ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2044.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2044/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 160/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2008, č. j. 68 Co 461/2007-215, takto:
Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. dubna 2007, č. j. 23 C 160/2003-195, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 14, I. kategorie, nacházející se v 5. podlaží domu č. p. 386, v Trojické ulici č. or. 1 v P., o velikosti 2+1, sestávající z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. ledna 2008, č. j. 68 Co 461/2007-215, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že žalobkyně je pověřena správou předmětného domu, jehož výlučnou vlastnicí je obec (h. m. P.), že otec žalovaného J. V. starší (nájemce předmětného bytu) zemřel dne 10. května 2002 ve Všeobecné fakultní nemocnici v P. po předchozí dlouhodobé nepřetržité hospitalizaci (od 2. února 2000), že žalovaný již dne 23. června 1977 uzavřel manželství s H. D., že toto manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 8. února 2005 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. února 2005, č. j. 38 C 6/2005-9, že do dne uzavření manželství žalovaný bydlel v předmětném bytě se svými tehdy žijícími rodiči, že po uzavření manželství se přestěhoval do rodinného domku ve výlučném vlastnictví manželky na adrese P., Vojáčkova 10/350 (dále jen „dům v P.“), že dům v P. vlastnila jeho manželka až do rozvodu jejich manželství, že žalovaný byt v domě v P. opustil v době rozvratu manželství a že jeho tehdejší manželka mu nebránila v užívání bytu v domě v P. Dále také zjistil, že žalovaný byl od 1. ledna 1996 na evidenčním listu předmětného bytu veden jako spolužijící osoba s otcem J. V. starším, že k trvalému pobytu byl na adrese předmětného bytu hlášen od 16. října 1996, že však J. V. starší žil v předmětném bytě sám a že dne 30. května 2000 požádal humanitní odbor úřadu městské části P. o umístění v domově důchodců s odůvodněním, že vinou přibývajícího stáří a postupné ztráty soběstačnosti není již schopen dále žít sám. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že v daném případě nájem bytu na žalovaného nepřešel proto, že není naplněn žádný ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění docházelo k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době úmrtí otce žalovaného /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu je tomu tak jednak proto, že v době smrti svého otce měl žalovaný vlastní byt (byt v domě v P.), a jednak proto, že ani neprokázal, že s otcem žil ve společné domácnosti v den jeho smrti. K předpokladu vlastního bytu odvolací soud podotkl, že v kritické době (v době smrti otce) měl jako manžel H. V. právní důvod k užívání bytu v domě v P.; dodal, že pokud by mu bylo v užívání tohoto bytu bráněno, mohl se ochrany domáhat soudní cestou. Žil-li J. V. starší v době před svou hospitalizací v předmětném bytě sám, přičemž v době hospitalizace (až do jeho smrti) se o něj jeho rodinní příslušníci (včetně žalovaného) nijak nezajímali a následně mu nevypravili ani pohřeb, nelze podle odvolacího soudu uvažovat ani o naplnění předpokladu žití ve společné domácnosti s nájemcem bytu v den jeho smrti. Odvolací soud dodal, že skutečnost, že žalovaný byl evidenčně hlášen k trvalému pobytu v bytě svého otce a evidován zde pro účely stanovení úhrad za bydlení a služby, nemůže vést k závěru o faktickém sdílení společné domácnosti s otcem. Vzhledem k uvedenému odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž především uvedl, že napadené rozhodnutí lze pokládat za zásadně právně významné, a pokračoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele soudy obou stupňů pochybily, když při řešení „podmínky neexistence vlastního bydlení“ špatně vyložily judikaturu a následně nesprávně rozhodly ve věci; oba soudy se „dostatečně nezabývaly jeho námitkami týkajícími se možnosti jeho faktického výkonu práva manžela – nevlastníka“. V této souvislosti dodal, že manželství mu nezakládalo skutečné právo bydlet v domě H. V., s níž v době smrti otce již po delší dobu nevedl společnou domácnost a do uvedeného domu neměl fakticky přístup; při posuzování předpokladu neexistence vlastního bytu však soudy k těmto poměrům mezi ním a jeho tehdejší manželkou nepřihlédly. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že se do uvedené bytové situace nedostal vlastní vinou, neboť s ohledem na neshody s (bývalou) manželkou po něm nebylo možno spravedlivě požadovat, aby se dožadoval bydlení v jejím domě. Dovolatel nesouhlasil ani s názorem, že nebyl naplněn předpoklad žití ve společné domácnosti s otcem v den jeho smrti, a to z toho důvodu, že podle jeho názoru z provedených důkazů vyplynul opak. V tomto směru především poukázal na prohlášení J. V. staršího. S ohledem na uvedené má za to, že „soudy chybně zhodnotily veškeré důkazy ve věci a navíc je hodnotily za jiné období, než které je příslušnými ustanoveními platných právních předpisů vyžadováno.“ Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné (a ani důvodné), neboť dovolacím soudem byla již vyřešena otázka předestřená dovolacímu přezkumu, tj. otázka bydlení manžela nevlastníka po dobu trvání manželství v domě ve vlastnictví druhého z manželů. Dovolatel měl podle žalobkyně objektivní možnost užívat byt v domě v P., čehož z vlastní vůle nevyužil. Dále uvedla, že v daném případě se nelze v dovolacím řízení zabývat otázkou hodnocení důkazů rozhodných pro posouzení naplněnosti předpokladu žití žalovaného ve společné domácnosti s J. V. starším v den jeho smrti. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemcem ve společné domácnosti v den jeho smrti – §706 odst. 1 věta první obč. zák.). Podstatou dovolacích námitek jsou tedy v tomto ohledu výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je ve vztahu k předpokladu existence společné domácnosti (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.) v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět také k odlišným právním závěrům. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.
V posuzovaném případě odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku shodně se soudem prvního stupně předně dovodil, že není naplněn předpoklad žití s nájemcem ve společné domácnosti v den jeho smrti, tj. první předpoklad předepsaný pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením §706 odst. 1 věty první obč. zák. Poté – opět stejně jako soud prvního stupně – rovněž dovodil, že není naplněn ani druhý předpoklad normovaný citovaným ustanovením pro účely přechodu nájmu bytu, tj. předpoklad absence vlastního bytu. Protože správnost prvního právního závěru nebyla v dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybněna (zde byl uplatněn pouze nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. – viz výklad shora), je nerozhodné, zda posléze uvedený právní závěr (závěr, jehož správnost byla prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu dovoláním napadena) může popřípadě činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Je tomu tak proto, že z pohledu prvního právního závěru napadené rozhodnutí obstojí a nemůže tedy jít o rozhodnutí zásadně právně významné už proto, že správnost tohoto závěru nebyla v dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ani zpochybněna.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. listopadu 2008
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu