ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1019.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1019/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. Ž., a b) R. S., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o 102.096,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 151/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 55 Co 85/2007-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2. 6. 2006, č. j. 15 C 151/2005-64, žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 102.096,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhali zaplacení žalované částky s odůvodněním, že žalovaná, jíž připadlo dědictví po zemřelé nájemkyni bytu v nájemním domě ve vlastnictví žalobců, v přiměřené lhůtě byt nevyklidila, čímž porušila svoji prevenční povinnost (§415 obč. zák.) a způsobila tak žalobcům škodu ve formě ušlého zisku předpokládaného na základě smlouvy o budoucí nájemní smlouvě. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nájemního domu, v němž se nachází byt, jehož nájemkyní byla Doc. Mgr. E. P., která zemřela a dědictví po ní připadlo státu – žalované. Byt byl pro žalobce nepřístupný až do jeho vyklizení dne 2. 7. 2003, když žalovaná v něm skladovala věci z pozůstalosti až do jejich prodeje uskutečněného dne 23. 6. 2003. Za užívání bytu žalovaná zaplatila žalobcům částku ve výši regulovaného nájemného, tj. 3.238,- Kč měsíčně (za žalované období celkem 48.570,- Kč). Žalobci dne 18. 9. 2002 uzavřeli s MUDr. V. S. smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se zavázali, že do patnácti dnů od vyklizení předmětného bytu žalovanou uzavřou smlouvu o jeho nájmu na dobu 36 měsíců se sjednaným nájemným ve výši 16.000,- Kč měsíčně. Obvodní soud pro Prahu 8 projednávající dědictví po zemřelé nájemkyni bytu svolil dne 30. 9. 2002 k jeho vyklizení před skončením dědického řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná užívala předmětný byt bez právního důvodu minimálně v období od 7. 4. 2002 do 3. 7. 2003, za což platila žalobcům uvedené regulované nájemné, když obecná cena nájmu bytu činila v dubnu 2002 190,- Kč/m2/měsíc, jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. J. H. Pro vznik odpovědnosti za škodu ve formě ušlého zisku soud u žalované neshledal žádné porušení právní povinnosti, avšak žalobu posoudil jako důvodnou z titulu bezdůvodného obohacení (nevyžaduje porušení právní povinnosti) vzniklého žalované, která minimálně v žalovaném období měsíců listopad 2002 – červen 2003 skladovala v předmětném bytě věci z pozůstalosti, přičemž jí k bytu nesvědčil žádný právní titul. Výše bezdůvodného obohacení by představovala částku, kterou by žalovaná musela vynaložit na nájem předmětného bytu, tj. 190,- Kč/m2/měsíc, poníženou o jíž zaplacené (regulované) nájemné; žalobci však požadovali částku nižší než soudem vypočtenou (na základě znaleckého posudku), která jim s odkazem na §456 a §458 obč. zák. byla přiznána.
K odvolání žalované Městský soudu v Praze rozsudkem ze 20. 11. 2007, č. j. 55 Co 85/2007-103, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 42.540,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ve zbývající části ho změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 59.556,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Doplnil dokazovaní usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2003, č. j. 20 D 560/2002-137, vydaným v dědickém řízení zůstavitelky Doc. Mgr. E. P., z něhož zjistil, že souhlas s vyklizením předmětného bytu byl soudem udělen před skončením dědického řízení, když toto usnesení nabylo právní moci dne 20. 3. 2003. Odvolací soud vznik bezdůvodného obohacení posuzoval s ohledem na skutečnost, že žalovaná (stát) se vlastníkem movitých věcí zůstavitelky nestala její smrtí, ale až rozhodnutím soudu v dědickém řízení ze dne 13. 3. 2003 (podle §462 obč. zák.), které nabylo právní moci dne 8. 4. 2003. Z tohoto dovodil, že bezdůvodné obohacení žalované vzniklé skladováním movitých věcí po zůstavitelce v bytě nacházejícím se v domě žalobců, mohlo vzniknout nejdříve dnem 21. 3. 2003, tedy dnem následujícím po právní moci usnesení, kterým byl žalované udělen souhlas k vyklizení bytu a prodeji movitých věcí. Odvolací soud podotýká, že pokud soud prvního stupně vycházel ze svolení soudu k vyklizení bytu ze dne 30. 9. 2002, nebylo možné k němu přihlížet, neboť se jedná o souhlas udělený soudní tajemnicí formou potvrzení, avšak zákon stanoví, že takový souhlas musí být udělen formou usnesení s možností odvolání. Žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení za období od 21. 3. 2003 do 30. 6. 2003, jehož výši odvolací soud stanovil postupem shodným se soudem prvního stupně.
Proti měnícímu výroku tohoto rozsudku podali žalobci dovolání, které odůvodňují nesprávným právním posouzením. Tvrdí, že od počátku bylo zřejmé, že movité věci po zemřelé nájemnici předmětného bytu jsou odúmrtí. Podle jejich názoru měla žalovaná tyto věci přestěhovat do svého skladiště, což by nijak neohrozilo budoucí dispozici s nemovitostmi. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Nesouhlas dovolatelů s hodnocením důkazů (postupu žalované při nakládání s movitým věcmi po zemřelé nájemnici) odvolacím soudem, je námitkou proti skutkovému zjištění, tedy dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 až §135 o. s. ř. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech pod PR 7/1998, sešit 7, ročník 1998).
Z obsahu spisu se nepodává, že by závěr o tom, že žalobci nepředložili soudu důkaz o bezdůvodném obohacení žalované na jejich úkor ohledně částky 59.556,- Kč (v rozsahu měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu), vycházel ze skutkového zjištění, které nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Učinil-li tedy odvolací soud závěr, že žalobci neunesli důkazní břemeno (neprokázali) ohledně tvrzení, že žalovaná se v uvedeném rozsahu na jejich úkor bezdůvodně obohatila, nelze přisvědčit žalobcům, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto dovolací soud dovolání žalobců zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelé s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu jeho nákladů právo a straně žalované náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu