ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.428.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 428/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Ing. J. O., zastoupeného advokátem, proti žalované D. M., zastoupené opatrovnicí JUDr. D. Z., advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 39/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2007, č. j. 19 Co 396/2006-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů žalované v dovolacím řízení částku 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 14. února 2002, č. j. 50 C 39/99-38, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 28 o velikosti 2+1 nacházející se v 6. podlaží na ulici Č. 43 č. p. 815 v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „družstevní byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 18. října 2004, č. j. 47 Co 185/2002-68, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozhodnutí mimo jiné uvedl, že žalovaná trpěla závažným duševním onemocněním, které jí neumožnilo zúčastnit se jednání ve věci, že tento stav dosud trvá a že za této situace bylo na místě postupovat podle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), tj. ustanovit žalované opatrovníka podle §29 odst. 3 o.s.ř., který by ji v řízení zastupoval.
Poté soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 19. dubna 2005, č. j. 50 C 39/99-90, ustanovil žalované podle §29 odst. 3 o.s.ř. jako opatrovnici advokátku JUDr. D. Z. Následně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 14. června 2006, č. j. 50 C 39/99-155, ve spojení s usnesením ze dne 4. srpna 2006, č. j. 50 C 39/99-162, žalobu zamítl (výrok I.), určil odměnu ustanovené opatrovnici žalované (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 12. září 2007, č. j. 19 Co 396/2006-181, potvrdil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., změnil ho v nákladových výrocích III. a IV. a rozhodl o odměně opatrovnice žalované a o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že manželství žalované s Ing. P. M. bylo pravomocně rozvedeno, že žalovaná a Ing. M. se po rozvodu manželství nedohodli o vypořádání tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů a ani o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, že ani u soudu žádný z nich nepodal žalobu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví či žalobu na zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, že ještě před uplynutím lhůty tří let od zániku manželství, konkrétně dne 7. října 1996, žalovaná a Ing. M. (společní nájemci předmětného bytu a společní členové bytového družstva) jako převádějící a manželé M.
a H. W. jako nabyvatelé uzavřeli dohodu o převodu členských práv
a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „dohoda ze dne 7. října 1996“), že již v době uzavření dohody ze dne 7. října 1996 trpěla žalovaná duševní poruchou, v jejímž důsledku nebyla schopna rozpoznat následky svého jednání, že dne 6. ledna 1997 uzavřeli manželé W. jako převádějící a žalobce jako nabyvatel dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „dohoda ze dne 6. ledna 1997“) a že dne 3. února 1997 uzavřeli bytové družstvo jako pronajímatel a žalobce jako nájemce smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 3. února 1997“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že vzhledem k duševní poruše, která žalovanou činila k uzavření dohody ze dne 7. října 1996 neschopnou, je tato dohoda absolutně neplatná podle §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že v důsledku toho je neplatná také dohoda ze dne 6. ledna 1997, že neplatná je rovněž nájemní smlouva ze dne 3. února 1997 (neboť platně lze uzavřít nájemní smlouvu pouze k bytu, který je právně volný), že za této situace nepřešla na žalobce členská práva a povinnosti k předmětnému bytu a nestal se ani nájemcem bytu a že tudíž není aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení družstevního bytu. Proto odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (ve výroku o věci samé).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž především odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Poté odvolacímu soudu vytkl, že ačkoliv navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku proto, že nesouhlasil – z důvodů v dovolání podrobně rozvedených – s vypracovaným znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, byl přesto jeho návrh zamítnut. Podle jeho názoru závěr znaleckého posudku zcela opomíjel objektivní zdravotní stav žalované zjištěný z odborných lékařských zpráv za období, kdy se žalovaná začala léčit, nebyl vyvozen ze zjištěných diagnóz a byl pouze „domněnkou“ znalkyně. Dovolatel má za to, že měl být na jeho návrh vypracován „nový znalecký posudek (nejlépe znaleckým ústavem), který by buď potvrdil, vyvrátil nebo nově a objektivně stanovil skutečný duševní stav žalované v požadované době“. Z uvedených důvodů namítl, že „rozsudek nevychází z rovného a spravedlivého provedení a hodnocení důkazů“ a že mu tím „bylo odebráno právo na spravedlivý soudní proces.“ Dále zdůraznil, že „v případě ponechání napadeného rozsudku v právní moci by právě tito (manželé W.) byli povinni vrátit mu celou kupní cenu, čímž by jim vznikla majetková újma značného rozsahu bez toho, že by jim bylo dáno právo ve spravedlivém soudním procesu svá práva hájit“. Zastával také názor, že napadeným rozhodnutím (založeným na účelovém tvrzení prokazovaném „jediným znaleckým posudkem, který je ne zcela jednoznačný a ve svých tvrzeních
a důkazech si odporující“) bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví zajištěné tam uvedenými předpisy. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby napadený rozsudek byl zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel opřel přípustnost svého dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., avšak neuvedl, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Vyjádřila souhlas s rozhodnutími obou soudů a podotkla, že k obdobnému závěru jako znalkyně MUDr. H. dospěl i příslušný orgán ve správním řízení, v němž bylo rozhodováno o plném invalidním důchodu žalované z důvodu její duševní choroby. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku o věci samé) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování ve věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž zaujal jakékoliv stanovisko k právnímu posouzení věci samé. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Z toho vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – dovolatel ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím odvolacímu soudu /resp. také soudu prvního stupně/ vytkl, že neprovedl navržený důkaz revizním znaleckým posudkem) a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky neplatnosti dohody ze dne 7. října 1996 podle §38 odst. 2 obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které dovolatel rovněž namítl, (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Nad rámec uvedeného však lze dodat, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.); jestliže některé z nich neprovede, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.). Zbývá dodat, že neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě odvolací soud neprovedl důkaz (§120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) navrženým revizním znaleckým posudkem a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem (a v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř.) vysvětlil, proč tento důkaz neprovedl. V této souvislosti uvedl (§157 odst. 2 o.s.ř.), že znalecký posudek „byl řádně zpracován a následně byla znalkyně i soudem vyslechnuta. Při svém výslechu znalkyně podrobným způsobem zdůvodnila, jak k závěrům svého znaleckého posudku dospěla. Uvedla, jak se duševní stav žalované vyvíjel, a vysvětlila rozdíl v jejím působení na okolí v běžných rutinních záležitostech a jejím skutečným psychickým stavem. Odvolací soud neměl pochybnosti o správnosti a objektivnosti podaného znaleckého posudku, a proto ve shodě se soudem I. stupně neuznal za důvodné přikročit k vypracování revizního znaleckého posudku“.
Jestliže tedy dovolatel zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení věci podle §38 odst. 2 obč. zák., a současně uplatnil existenci vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzujícímu výroku o věci samé) není přípustné ani podle
§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro nepřípustnost odmítl.
Opatrovník je v občanském soudním řízení považován – podobně jako zástupce ustanovený účastníku podle §30 o.s.ř. – za zástupce účastníka (na základě rozhodnutí). Je-li proto ustanoven opatrovníkem advokát, přísluší mu odměna jakoby byl (ustanoven) zástupcem účastníka. Přitom pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba při určení výše odměny vycházet z vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 4 z roku 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O nákladech dovolacího řízení mezi účastníky pak dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím ustanovené opatrovnice – advokátky JUDr. D. Z. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů); ve smyslu §149 odst. 2 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit státu (České republice – Městskému soudu v Brně).
O odměně a dalších nárocích opatrovnice (advokátky JUDr. D. Z.), která má ve smyslu §140 odst. 2 o.s.ř. vůči státu nárok na hotové výdaje a odměnu za zastupování (popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je příslušný rozhodnout soud prvního stupně.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. listopadu 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu