ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2652.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2652/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované J. H., zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 17 C 116/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2005, č.j. 39 Co 196/2005-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. prosince 2004, č.j. 17 C 116/2004-31, výrokem I. zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu II. kategorie o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, č. 8 ve 2. poschodí domu č.p. 1079 v P. 2, Moravské ulici č. 17 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), výlučným nájemcem bytu určil žalobce (výrok II.), žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do 15 dnů od zajištění náhradního bytu (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
14. listopadu 2005, č.j. 39 Co 196/2005-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 2. 8. 1980 manželství, že žili v předmětném bytě společně s matkou žalobce (která byla nájemkyní bytu), že žalobcova matka v roce 1985 zemřela, že dne 14. 12. 2000 žalobce uzavřel k předmětnému bytu nájemní smlouvu, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dnem 11. 11. 2003 a že žalovaná je výlučnou vlastnicí domu čp. 40 v obci K. (který nabyla dědictvím po rodičích). Odvolací soud poté, co provedl místní ohledání nemovitosti čp. 40, učinil shodné zjištění jako soud prvního stupně, že předmětná nemovitost je staré venkovské stavení s kuchyní (s elektrickým sporákem a kamny na tuhá paliva) a s jednou obytnou místností vybavenou jen infrazářičem a elektrickým přímotopem a že místnosti v domě vykazují výšku jen 2,2m.
Po právní stránce odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že účastníci byli společnými nájemci předmětného bytu (oproti soudu prvního stupně, který vznik nájemního poměru posuzoval podle §706 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 30. 3. 2006, však odvolací soud dovodil, že vznik právního vztahu k předmětnému bytu je třeba posoudit podle §179 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991 a že účastníkům nejprve vzniklo k předmětnému bytu právo společného užívání, které se podle §871 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 transformovalo na společný nájem bytu) a že smlouva ze dne 14. 12. 2000 (uzavřená jen žalobcem) neměla na existenci práva společného nájmu žádný vliv. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, pokud podle §705 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a pokud podle §705 odst. 3 obč.zák. určil dalším nájemcem bytu žalobce (který měl zásluhy na získání bytu a který je invalidním důchodcem). Správným shledal i jeho závěr, že povinnost žalované k vyklizení bytu je třeba vázat podle §712 odst. 3 věty druhé obč.zák. na zajištění náhradního bytu a že jí právo na bytovou náhradu ve formě náhradního bytu nelze odepřít, a to s přihlédnutím k tomu, že nemovitost v obci K., jejíž vlastnicí je výhradně žalovaná, nemůže zajistit lidsky důstojné bydlení pro nedostatečnou velikost, pro pouze lokální vytápění a nízkou světlou výšku místností a není tak způsobilá trvale uspokojit bytovou potřebu žalované. Pokud jde o požadavky na kvalitu bydlení odkázal na §22 odst. 4 a §50 odst. 3 vyhl. č. 137/1998 Sb., o obecně technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „vyhlášky č. 137/1998 Sb.“, a uvedl, že nemovitost může sloužit spíše pro účely rekreace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytkl, že posuzoval parametry nemovitosti v obci K. podle vyhlášky č. 137/1998 Sb., ačkoliv nemovitost byla postavena a kolaudována v době dávno předcházející účinnosti této vyhlášky (tj. před 1. 7. 1998). Namítal, že při závěru o způsobilosti nemovitosti v K. k trvalému bydlení, odvolací soud nepřihlížel k obvyklému standardu uspokojení bytových potřeb v příslušném místě, a to v návaznosti na stáří posuzovaného objektu, účel, pro který je určen, jakož i dosavadní způsob jeho využití. Teprve na základě takovéhoto komplexního zjištění skutkového stavu by bylo možno učinit závěr, zda v konkrétním případě posuzovaný objekt splňuje podmínky bytové náhrady podle
§712 odst. 2 obč. zák. Dovozoval z toho, že rozhodnutí soudu tak nemá oporu v provedeném dokazování. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že domek v K. byl v minulosti využíván k bydlení, že takto byl žalovanou získán do jejího vlastnictví
a že je vybaven standardním lokálním topením, rozvodem teplé vody, s koupelnou
a WC, kuchyní a obytnou místností. Závěrem navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu
a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V uvedené věci nepřichází přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v úvahu, jelikož rozsudek soudu potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil. Přitom podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
V projednávané věci, jak je patrno z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání, dovolatel zpochybnil právní názor odvolacího soudu, že žalované nelze odepřít právo na bytovou náhradu ve formě náhradního bytu (vyplývající pro ni z §712 odst. 3 věty druhé obč. zák.) proto, že nemovitost v K. není způsobilá z důvodu stavebně technického stavu trvale uspokojit její bytovou potřebu. Zpochybnil jej však výhradou, že stavebně technický stav nemovitosti v K. nebrání jejímu užívání žalovanou k trvalému bydlení.
Výtka nesprávnosti právního posouzení věci je tak především založena na kritice správnosti (úplnost) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy,
je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.) V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu (že žalované nelze odepřít právo na náhradní byt, protože nemovitost v K. není způsobilá z důvodu stavebně technického stavu trvale uspokojit její bytovou potřebu) učiněný na základě určitých skutkových zjištění, tím, že předkládá vlastní (odlišnou verzi) verzi skutkového stavu (že stavebně technický stav nemovitosti v K. odpovídá obvyklému standardu uspokojení bytových potřeb v příslušném místě v návaznosti na stáří a účel objektu, že objekt byl v minulosti využíván k bydlení a že k takovému účelu může sloužit i nyní) nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu