ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.1685.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1685/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně P. p. a. s., proti žalovanému J. V., o zaplacení 1.373,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 97/95, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2006, č. j. 54 Co 199/2006-61, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2006, č. j. 54 Co 199/2006-61, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 19. 7. 2006, č. j. 54 Co 199/2006-61, odmítl jako opožděné odvolání žalovaného proti rozsudku ze dne 16. 4. 1997, č. j. 21 C 97/95-18, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.373,80 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 6. 1996, č. j. 21 C 97/95-10, které nabylo právní moci dne 27. 8. 1996, ustanovil žalovanému podle §29 o. s. ř. opatrovníka, čekatele Městského soudu v Praze, se zdůvodněním, že podle zprávy Centrálního registru občanů je žalovaný stále trvale hlášen na adrese Praha 4, ul. 5. května 70/851, kam se mu nepodařilo doručit platební rozkaz ze dne 5. 4. 1995, č. j. 21 C 97/95-3; dle zprávy ze dne 31. 1. 1996 se nenachází ve výkonu trestu ani vazby. Odvolací soud zaujal názor, že je vázán pravomocným usnesením o ustanovení opatrovníka, a že není oprávněn v odvolacím řízení posuzovat, zda byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř. Byl-li rozsudek soudu prvního stupně doručen opatrovníkovi do vlastních rukou dne 13. 6. 1997, počala běžet ode dne následujícího patnáctidenní odvolací lhůta, během níž odvolání nebylo podáno. Okolnost, že žalovaný tento rozsudek osobně převzal až dne 22. 3. 2006, nemá žádné právní účinky, tedy ani pro běh odvolací lhůty. Odvolání podané žalovaným k poštovní přepravě dne 25. 7. 2005 tak bylo podáno po marném uplynutí odvolací lhůty; proto je odvolací soud podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděné odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a), b), c) a d) občanského soudního řádu ve znění platném ke dni 16. 4. 1997. Namítá, že nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, a že mu byl ustanoven bezdůvodně opatrovník, neboť z výpisu z Centrálního registru obyvatel je zřejmé, že od 12. 5. 1993 je přihlášen k trvalému pobytu na adrese P. 5, Werichova č.p. 948//5, přičemž fakticky se na této adrese zdržuje od 5. 3. 1993. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že neprovedl šetření ke zjištění jeho pobytu, ačkoliv mu tato skutečnost byla známa; protože mu rozsudek soudu prvního stupně nebyl řádně doručen, nemohl ani nabýt právní moci. Dovolatel má za to, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (uplatnit důkazy svědčící v jeho prospěch a vyjádřit se k důkazům navrženým žalobcem), a že v důsledku tohoto pochybení bylo v rozporu se zákonem rozhodnuto o žalovaném nároku v jeho neprospěch a dokonce již byla pro vymožení pohledávky nařízena exekuce. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl dne 19. 7. 2006, avšak s přihlédnutím k čl. II. bodu 1. a 2. zákona č. 59/2005 Sb. je správně (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku) projednal podle dosavadních právních předpisů (platných v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně), tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001. Dovolací soud proto dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zabýval nejprve otázkou včasnosti podaného dovolání.
Vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení je třeba postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., je třeba tento zákon aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, ale rovněž při posuzování včasnosti dovolání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001). Znamená to, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2001 nebo vydanému v době od 1. 1. 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o. s. ř.).
Nelze však přehlédnout, že v písemném vyhotovení napadeného usnesení byli účastníci poučeni tak, že „dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu“. Dovolání bylo tedy podáno sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu §240 odst. 1 věty první o. s. ř.), avšak – ve shodě s poučením, jehož se žalovanému dostalo v písemném vyhotovení napadeného usnesení – ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadené usnesení mu bylo doručeno dne 25. 8. 2006 a dovolání bylo podáno u soudu dne 19. 10. 2006). V souladu s právním závěrem o včasnosti dovolání, které bylo podáno ve lhůtě podle nesprávného poučení odvolacího soudu, vysloveném v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (velkého senátu obchodního kolegia) ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001 (uveřejněném pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003), jde o dovolání včasné.
Nejvyšší soud se poté zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., na něž odkazuje odvolatel, není dovolání přípustné. Jak již Nejvyšší soud v minulosti uvedl, je-li dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto, výslovně připuštěno ustanovením §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., nezakládá stejná okolnost přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a tudíž ani důvodnost dovolání pro existenci takové vady řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, publikované pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). Navíc hodnotící úsudek soudu, projevený v rozhodnutí, není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“ (srov. též rozhodnutí uveřejněná pod čísly 27 a 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné pod č. 42 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998).
Dovolání je však přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. a je též důvodné.
Přestože dovolatel výslovně uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu pro vadu dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a tedy uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., je z obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání zřejmé, že zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání, tedy uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Podle ustanovení §201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
Odvolání se podává do 15 dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje (§204 odst. 1 věta první o. s. ř.).
Podle §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno opožděně.
Při zkoumání, zda jsou splněny předpoklady pro odmítnutí odvolání podle §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř., vychází odvolací soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, popřípadě zjištěných pomocí šetření, které provádí buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně nebo soudu dožádaného. I když při zjišťování rozhodných skutečností pomocí šetření nejde o dokazování (dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé), soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení §122 a násl. (ve spojení s §211) o. s. ř. Účastníci proto mají, mimo jiné, právo být přítomni při výslechu svědků (§126 o. s. ř.), výslechu účastníků (§131 o. s. ř.) či provádění důkazu listinou (§129 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (§123 o. s. ř.) – srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 2893/2000, uveřejněné pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003.
I když zákon (§214 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) připouští, aby odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, odmítá-li odvolání podle §218 o. s. ř., pak v případě, je-li třeba zjišťovat sporné skutečnosti, je nutno odvolací jednání nařídit.
V projednávané věci odvolací soud učinil svůj závěr o opožděnosti odvolání na základě zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně byl doručen opatrovníkovi, který byl žalovanému ustanoven pravomocným usnesením soudu jako osobě, jejíž pobyt není znám (§29 odst. 2 o. s. ř.), aniž provedl šetření za účelem splnění podmínek řádného doručení žalovanému (existence důvodu pro ustanovení opatrovníka), ačkoliv mu byl znám obsah výpisu z Centrální evidence obyvatel, jím předložený (č.l. 28 spisu). Opatrovník ustanovený soudem podle §29 odst. 2 o. s. ř. vykonává svou funkci vždy jen po takovou dobu, po níž trvá důvod, pro který byl do funkce ustanoven. Jestliže takový důvod odpadne (např. proto, že pobyt účastníka byl zjištěn), funkce opatrovníka bez dalšího zaniká a soud nadále jedná s účastníkem. Rozhodnutí o odvolání opatrovníka není třeba vždy vydávat, ukončení funkce je však třeba opatrovníkovi oznámit.
Za této situace nemůže závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání žalovaného obstát. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu