ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.734.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 734/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. Č., zastoupené advokátkou proti žalovanému J. Č., zastoupenému advokátem o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 274/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2006, č. j. 17 Co 656/2005-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokátky do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 6. 2005, č.j. 42 C 274/2004-36, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 20, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 5. patře domu, (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že byt bude nadále užívat žalobkyně jako členka družstva a žalovanému uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 2. 2006, č.j. 17 Co 656/2005-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v dané věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí podle §705 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“), tj. pro zrušení práva společného nájmu účastníků (rozvedených manželů) k předmětnému bytu. Při rozhodování o tom, který z nich bude jako člen družstva dalším nájemcem bytu, vzal odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že obě jejich děti jsou zletilé, že žádný z účastníků nemá výraznější zásluhy o získání předmětného bytu, a že stanovisko pronajímatele vyznělo ve prospěch žalobkyně. K námitce žalovaného, který zpochybnil proces přijetí tohoto stanoviska, odvolací soud uvedl, že jde o pouhé jeho tvrzení, které nebylo podloženo žádným důkazem, a že v tomto řízení nemůže přezkoumávat rozhodnutí družstva. Přihlédl dále k tomu, že žalobkyně se oproti žalovanému o byt více stará a zdržuje se v něm nepřetržitě, byť v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný v bytě vůbec nezdržoval a odmítl se podílet na jeho opravách a na nákladech s ním spojených. Okolnost, že žalobkyně neplatila po určitou dobu nájemné z bytu, nepovažoval za rozhodnou s poukazem na to, že placení nájemného je věcí obou účastníků. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, pokud přihlédl ke zdravotnímu stavu žalobkyně, která v roce 1998 prodělala závažné onkologické onemocnění. Konstatoval, že i když žalovaný trpí omezením hybnosti v důsledku onemocnění páteře a kloubů, jde o časté obtíže spojené s přibývajícím věkem; z této skutečnosti však žalovaný nedovozoval ve svém stanovisku žádný závěr pro rozhodnutí o určení dalšího nájemce bytu. Pokud žalovaný navrhoval za rozhodné hledisko příčiny rozvratu manželství účastníků s tím, že ty byly výlučně na straně žalobkyně, která si našla přítele, odvolací soud uvedl, že jeho tvrzení nebylo prokázáno; naopak z odůvodnění rozsudku, jímž bylo manželství účastníků rozvedeno, a na němž nelze v tomto řízení ničeho měnit následnými důkazy, vyplývá, že tyto příčiny soud shledal ve vzájemných neshodách, nedostatku komunikace a odcizení, a teprve následně ve známosti žalobkyně s jiným mužem. Odvolací soud uzavřel, že ve zhodnocení všech rozhodných okolností soudem prvního stupně, které vyústilo v určení žalobkyně nájemkyní bytu, nelze shledat pochybení; žalovaný přitom nenabídl žádné nové okolnosti, které by zdůvodňovaly opačné rozhodnutí. Podle názoru odvolacího soudu je rozhodnutí soudu prvního stupně spravedlivé k oběma účastníkům, když žalovanému zůstává právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, jakož i právo na majetkové vypořádání členského podílu, a zdravotním stavem žalobkyně je odůvodněno, aby nemusela podstupovat stěhování do jiného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam; dovolací důvod neoznačil odkazem na zákonné ustanovení. V dovolání nejprve popisuje obsah rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolání, které proti němu podal, a uvádí, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací vycházely především z vyjádření představenstva družstva, jehož pravdivost byla v průběhu řízení „když ne přímo vyvrácena, tak minimálně zpochybněna“ tvrzením, že dva členové představenstva se nezúčastnili schůze, na níž mělo být přijato; odvolací soud přesto nevyhověl návrhu žalovaného na provedení důkazu k prokázání tohoto tvrzení, a to vyžádáním nového stanoviska. Odvolacímu soudu dále vytýká, že za situace, kdy neměl tvrzení žalovaného za prokázané, měl postupovat v souladu s §120 odst. 3 o.s.ř. a provést jiné, než účastníky navržené důkazy, jejichž potřeba vyšla v řízení najevo, jako tomu bylo v projednávané věci. Z toho dovozuje, že „skutkové dokazování je založeno na nevěrohodném důkazu a zůstalo neúplné“; odvolací soud rovněž porušil ustanovení §153 odst. 1 o.s.ř., tedy rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání přiložil čestné prohlášení J. H., v němž jmenovaný uvádí, že nebyl pozván na schůzi představenstva, na níž se projednávalo stanovisko družstva, ani se jí nezúčastnil.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolatel uplatňuje nezpůsobilé dovolací důvody, rozvedla, proč dovolání v dané věci není přípustné a navrhla, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o.s.ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř.). Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o tom, který z účastníků (rozvedených manželů) má byt určen dalším nájemcem předmětného bytu (§705 odst. 3 obč.zák.).
Výklad uvedeného ustanovení se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil. Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je jednotná v tom, že ustanovení §705 odst. 3 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle zákonných hledisek (zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele) soudy - ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí - podle okolností konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu, apod.
Jedno ze zákonem výslovně určených hledisek není v dané věci využitelné, neboť účastníci nemají nezletilé děti. Odvolací soud proto – vedle dalšího zákonného hlediska (stanoviska pronajímatele) – přihlédl k dalším hlediskům, jako jsou zásluhy účastníků na získání bytu a jejich zdravotní stav. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se při svém rozhodování podle §705 odst. 1 věty druhé a odst. 3 obč.zák. vypořádal s hledisky přicházejícími v úvahu v dané věci a jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem ustálené soudní praxe. Z toho, jak se obecně správná východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy který ze zkoumaných hledisek měl soud v daném případě – se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu za převažující), nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1928/2000, uveřejněné pod C 1357 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19).
Pokud dovolatel namítá pochybení odvolacího soudu při provádění dokazování, je třeba poukázat na to, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž mohl přihlédnout k okolnosti (důkazu) uplatněné v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. dubna 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu