ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.103.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 103/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele S. K., zastoupeného advokátkou proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 5. 2005, sp. zn. 11 Co 304/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 16 C 5021/2001 (žalobce S. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. P. M., a. s., 2. T. M., a. s., a 3. A. T. M., a. s., zastoupeným advokátem o vyklizení nebytových prostor), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 1. 10. 2001, se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat nebytové prostory v levé části objektu na parcele č. 66/58 v katastrálním území M., zapsaných na listu vlastnictví č. 4109 pro toto katastrální území u K. ú. v M.. Okresní soud v Mostě rozsudkem z 1. 12. 2003, č. j. 16 C 5021/2001-67, žalobu žalobce zamítl. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se stal na základě kupní smlouvy, uzavřené 18. 10. 1993, vlastníkem stavby – objektu prádelny na stavební parcele č. 6658, přičemž v levé části objektu žalobce je umístěna výměníková stanice. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že uvedené prostory jsou využívány všemi třemi žalovanými, aniž by mezi žalobcem a žalovanými byla uzavřena nájemní či jiná smlouva. Dále bylo v řízení před soudem prvního stupně zjištěno, že vlastníkem strojního zařízení a vybavení tvořícího výměníkovou stanici byl P. b. h. v M. a od 1. 2. 1998 je jejich vlastníkem M. M., které uzavřelo smlouvu s žalovanou P. M., a. s., o provozu, správě a údržbě tepelných zařízení, jež umožňuje i dalším dvěma žalovaným přístup k výměníkové stanici. Soud prvního stupně vzal rovněž za prokázáno, že užívání objektu bylo po provedené modernizaci povoleno rozhodnutím odboru územního plánování a architektury bývalého M. n. v. v M. z 28. 11. 1978, č. j. UP 1437/1569/78/Kr-352/1 Šp, a to jako provozovna pro napínání záclon a praní prádla, provozovaná O. p. s. v M., přičemž tento podnik užíval objekt od 1. 2. 1971, kdy vydal odbor výstavby M. n. v. v M. rozhodnutí o povolení provozu. Dále soud prvního stupně zjistil, že O. p. s. v M. byl privatizován a předmětem privatizace byla rovněž provozní jednotka – prádelna, rychločistírna a sběrna v M., včetně pozemku parc. č. 6658 v katastrálním území M. II se stavbou – objektem v M.. Soud prvního stupně vzal také za prokázané, že v době, kdy probíhala privatizace uvedené provozní jednotky, měl ji v ekonomickém pronájmu žalobce a na této jednotce vázne omezení ze strany jiných subjektů, spočívající v tom, že samotná oddělená číst stavby sloužila k umístění zařízení výměníkové stanice P. b. h. v M. s tím, že zařízení v této části objektu bylo majetkem P. b. h. v M., a to až do 1. 2. 1998, kdy bylo bezúplatně převedeno na M. M.. Podle názoru soudu prvního stupně neobsahuje kupní smlouva z 18. 10. 1993, uzavřená S. K. jako kupujícím, žádné ujednání o zřízení věcného břemene; pouze v článku V. odstavec 7, je uveden závazek žalobce zajistit provozu výměníkové stanice. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce objekt rekonstruuje a rozšiřuje provoz. Dovozoval, že v době uvedení objektu do provozu v roce 1971 platil zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, přičemž povinnost trpět oprávnění energetických podniků, vymezená v ustanovení §22 odst. 1 uvedeného zákona, vázne na nemovitosti věcné břemeno zřizování. Dále vyslovil soud prvního stupně, že zřizování a provozování zařízení pro výrobu a rozvod tepla upravovala vyhláška č. 38/1963 Sb., která nestanovila žádná omezení vlastníků nemovitostí. Zákon č. 79/1957 Sb. byl zrušen zákonem č. 89/1987 Sb., jenž upravil v ustanovení §20 a násl. oprávnění k cizím nemovitostem s tím, že tato oprávnění vznikají dnem, kdy stavební povolení nabylo právní moci a zanikají dnem zrušení zařízení pro rozvod tepla; tato oprávněná jsou věcnými břemeny, která vázla na dotčených nemovitostech a nezapisovala se do evidence nemovitostí. Soud prvního stupně měl za to, že tato uvedená úprava se vztahuje i na výměníkovou stanici v daném případě, která byla zřízena před 1. 1. 1988; konstatoval, že ve prospěch právního předchůdce žalovaných byla budova objektu, kde tato výměníková stanice je, zatížena věcným břemenem, které vzniklo ze zákona a nezapisovalo se do katastru nemovitostí. Na této úpravě nic nezměnily zákony č. 222/1994 Sb. a č. 458/2000 Sb.
Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že žalované akciové společnosti jsou oprávněny užívat objekt, v němž je umístěno zařízení výměníkové stanice; z jejich strany nejde o neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobce, který by byl spojen s právem domáhat se vyklizení části nemovitosti, uváděné žalobcem, ve smyslu ustanovení §126 občanského zákoníku. Omezení vlastnického práva žalobce je omezením provedeným ve veřejném zájmu na základě zákona.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 12. 5. 2005, sp. zn. 11 Co 304/2004-96, potvrdil uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 1. 12. 2003. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a v podstatě se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Podle odvolacího soudu tu bylo rozhodné, zda žalované akciové společnosti mají právní důvod, kterýž jim umožňuje užívání nemovitosti žalobce. Odvolací soud zaujal názor, že věcné břemeno, spočívající v oprávnění žalovaných užívat část v žalobě uvedeného objektu, patřícího žalobci, vzniklo již na základě zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, který platil v době, kdy bylo vydáno povolená k užívání výměníkové stanice, jímž byl uveden do provozu objekt v M. v roce 1971. Odvolací soud měl za to, že ze zákona č. 79/1957 Sb. je třeba dovodit, že jím stanovená právní úprava se vztahovala i na výměníkové stanice vybudované přímo v objektech jiných vlastníků (uživatelů). Podle názoru odvolacího soudu uváděná omezení vlastníka opravňují provozovatele zařízení pro rozvod tepla k užívání prostor, v nichž je toto zařízení umístěno; dané omezení výkonu vlastnického práva neznamená ani rozpor s ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku; nejsou tu tedy dány podmínky pro aplikaci ustanovením §126 odst. 1 občanského zákoníku v daném případě.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas (ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu) dovolání, které pokládal za přípustné, a uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Byl toho názoru, že oprávnění provozovatele teplovodního zařízení vznikla k okamžiku, kdy nastaly účinky stavebního povolení. Podle názoru dovolatele se však zákon č. 79/1957 Sb. na tepelná zařízení nevztahuje. Navrhoval proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření žalovaných k dovolání dovolatele bylo uváděno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, je správné po skutkové i právní stránce.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo nutno posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V této právní věci byl žalobcem uplatněn žalobní návrh na vyklizení nebytových prostor s tím, že jako vlastník stavební nemovitosti (v níž jsou tyto nebytové prostory), kterou získal podle kupní smlouvy uzavřené s F. n. m. ČR 18. 10. 1993, neuzavřel žádnou smlouvu o nájmu těchto prostor a že neexistuje ani žádný jiný právní důvod, na základě něhož by byli žalovaní (nebo některý z nich) oprávněni tyto prostory užívat. Nešlo tu o nárok na vydání bezdůvodného obohacení jako v právní věci, kterou se zabýval dovolací soud v rozsudku z 18. 5. 2005 (33 Cdo 352/2004 Nejvyššího soudu), na který dovolatel ve svém dovolání z 26. 8. 2005 poukazoval. Jinak z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 16 C 5021/2001 Okresního soudu v Mostě), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 12. 5. 2005 (sp. zn. 11 Co 304/2004 Krajského soudu v Ústí nad Labem), napadeném dovoláním dovolatele, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo tedy třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud v daném případě byl toho názoru, že soud prvního stupně ve svém rozsudku z 1. 12. 2003 (č. j. 16 C 5021/2001-67 Okresního soudu v Mostě) správně dovozoval, že žalovanou P. M., a. s., a žalovanou T. M., a. s., opravňuje k bezplatnému užívání nemovitosti žalobce (v jím označené části nebytových prostor) při provozování výměníkové stanice (vlastníkem jejíhož technologického zařízení je T. M., a. s.) věcné břemeno, které na dotyčné nemovitosti vázne. Odvolací soud pak (v podstatě shodně se soudem prvního stupně) dospěl k výsledném závěru, že „toto věcné břemeno vzniklo již na základě zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, který platil v době, kdy bylo vydáno povolení k užívání výměníkové stanice (uvedené do provozu k 1. 3. 1970) a kdy byl uveden do provozu objekt v M. (v roce 1971), v jehož prostoru byla tato výměníková stanice zřízena; z povahy věci pak plyne, že tato právní úprava se vztahuje i na výměníkové stanice vybudované přímo v objektech jiných vlastníků (uživatelů); toto zákonné oprávnění (věcné břemeno) bylo ponecháno v platnosti i následujícími předpisy upravujícímu dotčeno problematiku“ (zejména zákonem č. 89/1987 Sb., zákonem č. 222/1994 Sb. i zákonem č. 458/2000 Sb.). Tento právní závěr, zaujatý odvolacím soudem, nelze označit jako odporující konkrétnímu znění citovaných obecně závazných předpisů, takže nelze dospět přesvědčivě k závěru, že by uváděnou problematiku (právní otázku) řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.
Lze v této souvislosti poukázat (vzhledem k tomu, že žalobce v řízení před soudy obou stupňů zdůrazňoval, že sám se žalovanými neuzavřel žádnou smlouvu o nájmu nebytových prostor, o něž jde v tomto řízení) např. na právní závěry zaujaté v rozhodnutí uveřejněném pod č. 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem“„Prostory, jež oprávněná osoba užívá z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemohou být za trvání věcného břemene vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně (znovu) přenechány do užívání nájemní smlouvou, byť by šlo o smlouvu uzavřenou s nositelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, které zatěžuje nemovitost, privativní novací (§570 občanského zákoníku)“.
Neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatelel zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jak jsou stanoveny v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Dovolací soud proto podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu dovolání dovolatele odmítl, a to jako dovolání nepřípustné podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu takto vynaložených nákladů řízení žalovaným nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatele, obsahujícímu v podstatě to, co žalovaní uvedli již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu