ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.5173.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 5173/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 1, proti žalovaným 1) M. R. a 2) D. R., zastoupeným advokátem, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 60/2006, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 14 Co 509/2006-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. července 2006, č. j. 20 C 60/2006-22, zamítl „návrh na obnovu řízení“ (výrok I.) a současně i „návrh na odklad rozhodnutí ve věci 20 C 49/2002“ (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. června 2007, č. j. 14 Co 509/2006-38, výrokem I. potvrdil citované usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ve znění, že se zamítá „I) návrh na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 49/2002“ a současně
i „II) návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn.
20 C 49/2002, ze dne 2.4.2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.9.2003, č. j. 13 Co 255/2003-54“; v nákladovém výroku III. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v dané věci nejsou splněny předpoklady obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Proti výroku I. bodu I) usnesení odvolacího soudu podali žalovaní (nezastoupeni advokátem) dovolání, které následně doplnili prostřednictvím zvoleného advokáta. V něm zastávali především názor, že byla-li žaloba na obnovu řízení zamítnuta, byla jim – v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“) – způsobena újma spočívající v tom, že budou muset vyklidit „byt 4+1 s přísl., II. kategorie, ve II. NP domu čp. 582 v P. 1 – N. M., K. 23“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Následně v dovolání obšírně popsali jednotlivé případy poskytování ubytování v předmětném bytě a okolnosti s tím související a vyjádřili se i investicím vloženým do bytu v zájmu jeho zvelebení. Zmínili také, že ve věci týkající se předmětného bytu se bez úspěchu obrátili na veřejného ochránce práv. Dále uvedli, že žalovaný jako nositel živnostenského oprávnění s předmětem činnosti ubytování v soukromí byl zaměstnankyní Ž. ú. v P. 1 paní N. opakovaně ujišťován, že souhlas pronajímatele s ubytováváním nepotřebuje; stejným způsobem se vyjadřovala také paní S. z m. č. P. 1, správy obecního majetku. Současně zdůraznili, že samotní svědci, kteří podali svědecké výpovědi v předchozí věci, je hodlali v řízení o žalobě na obnovu řízení upravit, resp. upřesnit v tom smyslu, že právě v příslušné době „někoho v bytě žalovaných viděli“, což by mohlo žalovaným přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Namítli rovněž, že žalovaný je obelstil, pokud učinil součástí smlouvy o nájmu bytu ze dne 14. února 2000 také ujednání, „že pronajímatel musí dát nájemci nejprve písemnou výstrahu, pokud nájemce přenechá byt či jeho část do podnájmu“; v důsledku tohoto neplatného a neaplikovatelného ujednání tak přijdou
o možnost bydlení. Podle dovolatelů bylo v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nejméně ve dvou tam zmíněných případech porušeno jejich „právo na obhajobu
a spravedlivý proces“. Podotkli, že možná ze strany právní zástupkyně paní N. „ani nebyl zájem, aby proces vyhráli“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, 238a a §239 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proti napadenému usnesení proto, že toto rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení §237 o.s.ř. platí obdobně (§238 odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení §238 o.s.ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za podmínek, jež jsou uvedeny v §237 o.s.ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s dikcí §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné pod č. 172 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ve spojení
s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně potvrzené napadeným usnesením bylo prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení.
Konečně není splněna ani podmínka přípustnosti uvedená v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ve spojení s ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud zastává názor, že námitky dovolatelů nesměřují – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – k řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Jde totiž o námitky skutkové (takové námitky nelze v případě přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. úspěšně uplatnit – viz výklad shora), které se navíc – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – zčásti upínají k řízení v původní věci vedené pod sp. zn. 20 C 49/2002 Obvodního soudu pro Prahu 1, popřípadě k vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. dubna 2003, č. j. 20 C 49/2002-36, a k rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. září 2003, č. j. 13 Co 255/2003-54, nikoliv k napadenému usnesení odvolacího soudu. Dovolatelé tak přehlédli, že je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §238 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní skutková námitka (navíc námitka, která se zčásti netýká napadeného rozhodnutí, nýbrž se vztahuje k rozhodnutím, která byla napadena žalobou na obnovu řízení). Přitom k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti zásadně jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.). Samy o sobě, i kdyby byly dány, však takové vady přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu, a proto dovolání, aniž se – pro nadbytečnost – zabýval otázkou včasnosti podání žaloby na obnovu řízení a aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu