ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3670.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3670/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce města V., proti žalované K. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 104/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2007, č. j. 19 Co 384/2006-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. dubna 2006, č. j. 10 C 104/2005-81, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 9 ve 3. podlaží domu na sídlišti Osvobození 47/667 ve V., sestávající se z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. března 2007, č. j. 19 Co 384/2006-103, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že v předmětném bytě žila jako jeho nájemkyně matka žalované Z. D., která zemřela, že od roku 2000 byla Z. D. vážně nemocná, že o ni řádně pečovala žalovaná a že zpočátku šlo o péči značného rozsahu a později o péči trvalou. Dále vzaly za zjištěno, že manžel žalované K. K. uzavřel s žalobcem dne 17. listopadu 1992 nájemní smlouvu k bytu č. 10 na adrese V., Osvobození 9 (dále jen „byt Osvobození 9“), že v evidenčním listu ze dne 11. května 2004 byli jako uživatelé bytu Osvobození 9 uvedeni K. K. a žalovaná, že žalovaná má v bytě Osvobození 9 své osobní věci a také své lůžko, že byt užívá pro takové činnosti jako je např. praní věcí a že v domě, v němž se tento byt nachází, je pravidelně vídána sousedy. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na žalovanou nepřešlo právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni úmrtí Z. D. /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že zde není naplněn předpoklad neexistence vlastního bytu, neboť žalovaná neopustila trvale společnou domácnost vedenou s manželem v bytě Osvobození 9 a je tudíž i nadále společnou nájemkyní tohoto bytu. Kromě toho nebyl naplněn ani předpoklad žití žalované s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti, a to proto, že soužití žalované s její matkou bylo soužitím vyvolaným potřebou řádně pečovat o nemocnou blízkou osobu a postrádalo tudíž charakter trvalosti. Za této situace odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především však uvedla, že vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci. V řízení totiž nebyl proveden „navržený důkaz výslechem MUDr. B. C., který soud považoval za nadbytečný“, přičemž tato svědkyně „měla k dovolatelce a její matce nejblíže a byla by jistě schopna popsat faktický stav věci, a to ve smyslu nutné péče a vedení společné domácnosti“. Poté namítla, že „soud bez jakýchkoliv dalších vazeb vydedukoval mimo jiné to, že ponechání části věcí, praní, lůžko či jiné drobnosti v bytě manžela mělo být výrazem neochoty opustit společnou domácnost dovolatelkou“, a v této souvislosti zdůraznila, že „veškeré potřebné věci měla v bytě své matky, taktéž tam spala na svém lůžku a jen využívala pračky v bytě manžela, když tuto matka ve svém bytě neměla“. Závěrem požádala o odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí do doby „projednání tohoto dovolání“.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry, které na jeho základě přijaly soudy obou stupňů. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Okolnost, že v daném případě neobsahuje dovolání dovolací návrh, nebrání tomu, aby bylo v dovolacím řízení pokračováno; vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání rozhoduje způsobem vyplývajícím z ustanovení §243b o. s. ř., že k případné změně dovolacího návrhu není třeba souhlasu soudu a že dovolací soud není dovolacím návrhem vázán, nedostatek této náležitosti dovolání není překážkou pro posouzení přípustnosti dovolání a jeho důvodnosti (srov. Občanský soudní řád, komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. BECK, Praha, 2006, strana 1268).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalovaná) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. nabídla svůj „vlastní“, poněkud odlišný skutkový stav věci. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybnila správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozovala nesprávnost závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu