ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.333.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 333/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. b. d. H., zastoupeného advokátem, proti žalované A. S., zastoupené advokátem, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 110 C 372/2006, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. září 2007, č. j. 42 Co 347/2007-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 19. září 2007, č. j. 42 Co 347/2007-83, potvrdil usnesení ze dne 1. března 2007, č. j. 110 C 372/2006-40, jímž Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu žalované na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 110 C 110/2002; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v dané věci nejsou splněny předpoklady obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm především uvedla, že nesouhlasí se skutkovými závěry soudů obou stupňů. Následně zpochybnila správnost skutkového zjištění, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná dohoda, neboť právní úkon, který nazvala dohodou, byl podle soudu pouze jejím jednostranným prohlášením o tom, do kdy uhradí dluh na nájemném. Zde poukázala na výpověď svědkyně B., podle níž byla mezi touto svědkyní a žalovanou uzavřena v lednu 2003 ústní dohoda o úhradě dluhu nejpozději do 31. května 2003. V této dohodě byl uveden důvod dluhu, jeho výše a doba jeho úhrady. Šlo přitom u žalobce o běžnou praxi. Z toho vyplývá jasný rozdíl mezi dohodou ze dne 7. ledna 2003 a písemným potvrzením ze dne 17. dubna 2003. Dále uvedla, že písemné potvrzení ze dne 17. dubna 2003 obdržela až po rozhodnutí soudu v původní věci, a proto ho mohla předložit až nyní. Má za to, že pokud by prokázala existenci dohody již v původním řízení, mohlo by to pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Poté namítla, že výpověď svědkyně B. navrhla již v původním řízení a že soud tuto svědkyni nevyslechl a ani v odůvodnění rozhodnutí nevyložil, proč tak neučinil. V původní věci tak soud postupoval nejen v rozporu s obecnými procesními předpisy, nýbrž i v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ohledně včasnosti podání žaloby na obnovu řízení uvedla, že rozhodnutí soudu v původní věci nabylo právní moci dne 23. července 2003 a žaloba podaná dne 19. července 2006 pak byla podána v zákonem stanovené lhůtě. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, 238a a §239 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proti napadenému usnesení proto, že toto rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení §237 o.s.ř. platí obdobně (§238 odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení §238 o.s.ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za podmínek, jež jsou uvedeny v §237 o.s.ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s dikcí §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné pod
č. 172 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně potvrzené napadeným usnesením bylo prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení.
Konečně není splněna ani podmínka přípustnosti uvedená v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ve spojení s ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud zastává názor, že námitky dovolatelky nesměřují – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – k řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Jde totiž o námitky skutkové (takové námitky nelze v případě přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. úspěšně uplatnit – viz výklad shora), které se navíc – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – zčásti upínají k řízení v původní věci vedené pod sp. zn. 110 C 110/2002 Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, popřípadě k vyhovujícímu rozsudku tohoto soudu ze dne 20. května 2003, č. j. 110 C 110/2002-38, a nikoliv k napadenému usnesení odvolacího soudu. Dovolatelka tak přehlédla, že je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §238 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní skutková námitka (navíc námitka, která se netýká napadeného rozhodnutí, nýbrž se vztahuje k rozhodnutí, které bylo napadeno žalobou na obnovu řízení). Přitom k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti zásadně jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.). Samy o sobě, i kdyby byly dány, však takové vady přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06,
a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu, a proto dovolání, aniž se – pro nadbytečnost – zabýval otázkou včasnosti podání žaloby na obnovu řízení a aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu