ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2929.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2929/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 4, zastoupené advokátkou, proti žalované A. S., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 377/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2008, č. j. 58 Co 538/2007-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. března 2007, č. j. 10 C 377/2005-52, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 13 o jednom pokoji II. kategorie se základním příslušenstvím nacházející se ve 4. podlaží domu č. p. 1316 v P. 4 katastrální území N. P. ul. 11“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. ledna 2008, č. j. 58 Co 538/2007-77, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedeného dokazování oba soudy především zjistily, že žalobkyně a otec žalované J. N. uzavřeli dne 17. února 2004 smlouvu o nájmu předmětného bytu (na základě přechodu nájmu po jeho družce M. H., která zemřela), že otec žalované byl jediným nájemcem bytu, že v době od 6. října 2003 do 31. března 2004 byl v péči Ústavu sociálních služeb v P. 4, že během tohoto období byl v domácím ošetřování pouze tři dny, že v době od 31. března 2004 do 27. září 2004 byl v péči zařízení Sociální služby Městské části P. 12, že dne 7. června 2004 požádal o umístění v domově důchodců, že od 13. ledna 2005 byl hospitalizován a dne …. zemřel, že žalovaná se o otce starala, navštěvovala ho v sociálním zařízení a obstarávala jeho záležitosti. Dále zjistily, že žalovaná je přihlášena k trvalému pobytu na adrese předmětného bytu od 1. března 2004, že za života otce se však do bytu nenastěhovala a přestěhovala se tam až v září 2005, o čemž svědčí i výrazně zvýšená spotřeba elektrické energie v bytě, že již dne 30. března 2005 požádala žalobkyni o přechod nájmu bytu a že dopisem ze dne 13. května 2005 žalobkyně tuto žádost odmítla. Vzaly také za prokázáno, že manželství žalované bylo dne 30. prosince 1990 rozvedeno, že dne 13. září 1999 koupila žalovaná se svým bývalým manželem bytovou jednotku č. 487/9 v katastrálním území K., že k 15. únoru 2005 byla v katastru nemovitostí zapsána jako její spoluvlastnice a že od 26. června 2006 byl jako její vlastník zapsán v katastru nemovitostí pouze její bývalý manžel. Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že na žalovanou nájem předmětného bytu nepřešel proto, že v daném případě nebyl naplněn předpoklad jejího žití s otcem (nájemcem bytu) ve společné domácnosti v den jeho smrti jako jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění docházelo k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době úmrtí otce žalované /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Jelikož žalovaná neprokázala, že se svým otcem žila v den jeho smrti ve společné domácnosti, soudy se již nezabývaly (pro nadbytečnost) otázkou naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.). Vzhledem k uvedenému oba soudy uzavřely, že žalovaná v bytě bydlí bez právního důvodu, a proto žalobě ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uvedla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dovolání především namítla, že odvolací soud „dostatečně nezhodnotil a nevyvrátil její odvolací důvody.“ Poté obsáhle zrekapitulovala průběh předcházejícího řízení, s poukazem na údaje obsažené v jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjádřila – z důvodů podrobně v dovolání rozvedených – nesouhlas s hodnocením důkazů (zejména provedených svědeckých výpovědí) a se zjištěným skutkovým stavem a v závislosti na tom i s právními závěry, které na jeho základě přijaly soudy obou stupňů. Rovněž zdůraznila, že nemá a v době smrti svého otce ani neměla vlastní byt a že v případě družstevního bytu, který měla vlastnit společně se svým bývalým manželem, došlo k chybě v katastrálním zápisu. Závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., že žalovaná v průběhu řízení neprokázala splnění podmínek vyžadovaných ustanovením §706 obč. zák. pro přechod nájmu bytu a že soudy v dané věci rozhodovaly v souladu s ustálenou praxí. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud zastává především názor, že – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – dovolatelka nijak obsahově nekonkretizovala dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který formálně uplatnila konstatováním, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít a měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Bez ohledu na to však lze konstatovat, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Kromě toho je dovolací soud toho názoru, že způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka rovněž neuplatnila, neboť její výtka nesprávného právního posouzení věci je – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – ve skutečnosti založena na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem. V dovolání totiž namítla, že pokud by soudy zjistily skutkový stav v intencích toho, co uvedla v dovolání, musely by – v závislosti na tom – přijmout i jiné právní závěry ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. listopadu 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu