ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1149.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1149/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce L. b. d. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. M., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 254/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2006, č. j. 51 Co 232/2006-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 3. 2006, č. j. 13 C 254/2005-27, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému vyklidit nebytový prostor č. 860/104 v šestém patře domu č. p. 860, Moskevská 80, v k. ú. V., a vyklizený jej odevzdat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud zavázal žalobce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 2.200,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž žalovaný užíval ateliér (specifikovaný výše jako nebytový prostor) na základě výměru ze dne 17. 7. 1963 podle zákona č. 111/1950 Sb. a vl. nař. č. 172/1950 Sb. Následně byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce (Lidovým bytovým družstvem v P.) a žalovaným hospodářská smlouva dne 20. 2. 1968, jejímž předmětem bylo přenechání nebytových místností v uvedeném domě do užívání žalovaného na dobu neurčitou. Toto právo se v souladu s §871 odst. 1 o. z. změnilo s účinností od 1. 1. 1992 na nájem místností nesloužících k bydlení. V roce 1991 žalovaný složil členský vklad ve výši 3.000,- Kč a dne 23. 5. 1991 mu byl vystaven právním předchůdcem žalobce členský průkaz č. 96702. Výpověď z nájmu nebytového prostoru byla žalovanému dána dopisem žalobce ze dne 17. 1. 2003, ten však užíval nebytový prostor i po 30. 4. 2003, kdy uplynula tříměsíční výpovědní lhůta. V průběhu řízení žalobce žádným způsobem nerozporoval členská práva a povinnosti žalovaného. Na základě stanov družstva odvolací soud dovodil, že členství v družstvu je vázáno na nájem nebytového prostoru. Odvolací soud, přestože se zčásti neshodl s právním posouzením věci soudem prvního stupně, shledal jeho rozhodnutí v konečném důsledku správným, neboť „řádným způsobem nedošlo k výpovědi z nájmu a ukončení členství žalovaného v družstvu.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel považoval závěr odvolacího soudu o spojení členství žalovaného s nájmem předmětného nebytového prostoru za neodůvodněný a právně nesprávný, neboť z ustanovení §22 odst. 6 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, nevyplývá „ochrana členských práv a povinností nájemce nebytového prostoru“. Dovolatel spatřoval po právní stránce zásadní význam v otázce, zda se vznikem nájemního vztahu k nebytovému prostoru, jenž je ve vlastnictví bytového družstva, tento prostor (i proti vůli družstva) dostane do „členského“ režimu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a opřeno o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se pokládá za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu za předpokladu, že nejde o nastolení právní otázky, spojené jen s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS, C 203).
Nelze zajisté dovodit obecný závěr, že by se nájemce nebytového prostoru, který je v domě s bytovými jednotkami, jehož vlastníkem je bytové družstvo, stal v důsledku existence nájemního vztahu „automaticky“ členem družstva. Jak ovšem zjistil odvolací soud, žalovaný je členem bytového družstva; tím se stal na základě splacení členského vkladu, vystavení členského průkazu a podle všeho i splnění dalších náležitostí, jinak by k příslušným úkonům družstva nedošlo.
Odvolací soud dovodil z jím citovaných článků stanov žalujícího družstva (viz odůvodnění jeho rozsudku), jakož i z analogické aplikace zákona č. 72/1994 Sb., že nájemní vztah k předmětnému nebytovému prostoru je v případě žalovaného svázán s členským vztahem k bytovému družstvu. V obecné rovině je vztah členství v bytovém družstvu – nájem nebytového prostoru podpořen i judikatorně, konkrétně rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 79/2002, publikovaným v Souboru rozhodnutí NS pod č. C 1049. V rozsudku se mj. uvádí, že ve vztahu k bytovému (bývalému „lidovému“) družstvu postačuje fyzické osobě prokázání členství v družstvu k tomu, aby jí vzniklo právo na bezplatný převod jak bytu, tak příp. i garáže nebo ateliéru (podrobněji §22 odst. 6, §24 odst. 2, 3 zákona č. 72/1994 Sb.). Umožňuje-li se nájemci nebytového prostoru jako členu družstva i bezplatné nabytí nebytového prostoru, pak mu nelze odepřít, aby trvání nájemního vztahu k tomuto prostoru bylo odůvodněno a podepřeno jeho členstvím v družstvu, které v době rozhodování soudu nezaniklo.
Dospěl-li odvolací soud ke svým právním závěrům na základě posouzení textu stanov lidového bytového družstva, pak jde právě o jedinečný skutkový základ věci, jak je shora zmíněn. Věc proto nevykazuje judikatorní přesah. Nelze také říci, že by výklad stanov žalobce, vycházející z listinného důkazu provedeného nižší instancí, byl ze strany odvolacího soudu nesprávný. Dovoláním napadenému rozsudku tedy nelze přiznat zásadní právní význam podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nepřípustnost odmítl.
Úspěšnému žalovanému vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení, žádné mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu