ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.1711.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1711/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) V. P., a b) N. P., zastoupených advokátem, proti žalované Z. R., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 139.074,- Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. 10 C 43/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2006, č.j. 10 Co 60/2005-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.563,- Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci jako podíloví spoluvlastníci nemovitosti se vůči žalované (bývalé většinové spoluvlastnici téže nemovitosti) domáhali zaplacení částky 139.074,- Kč s příslušenstvím, představující jejich podíl na nájemném zaplaceném žalované nájemkyní nebytového prostoru v této nemovitosti.
Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, č.j. 10 C 43/2001-67, výrokem I. řízení co do částky 32.222,40 Kč zastavil (poté, co žalobci vzali v této části žalobu zpět), výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení částky 106.851,60 Kč s příslušenstvím, výrokem III. zamítl žalobu na zaplacení zde specifikovaných úroků z prodlení, a výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že kupní smlouvou ze dne 26. 2. 1996 (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 5. 3. 1996) nabyli účastníci do podílového spoluvlastnictví dům č. 254 se zastavěnou plochou p.č. 659, obec i k.ú. T. (dále též „předmětný dům“, resp. „dům“), a to žalobci do společného jmění podíl ve výši 4560/10.000, a žalovaná podíl ve výši 5440/10.000, že nájemní smlouvou ze dne
20. 12. 1993 ve znění jejího dodatku č. 1. ze dne 15. 1. 1996 (dále též „ předmětná nájemní smlouva, resp. „nájemní smlouva“), byl právním předchůdcem účastníků (m. T.) pronajat nebytový prostor v domě (dále jen „předmětný nebytový prostor, resp. „nebytový prostor“) PhMr. L. Š. (dále též nájemkyně“), na základě níž měla nájemkyně platit nájemné ve výši 8.883,- Kč měsíčně, že dle dodatku č. 2 k nájemní smlouvě ze dne 16. 4. 1996, uzavřeného mezi žalobci na straně jedné a nájemkyní na straně druhé, měla nájemkyně platit žalobcům částku 4.027,80 Kč měsíčně (odpovídající jejich spoluvlastnickému podílu na domě), že od vzniku podílového spoluvlastnictví k domu nebyla mezi účastníky uzavřena dohoda o správě domu, že mezi účastníky bylo u soudu prvního stupně vedeno pod sp.zn. 11 C 303/96 soudní řízení o zaplacení částky 2.881,- Kč, představující podíl žalobců na nákladech vynaložených žalovanou na úklid domu, že na schůzce účastníků, konané dne 28. 6. 1996, rozhodla žalovaná jako majoritní spoluvlastnice domu, že od 1. 7. 1998 bude nájemné z nebytového prostoru hrazeno na nově zřízený účet u K. b., a.s. T., a že z tohoto účtu budou hrazeny náklady spojené s údržbou, opravami a správou domu. Na toto rozhodnutí navazoval dodatek č. 3 k nájemní smlouvě ze dne 1. 7. 1988, podle něhož mělo být nájemné z nebytového prostoru hrazeno na účet zřízený žalovanou, že dle dodatku č. 4 k nájemní smlouvě ze dne 16. 2. 2001 činilo nájemné z nebytového prostoru 20.000,- Kč měsíčně, že nájemné bylo nájemkyní pravidelně poukazováno na bankovní účet, z něhož žalovaná hradila daň z nemovitosti, vodné, stočné, pojištění a náklady spojené s údržbou domu, že kupní smlouvou ze dne 26. 4. 2002 (s účinky vkladu vlastnického práva) převedla žalovaná svůj spoluvlastnický podíl na domě na manžele K. a L. Š., a že dne 2. 4. 2003 žalovaná poukázala žalobcům částku 17.286,-Kč s tím, že bankovní účet sloužící k hospodaření s domem byl zrušen, a konečný zůstatek ve výši 37.907,- Kč byl rozdělen mezi spoluvlastníky domu podle jejich podílů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná jako majoritní spoluvlastnice v souladu s ustanovením §139 odst. 2 obč.zák. rozhodla o tom, jakým způsobem bude naloženo s nájemným, získaným pronájmem nebytového prostoru ve společném domě, jakož i o tom, jaká investice, resp. jaký náklad má být vynaložen do domu. V řízení nebylo žalobci tvrzeno (tím méně prokazováno), že by žalovaná realizovala nějakou investici do domu bez toho, aniž by jim dala předem možnost se k ní vyjádřit. Pokud pak žalovaná po ukončení podílového spoluvlastnictví účastníků zaslala žalobcům jejich podíl na vyúčtování výnosů z domu, není žaloba důvodná, neboť po žalované nelze požadovat vydání bezdůvodného obohacení, když nezískala hospodařením s výnosy domu žádný majetkový prospěch.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 3. 2006, č.j. 10 Co 60/2005-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ad II. a ve výroku o nákladech řízení ad IV.; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přisvědčil jeho závěru, že pod pojmem hospodaření se společnou věcí ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč.zák. je i rozhodnutí o tom, jaká investice, a v jaké výši má být do společné věci provedena. Konstatoval, že se zde uplatní princip většiny, daný velikostí spoluvlastnického podílu, avšak menšinovému spoluvlastníkovi musí být dána možnost se k zamýšlené investici vyjádřit; jinak by šlo o neplatný právní úkon. Dovodil, že z ustanovení §451 odst. 2 obč.zák. vyplývá, že k jeho aplikaci může dojít jen při splnění předpokladů vymezených v jednotlivých skutkových podstatách; pokud ale této zákonné úpravě konkuruje jiná, zvláštní úprava určitého právního vztahu, má tato speciální úprava přednost. V této souvislosti poukázal na to, že součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně bylo též zjištění, že nájemní vztah k nebytovému prostoru vznikl nájemní smlouvou uzavřenou mezi nájemkyní a právním předchůdcem účastníků. V důsledku nabytí vlastnického práva k domu vstoupili účastníci do takto vzniklého nájemního vztahu. Nájemní smlouva je platná, a proto měli žalobci požadovat nájemné po nájemkyni, nikoliv po žalované, která v řízení neprokázala, že by učinila právní úkon směřující ke změně či zániku nájemního vztahu, a ani dodatkem č. 2 nedošlo ke zrušení nájemní smlouvy. Žalovaná jako majoritní spoluvlastnice byla přitom oprávněna nájemní vztah zrušit a založit s nájemkyní nový nájemní vztah, jehož subjekty by byly toliko žalovaná a nájemkyně. Protože se tak nestalo, trvá nadále závazkový vztah založený nájemní smlouvou ve znění dodatku č. 2, a žalobci měli proto plnění z této smlouvy požadovat po nájemkyni, neboť není rozhodné, že platila nájemné, náležející žalobcům, žalované. Veden těmito úvahami, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatněné dovolací důvody označili odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatelé v úvodu popisují obsah rozhodnutí soudu prvního stupně, obsah svého odvolání proti jeho rozsudku, citují ustanovení §123, §127 a §139 obč.zák., jakož i některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dovozují nesprávnost odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Uvádějí dále, že podávají dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a že za otázky zásadního právního významu považují: a) zda je majoritní spoluvlastník oprávněn rozhodnout podle §139 odst. 2 obč.zák. o zřízení společného účtu, na který nájemce poukazuje celé nájemné, b) zda dělení užitků z věci ve spoluvlastnictví spadá pod režim ustanovení §139 odst. 2 obč.zák., c) zda na straně majoritního spoluvlastníka, který inkasoval nájemné, placené v plné výši na jím zřízený účet, vzniká bezdůvodné obohacení na úkor minoritního spoluvlastníka, d) jaký význam pro vznik takto získaného bezdůvodného obohacení má okolnost, že majoritní spoluvlastník použije získané nájemné zčásti na opravu domu, a e) zda je v řízení o vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimován majoritní spoluvlastník, který inkasoval podíl na nájemném i za minoritního spoluvlastníka nebo nájemce. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolatel musí v dovolání uvést, z jakých důvodů dovolání podává, a že nestačí pouze odkaz na zákonné ustanovení; v dané věci však dovolání uvedení důvodů postrádá. Žalovaná se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že nezískala na úkor žalobců bezdůvodné obohacení, které by byla povinna jim vydat a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V dané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na právním závěru, že nárok žalobců je nárokem vyplývajícím z nájemní smlouvy, a že svůj nárok musí uplatnit vůči nájemkyni, nikoliv vůči žalované.
Z obsahu dovolání, resp. z vymezení otázek označených za otázky zásadního významu se však nepodává, že by žalovaní prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., uvedený právní názor zpochybňovali.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalobci však uvedeným způsobem chápaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení neuplatňují, tj. nevytýkají odvolacímu soudu, že by použil nesprávnou právní normu, nebo že by aplikovanou právní normu nesprávně vyložil. Kladou pouze otázky, které by podle jejich názoru měl dovolací soud zodpovědět; na jejich řešení však napadené rozhodnutí nespočívá, a proto pro ně nelze shledat dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani žalobci obecně namítaný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.; Nehledě k tomu, že takto označený důvod není obsahově konkretizován, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.737,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4 ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z DPH ve výši 19%, tj. 1.527,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. listopadu 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu