ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.1652.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1652/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce M. AG, zastoupeného advokátem, proti žalovanému T. T., s. r. o., zastoupenému advokátem, o zaplacení 150.510,20 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 226/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2006, č. j. 8 Cmo 17/2006-367, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.557,- Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vůči žalovanému zaplacení částky původně 295.000 DEM (po provedení přepočtu kurzu k 1. 1. 2002 částky 150.510,20 EUR) s tím, že mu tuto částku poskytl na základě smlouvy o půjčce, a že žalovaný mu ji nevrátil.
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 9. 2005, č.j. 28 Cm 226/2000-330 (poté, co jeho vyhovující rozsudky ze dne 23. 11. 2001, č.j. 28 Cm 226/2000-67, a ze dne 4. 2. 2004, č.j. 28 Cm 226/2000-139, byly k odvolání žalovaného zrušeny usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2003, č.j. 8 Cmo 201/2002-100, a ze dne 22. 6. 2004, č.j. 8 Cmo 123/2004-156, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení), uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 150.510,20 EUR s 10% úrokem z prodlení p. a. od 15. 6. 2000 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 7. 2006, č.j. 8 Cmo 17/2006-367, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal – ve shodě se soudem prvního stupně – za prokázáno, že dne 15. 12. 1998 byla při telefonickém jednání, vedeném mezi žalobcem a žalovaným konferenčním způsobem, uzavřena ústní smlouva, na základě níž žalobce poskytl žalovanému částku 395.000,- DEM (dále též „předmětná částka“), a že mu ji žalovaný nevrátil. Přisvědčil soudu prvního stupně, že vztah mezi účastníky je třeba – s ohledem na ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů – posoudit podle švýcarského právního řádu, konkrétně podle spolkového zákona č. 220 (dále též „zákon“), a ztotožnil se i s jeho závěrem, že mezi nimi byla platně uzavřena smlouva o půjčce (čl. 312 zákona). Rovněž tak ve shodě s ním neshledal opodstatněnou obranu žalovaného, že mu jednáním žalobce (nesplněním povinnosti vyplývající z kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky) vznikla škoda, a že mu předmětná částka byla poskytnuta na sanaci této škody. Dovodil dále, že je důvodný i požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení s placením dlužné částky. Vycházel přitom z čl. 313 a čl. 314 zákona, podle nichž je třeba v obchodním styku platit v souvislosti se smlouvou o půjčce úroky z prodlení také bez dohody, přičemž nestanoví-li smlouva výši úrokové míry (jako tomu bylo v dané věci), pak je třeba mít za úrokovou míru tu, která byla obvyklá v době a místě přijetí půjčky. V rozhodné době byla v České republice (kde došlo k přijetí půjčky) obvyklá úroková míra ve výši 14,8%; požadoval-li tedy žalobce úrok ve výši 10%, považoval ho odvolací soud za opodstatněný. Na základě toho odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatněné dovolací důvody označil odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že rozsudek soudu prvního stupně, v němž nebyla odůvodněna výše přiznaného úroku z prodlení, byl pro odvolací soud nepřezkoumatelný, a že v odůvodnění jeho rozsudku je švýcarský spolkový zákon č. 220 nesprávně označen jako norma doplňující obchodní zákoník. Uvádí dále, že odvolací soud vycházel při posouzení nároku žalobce na zaplacení úroku z prodlení z ustanovení čl. 313 a čl. 314 zákona, podle nichž je třeba v obchodním styku platit v souvislosti se smlouvou o půjčce úroky z prodlení také bez dohody. Dovolatel má za to, že tato právní úprava se vztahuje pouze na úroky z půjčky, nikoliv na úroky z prodlení, a že smluvní vztah mezi účastníky (pokud by bylo prokázáno, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce) nemohl být posuzován jako vztah v rámci obchodního styku, neboť žalobce není bankovní ani obdobnou institucí a poskytování úvěrů není dle výpisu z obchodního rejstříku předmětem jeho podnikání; proto by šlo o styk obvyklý ve smyslu ustanovení čl. 313 odst. 1 zákona. Namítá, že prodlení dlužníka a úroky z prodlení řeší zákon v ustanoveních čl. 102 až čl. 106, která odvolací soud (soud prvního stupně) nevzal v úvahu a pochybil tak při aplikaci právní normy. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud (soud prvního stupně) posoudil žalobcem tvrzený smluvní vztah jako půjčku na základě „dodatečně vykonstruovaných a nepravdivých důkazů“, namítá, že tvrzený „konferenční“ hovor mezi účastníky se nikdy neuskutečnil, a že proto nemůže být takovýto vztah považován za půjčku, a to ani ve smyslu příslušných ustanovení švýcarského práva; poukázání předmětné částky bylo jednou z více peněžních transakcí uskutečněných mezi účastníky, jejichž přehled doložil, avšak tento důkaz nebyl v rámci hodnocení důkazů zohledněn. Rovněž tak nebyli vyslechnuti všichni svědci navržení žalovaným. Dovolatel závěrem navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad jejich vykonatelnosti.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání je nepřípustné, neboť je nelze shledat zásadně právně významným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ (resp. odst. 3) o.s.ř. Uvedl dále, že dovolací námitky nelze považovat ani za věcně opodstatněné z důvodů, které blíže rozvádí. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem, stejně, jako ve svých předchozích rozsudcích, zrušených rozhodnutím odvolacího soudu, tj. žalobě vyhověl.
Zbývá proto zabývat se přípustností dovolání podle §ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji též dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu nejde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel v dovolání výslovně neformuluje otázky, s nimiž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), avšak z obsahu dovolání se podává, že jeho výtka směřující proti závěru odvolacího soudu, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce, je založena výlučně na kritice správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, na němž odvolací soud tento právní závěr založil. Ve skutečnosti jsou tak jeho dovolací námitky uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., jenž není, jak bylo výše vysvětleno, způsobilý založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Obdobně námitka, že odvolací soud nesprávně právně posoudil povinnost žalovaného platit úroky z prodlení, resp. jejich výši, je svým charakterem námitkou skutkovou. Dovolatel zpochybňuje správnost aplikace ustanovení zákona odvolacím soudem především námitkou, že vztah mezi účastníky nebyl vztahem v rámci obchodního styku, a to vzhledem k uváděným skutkovým okolnostem. Vzhledem k jedinečným skutkovým okolnostem dané věci nelze také usoudit na judikatorní přesah otázky výše úroků z prodlení.
Pokud pak dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., je třeba poukázat na to, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), stejně tak jako ke zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který z procesního hlediska nese odpovědnost za to, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5, §3 odst. 6, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky pozdějších předpisů), jakož i z DPH ve výši 19%, tj. 1.957,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu