vlastního majetkového podílu žalobce ve výši 37.453,- Kč a dále z majetkového podílu otce žalobce představovaného částkou 481.624,- Kč. Majetkový podíl po otci žalobce se tedy stal součástí účasti žalobce na právnické osobě vzniklé z transformace a žalobci nesvědčí právo domáhat se jeho vydání podle §13 odst. 2, 3 zákona č. 42/1992 Sb.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu týkající se nároku na majetkový podíl otce žalobce 864.377,50 Kč je správné, a proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, který nebyl úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 26.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6. ve spojení s §10 odst. 3, §17 odst. 1 písm. a) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), a z DPH ve výší 19 %, tj. 5.049,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu