ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3538.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3538/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P., zastoupené advokátkou, proti žalované K. R., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 263/2006, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007, č. j. 17 Co 494/2007-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. května 2007, č. j. 10 C 263/2006-18, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do jednoho roku od právní moci rozsudku „byt č. 5 sestávající se z jednoho pokoje s příslušenstvím situovaný v 1. podlaží domu č. p. 967 v P., Hodonínské ulici 13“ (dále jen „předmětný byt,“ resp. „byt“); současně rozhodl, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Na podkladě skutkových zjištění specifikovaných v citovaném rozsudku soud prvního stupně dovodil, že – z důvodů tam uvedených – nepřešlo na žalovanou právo nájmu předmětného bytu a že žalovaná předmětný byt užívá bez právního důvodu; za této situace žalobě vyhověl, přičemž žalované stanovil delší lhůtu k vyklizení bytu (tj. lhůtu v trvání jednoho roku od právní moci rozsudku), aby jí byla dána možnost opatřit si jiné bydlení.
K odvolání žalobkyně proti výrokům o lhůtě k plnění a o náhradě nákladů řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. prosince 2007, č. j. 17 Co 494/2007-30, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o lhůtě k vyklizení tak, že vyklizovací povinnost žalované z bytu vázal na pouhou patnáctidenní lhůtu plynoucí od právní moci rozsudku, a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 8.200,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám její advokátky; současně jí uložil, aby žalobkyni zaplatila ve stejné lhůtě a opět k rukám její advokátky na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 800,- Kč.
Žalovaná dne 17. ledna 2008 doručila osobně soudu prvního stupně podání, které lze – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) – pokládat za dovolání proti citovanému usnesení odvolacího soudu. V podání uvedla, že – z důvodů tam podrobně specifikovaných – se „odvolává proti rozsudku“ odvolacího soudu. Současně dodala, že odmítá platit „soudní výlohy.“
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237 až §239 o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. (tudíž ani podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) nemůže být dovolání přípustné už proto, že usnesení odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o lhůtě k plnění a o náhradě nákladů řízení, není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. V posuzovaném případě byl věcí samou nárok na vyklizení bytu.
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1, §238a odst. 1 a §239 o.s.ř., protože tato ustanovení přípustnost dovolání proti takovému usnesení neupravují. Přitom vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti (měnícím) výrokům usnesení odvolacího soudu o lhůtě k plnění a o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru ohledně přípustnosti dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.
Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. pro nepřípustnost odmítl. Přitom s přihlédnutím k ustanovení §241b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. bylo nerozhodné, že dovolatelka nebyla při podání dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu zastoupena advokátem.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu