ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1005.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1005/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky I. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 1. 12. 2005, sp. zn. 64 Co 331/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 31/2002 (žalobkyně I. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. K. B., 2. J. B., 3. J. B., 4. K. B., 5. P. C., 6. A. S., 7. D. S., 8. A. D., 9. M. D., 10. R. F., 11. M. F., 12. Z. F., 13. L. F., 14. K. F., 15. M. H., 16. J. H., 17. J. H., 18. Z. H., 19. Z. H., 20. J. H., 21. P. J., 22. J. K., 23. S. K., 24. P. K., 25. J. K., 26. P. K., 27. E. K., 28. L. K., 29. M. K., 30. R. K., 31. D. K., 32. M. K., 33. B. S., 34. B. L., 35. M. M., 36. P. M., 37. G. M., 38. S. M., 39. B. N., 40. A. N., 41. D. P., 42. B. P., 44. V. J. R., 45. T. R., 46. J. R., 47. Z. S., 48. J. Š., 49. M. Š., 50. O. Š., 51. V. Š., 52. J. Š., 53. A. Š., 54. Z. V., 55. L. V., 56. M. P. Y., 57. P. Y., 58. R. A., a 59. T. A., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o převodu vlastnictví nebytových prostor), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 10. 12. 1996, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 4. 4. 2005, č. j. 10 C 31/2002 – 266. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo zamítnuto žaloba žalobkyně I. P., aby žalovaným (s nimiž bylo podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 z 3. 12. 2002, č. j. 10 C 31/2002-206, v řízení jednáno místo původního žalovaného družstva V. d.,) K. B., J. B., J. B., K. B., P. C., A. S., D. S., A. D., M. D., R. F., M. H., J. H., J. H., Z. H., Z. H., J. H., P. J., J. K., S. K., P. K., J. K., E. K., L. K., M. K., R. K., D. K., M. K., B. S., J. K., M. M., P. M., G. M., S. M., B. N., A. N., D. P., B. P., J. P., V. J. R., T. R., J. R., Z. S., J. Š., M. Š., Z. V., L. V., M. P. Y., P. Y., R. A. a T. A. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní I. P.do 3 dnů od právní moci rozsudku „smlouvu o bezplatném převodu vlastnictví nebytového prostoru“ a to kanceláří v suterénu domu se stavební parcelou č. 2750 v katastrálním území D. (obec P. – M. č. P. ), „specifikovaných jako jednotka č. 1598/7 o kuchyni, pokoji, koupelně, WC, předsíni a spíži o celkové výměře 43?7 m2“, přičemž součástí této jednotky je podíl na společných částech uvedeného domu o velikosti 1540/10.000 (s uvedením podílů žalovaných na uvedené jednotce č. 1598/7 a na spoluvlastnictví 1540/10.000 k domu a k pozemku). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 31.920,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 1. 12. 2005, sp. zn. 64 Cp 331/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 4. 4. 2005, č. j. 10 C 31/2002-266, potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.590,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud neshledal odvolání důvodným; měl za to, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v potřebném rozsahu a nepochybil ani při jejím právním posouzení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo poukázáno na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo správně zjištěno, že žalobkyně I. P. se dne 30. 9. 1981 stala členkou bytového družstva v P. a uživatelkou družstevního bytu v P. Dne 4. 12. 1995 nájemníci uvedeného domu i s nebytovými prostorami po předchozím vyčlenění založili bytové družstvo „V. d.“, které následně převedlo jednotky v domě i s nebytovými prostorami na členy družstva; žalovaní jsou v současné době vlastníky bytových jednotek v tomto domě a spoluvlastníky nebytových prostor a pozemku pod domem. Společné prostory, které byly původně bytem, byly později rozhodnutím (ze 17. 10. 1990) odboru výstavby bývalého Obvodního národního výboru v P. rekolaudovány na kanceláře a od 1. 1. 1991 byla mezi bytovým družstvem a žalobkyní uzavřena nájemní smlouva ohledně těchto prostor na dobu neurčitou. Nebylo však družstvem vyhověno žádosti I. P. z 1. 6. 1992 o převod pronajatých nebytových prostor do vlastnictví.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že v této právní věci bylo už vydáno i rozhodnutí dovolacího soudu – rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 79/2002. V tomto rozhodnutí vyslovil dovolací soud právní názor, že §24 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. rozšiřuje povinnost převodu rovněž na jiné nebytové prostory, které však vznikly výlučně za podmínek v tomto zákoně uvedených, tj. z bytů, garáží a ateliérů v budovách ve vlastnictví nebo ve spoluvlastnictví stavebních bytových družstev nebo lidových bytových družstev, a to na základě rozhodnutí o změně užívání stavby ve smyslu ustanovení §85 stavebního zákona (zákona č. 50/1976 Sb.); podmínkou použití uvedeného ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. je trvající nájemní vztah k nebytovému prostoru, který trvá po splacení členského podílu družstvu těmito členy nebo jejich právními předchůdci. Odvolací soud z těchto právních závěrů dovolacího soudu vycházel a dále dovozoval, že v případě družstev, označených podle dřívějších předpisů jako lidová bytová družstva, je postačující podmínkou, aby ke dni 1. 1. 1992 družstva byla vlastníky nebo spoluvlastníky domů, v nichž takový prostor je. „Z hlediska určení data, ke kterému došlo ke změně užívání bytu, atelieru nebo garáže na jiný nebytový prostor, nelze dovozovat, že by se tak muselo stát až po vzniku nájemního vztahu“.
Odvolací soud zdůrazňoval, že je pro něj závazný právní názor, vyslovený v této právní věci dovolacím soudem v jeho již citovaném rozsudku z 28. 2. 2002 (28 Cdo 79/2002 Nejvyššího soudu); tento právní názor však, podle mínění odvolacího soudu, „dopadá pouze na výklad ustanovení §24 odst. 1 a 3 zákona č. 72/1994 Sb. z hlediska posouzení nebytového prostoru způsobilého k převodu vlastnictví fyzickým osobám, ale netýká se výkladu ustanovení §23 zákona č. 72/1994 Sb., ani vzájemného vztahu §23 a §24 zákona č. 72/1994 Sb.“.
Odvolací soud dále dovozoval, že povinnost bytového družstva uzavřít smlouvu o převodu jednotky je stanovena v §23 zákona č. 72/1994 Sb. tak, že v §23 odst. 2 tohoto zákona se s pomocí odkazu na §24 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. vymezuje okruh bytů, které jsou předmětem převodu a §24 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. definuje (již bez jakéhokoli odkazu na §24 odst. 1 a 2 téhož zákona) nebytové prostory, na které tato povinnost dopadá, jako nebytové prostory, u nichž se na financování podílely svým členským podílem pouze fyzické osoby – členové družstva, které jsou nájemci, nebo jejich právní předchůdci. Jen u takových nebytových prostor je tedy zákonem dána bytovému družstvu povinnost k převodu dalších nebytových prostorů; ustanovení §24 zákona č. 72/1994 Sb. povinnost k převodu dalších nebytových prostor nezakládá a vymezuje pouze nebytové prostory, které je (spadají-li do skupiny uvedené v §23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.) družstvo povinno převést bezplatně. Je proto třeba při rozhodování o žalobě, kterou se člen družstva domáhá uložení povinnosti družstvu uzavřít smlouvu o převodu nebytového prostoru, nejprve zkoumat, zda jde o nebytové prostory uvedené v §23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., a pouze v případě, že tomu tak je, třeba se dále zabývat z pohledu ustanovení §24 zákona č. 72/1994 Sb. otázkou, zda má jít o převod bezplatný.
V této souvislosti odvolací soud uváděl, že v této právní věci je předmětem sporu nebytový prostor, který byl původně bytem, k němuž svědčilo právo osobního užívání uživatelce V. K.; po zániku tohoto práva došlo k žádosti tehdejšího pronajimatele k rekolaudaci (rozhodnutím stavebního úřadu) na nebytové prostory – kanceláře a pak byly tyto nebytové prostory pronajaty žalobkyni I. P. smlouvou, která byla uzavřena podle zákona č. 116/1990 Sb. Žalobkyně se tedy v tomto případě na financování nebytových prostor nepodílela a nenamítala-li v průběhu tohoto soudního řízení, že tak učinila její právní předchůdkyně, je třeba zohlednit, že nebytové prostory byly žalobkyni pronajaty až poté, co došlo k zániku práva původní uživatelky a k rekolaudaci prostor na nebytové prostory; žalobkyni tak vznikl od původní uživatelky neodvozený nájemní vztah a původní uživatelka prostoru tu nelze považovat za právní předchůdkyni žalobkyně. Uvedené prostory tu tedy nejsou nebytovými prostorami uváděnými v §23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. a bytovému družstvu, jako jejich původnímu vlastníku nevznikla povinnost je převést do vlastnictví žalobkyně a nejde tu o povinnost, která by mohla následně přejít na žalované.
Odvolací soud se zabýval i tím, že žalobkyně I. P. vyzvala tehdejší L. b. d. v P. již 1. 6. 1992 k převodu nebytových prostor na ni, takže je třeba se touto právní věci zabývat i z pohledu ustanovení zákona č. 42/1992 Sb. Podle ustanovení §24 tohoto zákona mohli členové takového družstva, pokud byli nájemci nebytových prostor v domě bytového družstva, vyzvat do 6 měsíců bytové družstvo k uzavření smlouvy, kterou by se na ně převedlo vlastnictví k nebytovému prostoru. V §25 zákona č. 42/1992 Sb. je i závazek člena nahradit družstvu nesplacený investiční úvěr připadající na převáděný nebytový prostor, z čehož lze dovodit, že ustanovení §24 zákona č. 42/1992 Sb. od počátku dopadal pouze na prostory nebytové v nájmu členů družstev, jejichž nájemní vztah se upínal k členství v družstvu (což bylo následně zvýrazněno doplněním ustanovení §28a odst. 1 do zákona č. 42/1992 Sb.) a nikoli na prostory pronajaté podle zákona č. 116/1990 Sb., shodou okolností rovněž členu družstva. „Tento závěr lze dovodit i ze samotného účelu zákona č. 42/1992 Sb., kterým je podle §1 písm. a) tohoto zákona mimo jiné úprava majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, tedy úprava vztahů mezi družstvem, jako pronajimatelem nebytových prostor, a nájemcem těchto prostor, který je členem družstva“.
Dospěl proto odvolací soud v daném případě k výslednému závěru, že žalobkyni tu nevzniklo právo na uzavření smlouvy o převodu vlastnictví jí uváděných nebytových prostor (a tedy ani ohledně převodu podílu na společných částech domu a ohledně převodu podílu na pozemku pod domem) podle ustanovení §24 zákona č. 42/1992 Sb., ani podle ustanovení §23 zákona č. 72/1994 Sb.; ustanovení §24 zákona č. 72/1992 Sb. takové právo samostatně nezakládá.
Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, a potvrdil i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu i na ustanovení vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 30. 12. 2005 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 16. 2. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatelky uplatňovala, že v řízení o této právní věci je postiženo vadou (když soudy nerespektovaly závazný právní názor soudu vyššího stupně) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( viz k těmto uplatněným důvodům §241a odst. 2 písm. a/ i písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především vytýkala, že soudy obou stupňů nerespektovaly právní názor vyslovený, podle jejího názoru, v rozsudku dovolacího soudu z 28. 2. 2002 (28 Cdo 79/2002 Nejvyššího soudu), a to „o existenci povinnosti družstva (označeného dřívějšími předpisy jako lidové bytové družstvo, respektive jeho právního nástupce) převést nebytový prostor do vlastnictví člena družstva“. V důsledku tohoto postupu soudů obou stupňů došlo k to mu, že svými rozhodnutími řešily právní otázku výkladu ustanovení §24 odst. 1 a 3 zákona č. 72/1994 Sb. ve vztahu k ustanovení §23 téhož zákona v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka dále vytýkala, že soud prvního stupně a posléze i odvolací soud „rozhodovaly svými rozsudku ze 4. 4. 2005, č. j. 10 C 31/2002-266 Obvodního soudu pro Prahu 6 a z 1. 12. 2005 (sp. zn. 64 Co 331/2005 Městského soudu v Praze) tak, že nerespektovaly právní závěr z bezprostředně předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu z 21. 1. 2004 (sp. zn. 19 Co 569/2003 Městského soudu v Praze), a to zejména právního závěru o členství žalobkyně I. P. v Bytovém družstvu V. d., a svými pozdějšími rozsudky rozhodly „nepochopitelně v této otázce opačně“.
Dovolatelka v této souvislosti uváděla, že je sice skutečností to, co konstatoval odvolací soud ve svém rozsudku z 1. 12. 20905, že „dovolací soud se ve svém rozsudku z 28. 2. 2002 (sp. zn. 28 Cdo 79/2002 Nejvyššího soudu) výslovně nezmiňuje o ustanovení §23 zákona č. 72/1994 Sb., avšak to neznamená, že by vztah k §24 zákona č. 72/1994 Sb. nebyl fakticky v citovaném rozsudku dovolacím soudem řešen, a to tím spíše, že lze předpokládat, že pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že povinnost převodu v daném případě ve smyslu ustanovení §23 zákona č. 72/1994 Sb. nevznikla, dovolání proti věcně správnému rozhodnutí by již z tohoto důvodu zamítl.“
Dovolatelka má na rozdíl od odvolacího soudu za tok že tu žalobkyni vzniklo právo na převod v její žalobě uvedených nebytových prostor podle ustanovení §23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. Tento nebytový prostor vznikl rekolaudací z bytu, na jehož financování se u bývalých lidových družstev nemohl podílet nikdo jiný než tehdejší uživatel bytu. Podle názoru dovolatelky „za právního předchůdce žalobkyně, jako nájemce nebytového prostoru, je pak nutno považovat každého z předchozích uživatelů (nájemců) tohoto prostoru, tedy včetně toho, kdo výstavbu, respektive její podíl připadající na byt, financoval“. Je tu také k dispozici nájemní smlouva, kterou se žalobkyní – členkou družstva družstvo uzavřelo na nebytový prostor, o nějž jde v tomto řízení; je tedy návrh žalobkyně na převod nebytových prostor a na uložení povinnosti družstva k tomuto převodu (jež pak přešla na všechny nyní žalované) založen ustanovením §23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.
Dovolatelka dále poukazovala na to, že ustanovení §23 odst. 2 věta první, zákona č. 72/1994 Sb. výslovně zakládá nárok na převod bytu nájemci, který družstvo vyzval podle ustanovení §24 zákona č. 42/1992 Sb. (to se vztahuje, podle názoru dovolatelky, i na nebytové prostory ve smyslu ustanovení §23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.). Rovněž právo na převod spoluvlastnického podílu na pozemku (jakož i povinnost k tomuto převodu) je založeno, podle názoru dovolatelky, ustanovením §23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.
Ve vyjádření žalovaných (u nichž došlo u některých z nich ke změnám v právním nástupnictví v průběhu tohoto soudního řízení) k dovolání žalobkyně bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalovaní nesdílejí názor dovolatelky, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, jejichž zrušení dovolatelka navrhuje, nerespektovaly právní závěry dovolacího soudu z jeho rozsudku z 28. 2. 2002 (sp. zn. 28 Cdo 79/2002 Nejvyššího soudu), zejména co do výkladu vztahu ustanovení §23 a ustanovení §24 odst. 1 a 3 zákona č. 72/1994 Sb.; dovolací soud ostatně nemohl svým rozhodnutím zavazovat nižší soudy svým právním názorem v těch otázkách, jimiž se soudy ve svých rozhodnutích, přezkoumávaných dovolacím soudem, nezabývaly. Pokud pak odvolací soud při výkladu vzájemného vztahu ustanovení §23 a §24 zákona č. 72/1994 Sb. vycházel ze skutkových zjištění o tom, že žalobkyně se na financování sporných nebytových prostor nepodílela, takže družstvu nemohla být založena povinnost tyto prostory převést žalobkyni do vlastnictví, natož pak bezplatně, jde o správný právní závěr; „právním předchůdcem určité osoby je jen ten, od koho tato osoba odvozuje své právo (právní postavení) a nikoli jakákoli jiná osoba, která kdykoli dříve měla právo ke stejnému předmětu“. Není oprávněná ani výtka dovolatelky ohledně přechodu podílu na pozemku; vždyť právo na bezplatný převod podílu na pozemku ze zákona neměli ani členové družstva – nájemci bytů v budovách ve vlastnictví lidových bytových družstvech; tento žalobkyní uplatňovaný nárok vůči žalovaným fyzickým osobám není tedy podle zákona č. 72/1994 Sb. po právu.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu možné posoudit jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že odvoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení se také dovolatelka ve svém dovolání dovolávala.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která doposud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo jestliže odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C 31/2002 Obvodního soudu pro Prahu 6), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by rozsudkem odvolacího soudu z 1. 12. 2005 (sp. zn. 64 Co 331/2005 Městského soudu v Praze), napadeném odvoláním dovolatelky, byla řešena právní otázka, která by byla konkrétně rozhodována rozdílně různými odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání dovolatelky bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 1. 12. 2005 (sp. zn. 64 Co 331/2005 Městského soudu v Praze) bylo co do výsledného právního posouzení této právní věci výslovně poukazováno (na str. 5) na to, že právní věc byla odvolacím soudem posouzena zejména podle ustanovení §23 a §24 zákona č. 72/1994 Sb. (kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorám), tedy zákona o vlastnictví bytů, a to i v souvislosti s ustanovením §24 zákona čl. 42/1992 Sb. (o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech).
Podle ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. lze byt v budově ve vlastnictví, popřípadě ve spoluvlastnictví bytového družstva, jehož nájemce je fyzická osoba – člen družstva, převést jen tomuto členu družstva. Uvedená podmínky platí i pro byty ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstva.
Podle ustanovení §23 odst.- 2 zákona č. 72/1994 Sb. je družstvo povinno uzavřít smlouvu o převodu bytu uvedeného v §24 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. s fyzickou osobou – členem družstva, která je nájemcem bytu a která vyzvala družstvo do 30. 6. 1995 k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k tomuto bytu. Smlouva musela být uzavřena nejpozději do 31. 12. 1995, nebylo-li dohodnuto jinak.
Podle ustanovení §23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. se obdobně postupuje i u nebytových prostorů, u nichž se na financování podílela svým členským podílem pouze fyzická osoba – člen družstva, která je nájemce nebo její právní předchůdce.
Podle ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. jsou-li předváděny byty, garáže a ateliéry ve vlastnictví, popřípadě ve spoluvlastnictví družstva, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů, do vlastnictví členů tohoto družstva – fyzických osob, jejichž nájemní vztah k bytu, garáží a ateliéru vznikl po splacení členského podílu družstvu těmito členy nebo jejich právních předchůdců, jsou tyto převody bezplatné.
Podle ustanovení §24 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. platí ustanovení §24 odst. 3 i pro převody nebytových prostorů vzniklých na základě rozhodnutí o změně užívání stavby a bytů, garáží a ataliérů (uvedených v §24 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb.).
V daném případě byl v průběhu projednávání této právní věci (sp. zn. 10 C 31/2002, dříve 10 C 385/98 Obvodního soudu pro Prahu 6) vydán i rozsudek dovolacího soudu z 28. 2. 2002 (28 Cdo 79/2002 Nejvyššího soudu ČR). V tomto rozsudku dovolacího soudu byly zaujaty právní závěry, zejména „nesoucí se k výkladu ustanovení §24 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., a to pokud jde o posouzení nebytového prostoru, způsobilého podle tohoto zákona k převodu do vlastnictví fyzických osob“. Bylo tu vyloženo, že „ustanovení §24 odst. 1 až 4 zákona č. 72/1994 Sb. mají dílem obsah věcný a dílem obsah osobní“: 1) Ve vztahu k aspektu věcnému zahrnují ustanovení §24 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. pod pojem předmětu způsobilého k bezplatnému převodu z majetku družstva na člena družstva – nájemce: byty, ateliéry a garáže za splnění předpokladu vlastnictví či spoluvlastnictví družstva k takovému předmětu převodu. Ustanovení §24 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. pak rozšiřuje okruh předmětů způsobilých k převodu z majetku družstva – nájemce rovněž na jiné nebytové prostory (než jsou uvedeny v §24 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.), ale za předpokladu, že ke změně užívání na nebytové prostory došlo z bytu, ateliéru nebo garáže. 2) Ve vztahu k aspektu osobnímu zahrnuje tu právní úprava z hlediska subjektů oprávněných k bezplatnému převodu vlastnictví členy družstev (včetně členů stavebních bytových družstev i lidových bytových družstev), kteří splňují rovněž status nájemců bytů, garáží, ateliérů nebo jiných nebytových prostor, rekolaudovaných z uvedených tří skupin prostorů. „U členů někdejších lidových bytových družstev pak postačuje ke vzniku práva na bezplatný převod prokázání existence nájemního vztahu k bytu, garáží a ateliéru, který musí svědčit fyzické osobě jako členu družstva, jakož i prokázání toho, že nájemní vztah skutečně vznikl na základě skutečností stanovených zákonem“. 3) Ve vztahu k subjektům povinným k převodu takového nebytového prostoru vyplývá z citované právní úpravy, že v případě družstev, označených dříve jako lidová bytová družstva, je postačující podmínkou, aby ke dni účinnosti zákona č. 42/1992 Sb. (tj. ke dni 1. 1. 1992) byly vlastníky či spoluvlastníky domu, v němž se takový prostor nalézá; zákona č. 72/1994 Sb. neupravuje v tomto směru zvláštním způsobem právní nástupnictví těchto družstev. Právo člena družstva – nájemce, které bylo za splnění podmínek zákona včas a řádně uplatněno vůči dřívějšímu lidovému bytovému družstvu, zavazovalo k vydání nebytového prostoru to družstvo, které splňovalo podmínky uvedené v §24 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.
S těmito uvedenými ustanoveními zákona č. 72/1994 Sb. (zákona o vlastnictví bytů) i s citovanými právními závěry z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu (od nichž nemá dovolací soud důvod se nyní odchylovat) bylo třeba porovnávat závěry, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozsudku z 1. 12. 2005 (sp. zn. 64 Co 331/2005 Městského soudu v Praze), napadeném dovoláním dovolatelky.
Odvolací soud vyšel z výchozího právního závěru, že je pro něho závazný (ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu) právní názor dovolacího soudu a měl především za to, že „při rozhodování o žalobě, kterou se člen bytového družstva domáhá uložení povinnosti družstva uzavřít s ním smlouvu o převodu nebytového prostoru, je třeba nejprve zkoumat, zda jde o nebytový prostor uvedený v §23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., a v případě, že o takový prostor jde, zabývat se dále z pohledu ustanovení §24 zákona č. 72/1994 Sb., zda má jít o převod bezplatný“.
V tomto smyslu poukazoval odvolací soud co do zjištěného skutkového stavu na to, že v daném případě šlo o nebytový prostor, který byl původně bytem, k němuž svědčilo právo osobního užívání uživatelce V. K.; po zániku tohoto práva došlo rozhodnutím stavebního úřadu k rekolaudaci na nebytové prostory (kanceláře) a proto byly tyto nebytové prostory pronajaty žalobkyni I. P. smlouvou uzavřenou podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Odvolací soud tedy z toho dovozoval, že „žalobkyně se na financování těchto prostor nepodílela; žalobkyni tu vznikl od původní uživatelkly neodvozeny nájemní vztah a původní uživatelku V. K. nelze považovat za právní předchůdkyni žalobkyně I. P.“. Dospěl tedy odvolací soud k závěru, že nebytové prostory, o něž jde v tomto řízení, nejsou nebytovými prostorami uvedenými v §23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. a bytovému družstvu, jako jejich původnímu vlastníku, proto nevznikla povinnost převést je do vlastnictví žalobkyně, tj. povinnost, která by následně mohla přejít na žalované fyzické osoby, proti nimž žalobkyně nyní uplatňuje svůj tvrzený nárok. Odvolací soud dále poukazoval na ustanovení §24 (i na související ustanovení §25 a §28a odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb.) a ze znění této právní úpravy dovozoval (a to nikoli chybně), že ustanovení §24 zákona č. 42/1992 Sb.“ od počátku dopadalo pouze na nebytové prostory v nájmu členů, jejichž nájemní vztah se upínal k členství v družstvu a nikoli na prostory pronajaté podle zákona č. 116/1990 Sb.“.
Dospěl-li pak na pokladě těchto uvedených skutkových zjištění a právních úvah k výslednému právnímu závěru, že žalobkyni nevzniklo právo na uzavření smlouvy o převodu vlastnictví nebytových prostor (a také ani podílu na společných částech domu a podílu na pozemku pod domem) podle §24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a o vypořádání majetkových nároků v družstvech, ani podle ustanovení §23 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví k bytům, takže tu nebylo u žalobkyně právo na uzavření smlouvy o převodu vlastnictví nebytových prostor s poukazem na ustanovení §24 zákona č. 72/1994 Sb., nelze mít za to, že tento právní závěr spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je tomu tak vzhledem ke skutkovým zjištěním, učiněným v řízení před soudy obou stupňů, i vzhledem k odvolacím soudem aplikovaným (i vyloženým) ustanovením zákona č. 42/1992 Sb. a č. 72/1994 Sb., neboť tu nelze uvedený výsledný právní závěr odvolacího soudu přesvědčivě označit za závěr, jenž by byl v rozporu s hmotným právem, jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu také o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, a to jmenovitě s poukazem na právní závěry, které byly zaujaty v rozsudku dovolacího soudu z 28. 2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 79/2002 Nejvyššího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil tu odvolací soud ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, pokud upravují přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. U dovolání nepřípustného pak již nemá na místě, aby dovolací soud posuzoval dále i dovolací důvody, pro něž lze podat dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §241a občanského soudního řádu.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalovaným nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo uvedeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu