ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.1578.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1578/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně T. G., spol. s r.o., (procesní nástupkyně M. Z.), zastoupené advokátem, proti žalované T., s.r.o., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 25 C 230/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2006, č.j. 28 Co 592/2005-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce M. Z. se domáhal vůči žalované zaplacení částky 650.000,- Kč s příslušenstvím jako kupní ceny za prodané vozidlo, které jí svěřil do prodeje.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 8. 2005, č.j.
25 C 230/2004-62, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že dne 9. 4. 2003 uzavřel žalobce jako zájemce a žalovaná jako zprostředkovatel smlouvu o zprostředkování prodeje ojetého motorového vozidla A. A 8 2,5 D, (dále „předmětné vozidlo“ nebo „vozidlo“) za kupní cenu 650.000,- Kč, v níž je mimo jiné uvedeno, že žalobce je majitelem vozidla, že uděluje žalované plnou moc k uzavření kupní smlouvy o jeho prodeji a k dalším úkonům s jeho převodem na nabyvatele spojeným, že v registru vozidel byla v období od 10. 1. 2002 do 13. 5. 2003 uvedena jako provozovatel předmětného vozidla společnost T. G., spol. s r.o., že dne 10. 5. 2003 uzavřela žalovaná jako prodávající s J. K. jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji vozidla, že dne 6. 8. 2003 jmenovaný od kupní smlouvy odstoupil a žalovaná mu oproti vrácení vozidla vyplatila zaplacenou kupní cenu, a že dopisem ze dne 27. 8. 2003 sdělila žalobci, že vozidlo je připraveno k převzetí. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok žalobce, který v žalobě tvrdil, že je vlastníkem předmětného vozidla, podle §126 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že není v řízení aktivně věcně legitimován, a to ani s přihlédnutím ke komisionářské smlouvě ze dne 25. 3. 2003, předložené v závěru dokazování, podle níž se žalobce jako komisionář zavazuje pro komitenta – společnost T. G., spol. s r.o. zařídit vlastním jménem na jeho účet prodej předmětného automobilu, neboť jako komisionář nebyl oprávněn podat vlastnickou žalobu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 5. 2006, č.j. 28 Co 592/2005-92 (poté, co k návrhu žalobce usnesením ze dne 20. 3. 2006, č.j. 28 Co 592/2005-85, připustil, aby na místo M. Z. /dále „původní žalobce“/ vstoupila do řízení podle §107a o.s.ř. žalobkyně T. G., spol. s r.o.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, shledal jeho zamítavý rozsudek věcně správným, byť dospěl k jinému právnímu závěru o nedůvodnosti uplatněného nároku. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobce v řízení předložil smlouvu ze dne 25. 3. 2003 (dále též „předmětná smlouva“), uzavřenou mezi obchodní společností T. G. s r.o. jako komitentem a původním žalobcem jako komisionářem, která je označena jako smlouva komisionářská, v níž se komisionář zavázal zařídit vlastním jménem pro komitenta na jeho účet prodání předmětného vozidla. Pro komisionářskou smlouvu jako smluvní typ upravený v §571 a násl. obch.zák. obecně platí, že musí být uzavřena výhradně mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelských aktivit; jde o absolutní obchod ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 obch.zák. Pokud by jedna ze stran podnikatelem nebyla a předmětná záležitost by neměla povahu věci obchodní, je třeba takto vzniklý závazkový vztah podřídit občanskému zákoníku, který upravuje prakticky shodný smluvní typ v ustanoveních §737 až §741. Za rozhodný označil obsah předmětné smlouvy, který odpovídá smlouvě o obstarání prodeje věci podle §737 obč.zák.; obsahuje určení smluvních stran, závazek původního žalobce zajistit pro majitele vozidla uzavření kupní smlouvy na prodej přesně specifikovaného vozidla za přesně stanovenou cenu. Na základě ní byl původní žalobce oprávněn k uzavření smlouvy s kupujícím o prodeji svěřeného vozu, nikoliv však k uzavření smlouvy s žalovanou, ve které je navíc deklarováno jeho postavení jako majitele předmětného vozidla. V důsledku toho nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy mezi původním žalobcem a žalovanou, neboť tento nebyl k tomu oprávněn a proto jím uplatněný nárok z titulu porušení smluvních povinností žalovanou není po právu. Nevznikl-li původnímu žalobci vůči žalované žádný nárok, nemohlo ani dojít k jeho přechodu na žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Za zásadně právně významnou označuje ad 1) otázku, zda může být komisionářská smlouva ve smyslu ust. §577 a násl. obch.zák. uzavřena pouze mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelských aktivit či nikoliv, když obchodní zákoník neobsahuje žádné omezení osob, které jsou oprávněny ji uzavřít, ad 2) otázku, zda je komisionářská smlouva absolutním obchodním vztahem ve smyslu ust. §261 odst. 1 obch.zák., když není uvedena v taxativním výčtu „absolutních obchodů“ a podle §262 odst. 1 obch.zák. si mohou kterékoliv osoby dohodnout, že jejich závazkový vztah se bude řídit obchodním zákoníkem, ad 3) otázku, zda v případě, že záležitost, která má být na základě ní zařízena, nemá povahu věci obchodní a jeden z jejich účastníků není podnikatelem, je možno ji uzavřít podle obchodního zákoníku při shodě obou účastníků (přičemž namítá, že prodej vozidla je obchodní záležitostí), a ad 4) otázku, zda v případě smlouvy o obstarání prodeje věci ve smyslu §737 obč.zák. musí obstaratel vyhledat a uzavřít smlouvu o prodeji věci osobně či zda může uzavřít za účelem jejího prodeje zprostředkovatelskou smlouvu podle
§774 obč.zák. a udělit jiné osobě plnou moc k uzavření kupní smlouvy, když občanský zákoník (ani jiný právní předpis) tuto možnost nevylučuje; žalobkyně se všemi úkony učiněnými původním žalobcem souhlasila, takže byl oprávněn uzavřít zprostředkovatelskou smlouvu, a na ni navazující kupní smlouva je platná. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o.s.ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř.). Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že předmětnou smlouvu nelze posoudit jako smlouvu komisionářskou, řídící se režimem obchodního zákoníku (§571
a násl.), přičemž dovolatelka uvedený právní závěr zpochybňuje prostřednictvím otázek ad 1) až ad 3) označených za otázky zásadního právního významu. Dovolatelka tu však přehlíží, že jí namítané skutkové okolnosti, z nichž dovozuje, že předmětná smlouva měla být podřazena režimu obchodního zákoníku, nebyly v řízení tvrzeny (prokázány). Součástí skutkových zjištění odvolacího soudu nebylo zjištění, že by oba účastníci předmětné smlouvy byli podnikatelé, že by šlo o věc obchodní, ani zjištění, že by zde byla jejich dohoda o tom, že se jejich právní vztah bude řídit obchodním zákoníkem. Z tohoto pohledu se jeví výhrady dovolatelky nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako námitka proti skutkovému stavu věci, čili uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o.s.ř. Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Pokud jde o otázku označenou v dovolání ad 4), na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo, a již z tohoto důvodu nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pro úplnost lze poznamenat, že odvolací soud založil svůj právní závěr o nedostatku oprávnění původního žalobce k uzavření zprostředkovatelské smlouvy se žalovanou na skutkových zjištěních učiněných z obsahu předmětné smlouvy. Předkládá-li proti tomu dovolatelka vlastní (odlišnou) verzi skutkových okolností, z nichž dovozuje, že původní žalobce byl oprávněn k uzavření smlouvy se žalovanou, nelze na tomto odlišném skutkovém základě dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., je třeba poukázat na to, že k vadám řízení, které mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., lze přihlížet jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Se zřetelem k uvedenému je třeba uzavřít, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné; Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž právo by měla vůči žalobkyni.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu