ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3495.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3495/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) J. B., a b) Ing. R. B., zastoupených advokátem, proti žalované R. J., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 7 C 262/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2006, č. j. 25 Co 480/2005-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 6. 2005, č. j. 7 C 262/2004-65, uložil žalované vyklidit byt č. 1, III. kategorie, sestávající z pokoje, kuchyně a příslušenství, v 1. podlaží domu čp. 1219 v ulici Jindřicha Plachty 27 v Praze 5 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 5. 2006, č.j. 25 Co 480/2005-107, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozsudku, potvrdil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu (ze 102/128), že dne 1. 4. 1995 uzavřeli (spolu s dalším spoluvlastníkem J. M.) se žalovanou smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále „smlouva ze dne 1. 4. 1995), že v době jejího uzavření nebylo žádné ze smluvních stran známo, že předmětem smlouvy není byt, ale nebytový prostor (na základě rozhodnutí Magistrátu hl. m. P. z roku 1938 o změně užívání stavby), že dne 12. 2. 2003 vydal odbor výstavby ÚMČ P. kolaudační rozhodnutí, na základě něhož (mimo jiné) vznikl předmětný byt, že účastníci po vydání posléze označeného rozhodnutí neuzavřeli ohledně něho novou nájemní smlouvu, že žalovaná od ledna roku 2003 neplatila řádně (v plné výši) nájemné, a že jí vznikl dluh ve výši 6.756,-Kč. Soudy obou stupňů shledaly smlouvu ze dne 1. 4. 1995 absolutně neplatnou, neboť jejím předmětem nebyl byt ale nebytové prostory, a dovodily, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu; na základě toho posoudily žalobu podle §126 obč.zák. jako opodstatněnou. Zatímco soud prvního stupně podmínil povinnost žalované k vyklizení za použití §3 odst. 1 obč.zák. zajištěním náhradního bytu (s poukazem na to, že je samoživitelkou, že má ve své péči dvě nezletilé děti, z nichž jedno je zdravotně postižené, že nezavinila neplatnost smlouvy ze dne 1. 4. 1995, a že uhradila /mimo poplatku z prodlení/ dlužné nájemné), odvolací soud vázal její povinnost k vyklizení toliko na delší lhůtu (6 měsíců). Zaujal názor, že v dané věci nejsou dány předpoklady pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., a to s ohledem na oprávněné zájmy žalobců; poukázal na to, že žalovaná opakovaně platila nájemné nepravidelně, že dluh na nájemném za červenec 2005 uhradila až poslední den před jednáním odvolacího soudu, a že ani zdravotní stav jejího nezletilého syna jí nebrání v tom, aby si našla zaměstnání. V souzené věci lze zohlednit její sociální a rodinnou situaci toliko tak, že jí bude stanovena delší lhůta k vyklizení; ostatně žalovaná sama uvedla, že je připravena obrátit se na příslušnou městskou část se žádostí o zajištění sociálního bydlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a neoznačila v něm výslovně uplatněný dovolací důvod. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu je „věcně rozporný“, že v řízení před soudy obou stupňů bylo sice prokázáno, že v době uzavření smlouvy ze dne 1. 4. 1995 nešlo o byt, avšak nebylo zjišťováno, za jakých okolností byla tato smlouva uzavírána. Z uváděných okolností dovozuje, že její neplatnost způsobili žalobci, a že se jí proto nemohou dovolávat vůči ní, jako slabší straně. Namítá rovněž, že nebylo zohledněno (ani prokazováno), že předmětný byt upravila na vlastní náklady, a poukazuje na to, že ačkoliv nájemní smlouva ze dne 1. 4. 1995 je neplatná, je jí vytýkáno, že neplatí nájemné a poplatek z prodlení. Vyjadřuje názor, že odvolací soud nepostupoval v souladu s principy spravedlivého procesu, když nerespektoval okolnosti uzavírání smlouvy ze dne 1. 4. 1995 a že by bylo vhodné zabývat se otázkou, jež by mohla mít zásadní právní význam, tj. tím, zda ten, kdo způsobí neplatnost nájemní smlouvy (v dané věci to byli žalobci) a v průběhu nájemního vztahu odstraní závady předmětu nájmu, aniž by současně upravil existující právní vztahy, se může domáhat neplatnosti smlouvy. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření namítli, že dovolatelka neoznačila uplatněný dovolací důvod, pouze formulovala otázku, která má podle jejího názoru ve věci zásadní právní význam; na ní však napadené rozhodnutí nespočívá. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V projednávané věci z porovnání obsahu výroku rozsudku odvolacího soudu s obsahem výroku rozsudku soudu prvního stupně se podává, že rozsudek odvolacího soudu je měnící toliko v části, v níž odvolací soud uložil žalované vyklidit předmětný byt do šesti měsíců od právní moci rozsudku, na rozdíl od soudu prvního stupně, který podmínil její vyklizení zajištěním náhradního bytu.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do šesti měsíců od právní moci rozsudku, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Jelikož podle §242 odst. l a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán rozsahem dovolání a obligatorně posuzované vady nebyly ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v dovolání tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu a dovolací námitky dovolatelka soustředila výhradně k části výroku o vyklizení, je předmětem dovolacího přezkumu v dané věci toliko posléze uvedený (potvrzující) výrok. Nedělitelnost výroku o povinnosti k vyklizení a výroku o bytové náhradě se projeví toliko v tom, že v případě, shledá-li dovolací soud, že výrok o povinnosti k vyklizení je nesprávný, musí být zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu jako celek (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Ve výroku o povinnosti žalované k vyklizení předmětného bytu se rozsudky soudů obou stupňů shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně), a jde tudíž v této části o rozsudek potvrzující.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je nutno posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Otázka, kterou dovolatelka označuje za otázku, jež by mohla mít zásadní právní význam, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže již z toho důvodu, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Nicméně lze dodat, že jde o otázku, jejíž výklad se v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 27. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný pod č. 23 v časopise Soudní judikatura 2/2002 a pod C 266 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 20. 12. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1688/2000 a ze dne 29. 6. 2006, sp.zn. 33 Odo 726/2004, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2064/2006) ustálil a je konstantně zastáván názor, že v případě absolutní neplatnosti právního úkonu neplatí zásada, že se jí nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti právního úkonu ve smyslu §40a věty druhé obč.zák.
Jak vyplývá z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání, směřují další dovolací námitky proti neúplnosti, resp. nedostatečnosti skutkových zjištění odvolacího soudu (ohledně okolností uzavření smlouvy ze dne 1. 4. 1995); dovolatelka tak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který je však – jak bylo výše uvedeno – v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezpůsobilým dovolacím důvodem.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usoudit ani z nepřesnosti použitého výrazu „nájemné“, neboť užívá-li žalovaná předmětný byt, je povinna platit úhradu za jeho užívání, byť by jí nesvědčil platný právní důvod bydlení.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 30. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 30. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. února 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu