ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2222.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2222/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Z. V., proti žalovanému E. G., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 1/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2005, č.j. 11 Co 431/2005-43, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo vyklidit byt č. 5, o velikosti 1+1, nacházející se ve druhém nadzemním podlaží domu čp. 9 v ulici M. v O. (dále jen „předmětný byt“ resp. „byt“) do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že s žalovaným uzavřel nájemní smlouvu, jíž mu pronajal předmětný byt na dobu určitou. Sjednaná doba uplynula dnem 31. 12. 2003. Dopisem ze dne 18. 10. 2003 vyzval žalovaného, aby byt vyklidil, ten to však odmítl.
Okresní soud v Opavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 4. 2005, č.j. 9 C 1/2004-30, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vycházel z toho, že původně bylo vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, město O., že již v té době žalovaný užíval předmětný byt, že město O. prodalo dům žalobci a že poté byla dne 1. 1. 1998 (správně dne 8. 1. 1998) mezi žalobcem a žalovaným uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou, která byla prodlužována. Soud prvního stupně přihlédl ke zprávě K. R., s.r.o., vykonávající správu nemovitostí v majetku města O., že až do roku 1998 byly na byty v majetku města O. uzavírány nájemní smlouvy na dobu neurčitou, a dovodil, že (byť se nedochoval žádný doklad o původní nájemní smlouvě) je zřejmé, že žalovanému vznikl k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou. Pokud žalobce sjednal s žalovaným následně dne 1. 1. 1998 (správně dne 8. 1. 1998) nájemní poměr na dobu určitou, aniž by jejich smlouva obsahovala ujednání svědčící o úmyslu obou smluvních stran změnit původně sjednanou dobu trvání a nahradit ji dobou novou, je smlouva ze dne 1. 1. 1998 (správně ze dne 8. 1. 1998) neplatná. Soud prvního stupně tak po právní stránce uzavřel, že nájemní poměr žalovaného existuje stále v rozsahu doby neurčité dle původní nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a městem O., a že žalobce se může domáhat ukončení nájemního poměru pouze způsoby uvedenými v §710 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“).
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, č.j. 11 Co 431/2005-43, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz smlouvou o nájmu ze dne 8. 1. 1998 uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným, protokolem o předání a převzetí nemovitosti ze dne 2. 10. 1997 a dále fotokopií listiny ze dne 10. 12. 1992 týkající se přenechání části bytu, dospěl k závěru, že skutkový závěr soudu prvního stupně, že žalovaný byl nájemcem předmětného bytu na dobu neurčitou a dále právní závěr, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 8. 1. 1998 na dobu určitou je absolutně neplatná, není správný. Zatímco žalobce prokázal existenci nájemního vztahu na dobu určitou, žalovanému se nepodařilo prokázat existenci nájemního vztahu svědčícího mu na dobu neurčitou. Listina ze dne 10. 12. 1992, ze které vyplývá, že město O. dalo souhlas k přenechání části předmětného bytu nájemcem P. do podnájmu žalovanému a R. G. na dobu jednoho roku (tato doba byla prodloužena do 31. 12. 1994) nájemní poměr k bytu na dobu neurčitou nezakládá. Odvolací soud tak uzavřel, že mezi žalobcem a žalovaným platně vznikl nájemní poměr na dobu určitou, která dnem 31. 12. 2003 uplynula a protože žalobce podal ve třicetidenní lhůtě od dne zániku nájemního vztahu u soudu žalobu na vyklizení předmětného bytu, je žalovaný povinen byt vyklidit.
Rozsudek dovolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Žalovaný má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového ujištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.) a samotné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Poukazuje i na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nevykonatelné, neboť výrok rozhodnutí postrádá údaj o tom, z jakých místností sestává vyklizovaný byt a byt je v něm specifikován označením „o velikosti 1+1“. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. shledává v tom, že odvolací soud nepřihlédl k dalším skutečnostem, z nichž lze při absenci předchozí písemné nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou (která se žalovanému ztratila při povodních v roce 1997) dovodit, že tato smlouva musela být uzavřena. V protokolu ze dne 2. 10. 1997, na základě něhož žalobce převzal dům od předchozího vlastníka, je mezi uživateli osmi bytů, jež se v domě nacházely, uveden i žalovaný, a to u bytu č. 5. Z protokolu také vyplývá, že žalobce převzal od předchozího vlastníka veškerou písemnou dokumentaci k jednotlivým bytům. Skutečnost, že existovala nájemní smlouva na dobu neurčitou je podporována
i samotným chováním žalobce, který nepodnikl kroky k vyklizení žalovaného, ale uzavřel s ním nájemní smlouvu s regulovaným nájemným a učinil tak jen na dobu určitou. Dovolatel poukazoval i na to, že žalobce existenci předchozí nájemní smlouvy ani výslovně nepopřel. Má tedy za to, že pozdější nájemní smlouva je neplatná a že tedy žalobě na vyklizení žalovaného nelze vyhovět. Závěrem navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, dospěl k závěru, že není důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Žalovaný v dovolání namítá nedostatek označení bytu ve výroku rozsudku odvolacího soudu a tím i případnou nevykonatelnost rozhodnutí. Jeho výtce nelze přisvědčit. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze pokládat za neurčité a nelze mu upřít vykonatelnost, jestliže neuvádí skladbu místností, když jinak je byt identifikován ve výroku dostatečně určitě tak, aby nebylo možné jej zaměnit s jiným bytem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1990/98)
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř. lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 – 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Právě v takovéto nepřípustné polemice s hodnocením důkazů spočívají dovolací námitky žalovaného proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, když vytýká odvolacímu soudu, že měl přihlédnout k jím tvrzeným okolnostem, kterými lze prokázat existenci písemné nájemní smlouvy na dobu neurčitou. Dovolatel nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní (odlišnou) verzi toho, co podle jeho názoru měl odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutkové zjištění odvolacího soudu i jeho skutkový závěr je výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Pokud dovolatel formálně namítá i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. založený na nesprávném právním posouzení věci, pak z hlediska obsahu dovolání – §41 odst. 2 o.s.ř. – takový dovolací důvod neuplatnil.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci v této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu