ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3933.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3933/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Ing. arch. P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované M. S., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 294/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2007, č. j. 12 Co 49/2007-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 10 C 294/2005-88, ve spojení s usnesením ze dne 19. prosince 2006, č. j.
10 C 294/2005-94, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu sestávajícího se z jedné místnosti označené jako kuchyň, dvou místností označených jako pokoje, jedné místnosti označené jako předsíň, jedné místnosti označené jako spíž, jednoho WC v samostatné místnosti a jedné koupelny v samostatné místnosti, ve druhém podlaží, se sklepem v prvním nadzemním podlaží, v domě č. p. 224, na parcele č. 2715/2, v k. ú. S., obec hl. m. P., vše pod adresou P. 5, F. Š. 23“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 12 Co 49/2007-109, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
(ve spojení s doplňujícím usnesením) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětného domu, že rozhodnutím o přidělení bytu ze dne 3. listopadu 1960 a dohodou o odevzdání a převzetí bytu ze dne 1. října 1964 byl předmětný byt podle tehdejších předpisů přidělen a odevzdán do užívání manželu žalované Ing. J. S., že Ing. J. S. dne 29. května 2002 prohlásil, že dne 1. března 2002 přijal do bytu vnučku J. S., která s ním bude žít ve společné domácnosti, že J. S. je v bytě hlášena k trvalému pobytu od 1. března 2002, že fakticky v bytě s prarodiči žila již od roku 1998, kdy ukončila studium, že s prarodiči se od počátku podílela finančně na chodu domácnosti a že od 19. listopadu 1998 má povolení k podnikání v provozovnách v P. 3. Dále zjistily, že v roce 2002 Ing. J. S. zemřel, že po jeho smrti se zdravotní stav žalované výrazně zhoršil, že je emočně labilní, trpí periferním vestibulárním zánětovým syndromem, že není vhodné, aby bydlela sama, že střídavě se zdržuje v předmětném bytě a u syna v P., kam ji vozí vnučky, že nájemci jiných bytů ji v domě vídají, že P. G. se jako přítel J. S. v bytě zdržuje od roku 2004 se souhlasem žalované, že žalovaná užívá k bydlení jeden pokoj a její vnučka s přítelem druhý pokoj, že na nákladech souvisejících s bytem se každý z nich podílí jednou třetinou, že při místním ohledání bylo zjištěno, že jeden pokoj je zařízen starým a druhý moderním nábytkem a že v koupelně bylo několik ručníků a tři zubní kartáčky. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že soužití žalované s vnučkou a jejím přítelem „naplňuje aspekty společné domácnosti dle §115 o. z. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ - dále jen „obč. zák.“) v rozsahu obvyklém u soužití dospělých osob rozdílných generací“. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že nelze činit závěr o absenci společné domácnosti jen z toho, že žalovaná nevěděla, kolik činí nájemné z bytu; dodal, že „pojem společné domácnosti u přímých příbuzných vykládá právní praxe volněji než při výkladu tohoto pojmu podle ust. §115 o. z.“. Dále rovněž dovodily, že za této situace se ve vztahu mezi žalovanou na straně jedné a J. S. a jejím přítelem na straně druhé nemůže jednat o (nedovolený) podnájem bytu a že proto také nemůže být naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 věty druhé obč. zák. Poté dovodily, že není naplněn ani další uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Je tomu tak proto, že je lidsky pochopitelné, pokud žalovaná po smrti svého manžela střídavě pobývá v předmětném bytě a vždy v řádu několika dnů v bytě u syna, aniž by měla v úmyslu předmětný byt opustit; „jedná se o běžné výjimky z nepřetržitého užívání bytu obvyklé u lidí jejího věku, osobního a zdravotního stavu“, jak to v této souvislosti vyjádřil soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především uvedl, že ve vztahu k nájmu bytu je smyslem ustanovení §115 obč. zák. umožnit soužití v bytě více osobám, které mají mezi sebou těsné ekonomické a sociální vazby, aniž by jim třetí osoby mohly do tohoto soužití zasahovat. Podle jeho názoru však nelze ztratit ze zřetele, že „toto zákonné ustanovení … otevírá nájemci prostor pro obcházení ustanovení §719 o. z. o podnájmu bytu …“. V návaznosti na to v dovolání zrekapituloval zjištěný skutkový stav, zdůraznil, že žalovaná je schopna se o sebe postarat a je schopna se přemísťovat na kratší vzdálenosti, že poštovní zásilky včetně důchodu si přebírá na adrese P., K. 409, kde je registrována rovněž u lékaře, že však dodací poštu nepožádala o dosílání zásilek do P., že vzhledem k uvedenému se zdržuje a tudíž fakticky bydlí v P., aniž by k tomu měla zdravotní či jiné důvody, a že již v dubnu 2004 projevila vůli, že v předmětném bytě nebude bydlet. Uvedl rovněž, že poté, co žalovaná byt opustila, přistěhoval se tam P. G., který do té doby bydlel na ubytovně, že z toho vyplývá, že žalovaná neměla v úmyslu založit společnou domácnost s P. G., že P. G. přispívá na nájemné J. S. a nikoli žalované, že žalovaná byt opustila v dubnu 2004 a odešla do bytu svého syna do P. jen proto, aby předmětný byt uvolnila pro svou vnučku a jejího přítele, a že v P. bydlela ještě v květnu 2007. Podle dovolatele neobstojí – z důvodů uvedených v dovolání – ani názor, že nejen pro účely přechodu nájmu podle
§706 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák., nýbrž i pro účely výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 věty druhé obč. zák. lze pojem společné domácnosti u přímých příbuzných vyložit volněji než je tomu při výkladu tohoto pojmu podle §115 obč. zák. Dovolatel zastává také názor, že vysoký věk sám o sobě není závažným důvodem jen pro občasné užívání bytu a že tímto závažným důvodem nemůže být ani nepříznivý zdravotní stav nájemce, je-li schopen se o sebe postarat a přemísťovat se na kratší vzdálenosti. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní; jinak řečeno námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Již na tomto místě je zapotřebí navíc zdůraznit, že názor dovolatele je v konečném důsledku protismyslný, jestliže na straně jedné má zato, že jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. ve vztahu k žalované jako nájemkyni předmětného bytu, a na straně druhé tvrdí, že již v dubnu 2004 projevila žalovaná vůli, že v předmětném bytě nebude bydlet, a že byt fakticky opustila v dubnu 2004 (a odešla bydlet do bytu svého syna do P., kde bydlela ještě v květnu 2007) jen proto, aby ho uvolnila pro svou vnučku a jejího přítele. Jestliže by tomu tak bylo, pak by v důsledku přechodu nájmu bytu (podle §706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.) na J. S. (vnučku žalované) nebyla již žalovaná nájemkyní bytu a nebyla by proto ani pasivně věcně legitimována v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím výroku založeno rovněž na právním závěru, že není naplněn žádný z uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 věty první a §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.
Správnost právního závěru o nenaplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. dovolatel zpochybnil námitkou, že neobstojí názor, že i pro účely výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. lze pojem společné domácnosti u přímých příbuzných vyložit volněji než je tomu při výkladu tohoto pojmu podle §115 obč. zák. Podle názoru dovolacího soudu nemůže být tato otázka otázkou zásadního právního významu už proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nespočívá; uvedený názor totiž lze chápat pouze jako argument podpůrný (argument „navíc“).
Ve vztahu k tomuto výpovědnímu důvodu lze pak pro úplnost připomenout, že Krajský soud v Hradci Králové již v rozsudku ze dne 1. března 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 – 2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že za důvody k podání výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nelze zpravidla považovat to, že nájemce (který sám v bytě bydlí) bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti.
Ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. dovolatel namítl, že vysoký věk sám o sobě není závažným důvodem jen pro občasné užívání bytu a že tímto závažným důvodem nemůže být ani nepříznivý zdravotní stav nájemce, je-li schopen se o sebe postarat a přemísťovat se na kratší vzdálenosti. Právní názor vztahující se k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. by proto mohl být pokládán za otázku zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. předpokládá stav neužívání (občasného užívání) bytu, a dále rovněž to, že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá byt k účelu, k němuž je určen, tedy k bydlení. Přitom výkon práva na bydlení se nevztahuje pouze na užívání vymezené technicko-stavební plochy, ale také na uspokojování potřeb bydlení, které v současné době nespočívají pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, uveřejněný pod č. 41, ve svazku č. 21 z roku 2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Existenci výpovědního důvodu soud posuzuje k okamžiku doručení výpovědi
z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; k tomuto okamžiku tedy také posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26
v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněném pod č. 26 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí), vyslovil právní názor, že právní normu vtělenou do ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. činí užitý pojem „bez vážného důvodu“ normou s relativně neurčitou hypotézou. V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčité množiny skutečností vymezil (např. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno při hodnocení jejich důležitosti (vážnosti) z hlediska ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele, zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu) a nikoliv podle subjektivních představ nájemce bytu (srov. dosud nepřekonané R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný pod č. 65 v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000, uveřejněný pod C 486 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Obecně lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je užíván pouze občas), mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu či členů jeho domácnosti. Vážným důvodem neužívání bytu může být rovněž výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. O vážný důvod neužívání bytu nájemcem jde i tehdy, není-li pronajímatel způsobilý zajistit do nájemcova bytu nepřetržitou dodávku pitné vody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1733/2002, uveřejněný pod C 1775 ve svazku
24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Jestliže odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že žalovaná má pro pouze občasné užívání předmětného bytu závažné důvody spočívající v okolnostech uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, a na základě toho shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že není naplněn ani výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti němu právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu