ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.1632.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1632/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) F. K. , bytem H., a b) H. K. , bytem tamtéž, zastoupených Mgr. Stanislavem Králíkem, advokátem se sídlem Hodonín, Masarykovo náměstí 22, proti žalovanému Ing. A. Z., CSc. , bytem H., zastoupenému JUDr. Hanou Salaquardovou, advokátkou se sídlem Uherské Hradiště, Růžová 1238, o zaplacení částky 53.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 15/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2006, č. j. 38 Co 176/2005-83, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2006, č. j. 38 Co 176/2005-83, pokud jím byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 12. 2004, č. j. 7 C 15/2000-64, tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit 10 % úrok z prodlení z částky 53.700,- Kč od 12. 12. 1999 do zaplacení, se zamítá .
II. Jinak se dovolání odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.663,- Kč, k rukám Mgr. Stanislava Králíka, advokáta se sídlem Hodonín, Masarykovo náměstí 22, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č. j. 7 C 15/2000-64, uložil žalovanému zaplatit žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 53.700,-Kč s 26% úrokem z prodlení od 29. 8. 1997 do zaplacení (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 6. 2006, č. j. 38 Co 176/2005-83, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, do 15ti dnů od právní moci rozsudku částku 53.700,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 12. 12. 1999 do zaplacení, a zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali zaplacení 26 % úroku z prodlení z částky 53.700,- Kč od 29. 8. 1997 do 11. 12. 1999 a 16 % úroku z prodlení z téže částky od 12. 12. 1999 do zaplacení; výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dne 28. 5. 1993 uzavřeli žalobci se žalovaným - vlastníkem horní části patrové garáže a poloviny pozemku, na něm postavené v k. ú. H. (dále též „předmětná garáž“ nebo „garáž“) smlouvu o koupi najaté věci, že dne 2. 7. 1997 účastníci uzavřeli kupní smlouvu ohledně předmětné garáže za dohodnutou kupní cenu 53.700,- Kč, kterou žalobci žalovanému uhradili, že návrh na vklad této kupní smlouvy byl Katastrálním úřadem v Hodoníně zamítnut pro její formální nedostatky, že řízení o návrhu na vklad dalšího vyhotovení kupní smlouvy bylo rozhodnutím téhož Katastrálního úřadu přerušeno, neboť na majetek žalovaného byl prohlášen konkurz s právními účinky ke dni 29. 8. 1997, že kupní smlouvou ze dne 1. 12. 2000, uzavřenou se správcem konkurzní podstaty úpadce (žalovaného), žalobci zakoupili předmětnou garáž za kupní cenu stanovenou znaleckým posudkem ve výši 50.170,- Kč, po jejímž zaplacení byli zapsáni jako její (spolu)vlastníci do katastru nemovitostí, a že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 126K 29/95, které nabylo právní moci dne 4. 11. 2003, byl konkurz na majetek žalovaného zrušen. Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že žalovaný získal na úkor žalobců bezdůvodné obohacení ve výši 53.700,- Kč tím, že jim nevrátil kupní cenu zaplacenou na základě kupní smlouvy, která nenabyla účinnosti, a že je povinen toto obohacení podle §451 odst. 1 obč. zák. vydat. Konstatoval, že námitka žalovaného, že v okamžiku podání žaloby v dané věci byl na jeho majetek prohlášen konkurz, již nemůže být v tomto řízení zohledněna, neboť pravomocným rozhodnutím soudu byl konkurz zrušen. Je nutno vzít v úvahu (uvedl dále odvolací soud), že výsledkem konkurzu, prohlášeného na majetek fyzické osoby, není oddlužení dlužníka od starých závazků, a věřitelé se proto mohou na dlužníkovi i po zrušení konkurzu domáhat zaplacení starých pohledávek, které nebyly uplatněny v rámci konkurzního řízení. Skutečnost, že žaloba byla podána v době, kdy žalovaný neměl dispoziční oprávnění k majetku konkurzní podstaty, je nyní, po zrušení konkurzu, pro posouzení věci irelevantní. Pokud jde o příslušenství pohledávky – úrok z prodlení, odvolací soud odůvodnil změnu rozsudku soudu prvního stupně tím, že pohledávka žalobců se stala splatnou doručením žaloby dne 11. 12. 1999 (nebylo prokázáno, že by upomínali žalovaného o zaplacení dříve), a že ke dni 12. 12. 1999 činila diskontní sazba ČNB 5 %, tudíž zákonný úrok z prodlení činí 10 % ze žalované částky; v této výši byl žalobcům úrok z prodlení přiznán a ve zbytku byla žaloba na zaplacení úroku z prodlení zamítnuta. Odvolací soud dále uvedl, že vzhledem k připuštěné změně žaloby, v níž žalobci požadovali zaplacení žalované částky jako solidární věřitelé, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že solidarita žalobců byla vyjádřena ve výroku rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu (ve výrocích I., II. a III.) dovoláním, aniž by jeho přípustnost odůvodnil odkazem na zákonné ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uvádí, že žaloba byla podána v době, kdy proti němu bylo vedeno konkurzní řízení, že neměl k majetku zahrnutému do konkurzní podstaty dispoziční oprávnění a nebyl věcně legitimován, a že pokud by soud prvního stupně rozhodl v průběhu konkurzního řízení, musel by žalobu zamítnout. Žaloba však měla být soudem prvního stupně zamítnuta i po zrušení konkurzu, protože nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení vzhledem k průběhu konkurzu. Dovolatel má za to, že žalovaná pohledávka měla být uplatněna v konkurzním řízení, v němž by o ní bylo rozhodnuto, a z hlediska řízení, jež původně probíhalo, by šlo o věc rozsouzenou a muselo by být po skončení konkurzu zastaveno. Souhlasí sice s názorem odvolacího soudu, že věřitelé se mohou po dlužníkovi domáhat zaplacení svých pohledávek i po zrušení konkurzu, avšak namítá, že v případě žalobců by jejich právo bylo promlčeno. Rovněž namítá, že žalobcům neměly být přiznány úroky z prodlení od data podání žaloby v dané věci, neboť v průběhu konkurzního řízení nemohl jejich pohledávku uspokojit a ovlivnit tak prodlení s jejím zaplacením; žalobci jsou navíc zvýhodněni oproti věřitelům, kteří své pohledávky přihlásili do konkurzu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření namítli, že dovolání, tak, jak je koncipováno, není přípustné, neboť z něho není patrno, v čem dovolatel spatřuje nesprávnost právního posouzení věci, tj. uplatněného nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení. Poukázali na to, že žalovaný v průběhu řízení nevznesl námitku promlčení, a proto ji nemůže uplatnit až v dovolacím řízení; navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, jestliže nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Z porovnání rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků, pokud jde o pohledávku na zaplacení jistiny, zcela shodně jako soud prvního stupně – oba soudy dospěly při stejném skutkovém a právním základu k závěru, že uplatněný nárok žalobců vůči žalovanému na zaplacení částky 53.700,- Kč je opodstatněný; odvolací soud sice odlišně upravil vzájemný vztah mezi žalobci, to však nic nemění na tom, že právní vztah mezi žalobci na straně jedné a žalovaným na straně druhé se nezměnil. Z uvedeného je tedy zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé – ve výroku o zaplacení částky 53.700,- Kč – není rozsudkem měnícím, nýbrž jde o rozsudek potvrzující, a proto přípustnost dovolání proti tomuto výroku z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývat nemůže.
Protože nepřipadá v úvahu ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu je jeho prvním rozhodnutím ve věci), zbývá posoudit přípustnost dovolání proti tomuto výroku podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok rozsudku odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nemohou být z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. významné. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
V dané věci dovolatel nezpochybňuje právní posouzení uplatněného nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení, ani jeho výši, rovněž tak ani jeho důvodnost. Jeho námitky proti nesprávnému procesnímu postupu soudu v důsledku nařízení konkurzu – za situace, kdy soudy o věci meritorně rozhodly až poté, kdy účinky konkurzu odpadly právní mocí usnesení o jeho zrušení – jsou námitkami naplňujícími dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají. Pro úplnost lze dodat, že namítaná vada se v dané věci neprojevila v nesprávném rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1654/2005, který meritorní rozhodnutí o uplatněném nároku po zrušení konkurzu nevylučuje). Pokud jde o námitku věci rozsouzené, lze podotknout, že případný zamítavý rozsudek (vydaný po nařízení konkurzu pro nedostatek pasivní věcné legitimace) by netvořil překážku rei iudicatae pro uplatnění téhož nároku vůči žalovanému po zrušení konkurzu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 526/2005, a ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1259/2006); rovněž tak by nemusela být úspěšná námitka promlčení vznesená dlužníkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 562/2005).
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné; Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve výroku o úroku z prodlení je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, proti němuž je dovolání objektivně přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Z povahy dovolání jako opravného prostředku však vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný pod C 154 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2). Žalovaný proto není subjektivně oprávněn podat dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byla žaloba co do zde specifikovaného úroku z prodlení zamítnuta, neboť v této části nebyl rozhodnutím na svých právech nikterak dotčen. V tomto rozsahu bylo tedy dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto.
Dovolání je tudíž objektivně i subjektivně přípustné proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům úrok z prodlení ve výši 10 % z přiznané částky za dobu od 12. 12. 1999 do zaplacení.
Dovolatel proti tomuto výroku vznáší námitku, že žalobcům neměly být přiznány úroky z prodlení od doby podání žaloby v dané věci; dle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání tak uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Podle ustálené soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002) bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Jestliže tento dluh (povinnost vydat bezdůvodné obohacení) nespočívá v povinnosti vydat věc, nýbrž v povinnosti platební, je nepochybné, že jde o dluh peněžitý, s jehož řádným a včasným nesplněním spojuje ustanovení §517 obč. zák. nepříznivý důsledek vzniku prodlení na straně dlužníka s právem věřitele požadovat vedle plnění i úroky z prodlení.
K prodlení s plněním peněžitého dluhu dochází uplynutím doby splatnosti a právo věřitele požadovat úroky z prodlení vzniká, jakmile došlo k prodlení dlužníka (§517 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není splatnost stanovena, je třeba vycházet z §563 obč. zák.; splatnost podle tohoto ustanovení nastává následující den po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005 /ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 42/06/).
Netvrdili-li v dané věci žalobci, že by žalovaného před podáním žaloby vyzvali k plnění, bylo podání žaloby na zaplacení pohledávky kvalifikovanou upomínkou (žádostí věřitele o plnění) – k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, publikovaný v pod C 1746 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu na otázku počátku prodlení žalovaného je správný. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.768,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5, §3 odst. 3 ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §16 odst. 2, §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z DPH ve výši 19 %, tj. 745,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí
V Brně dne 15. dubna 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu