ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1346.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1346/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců A) L. V., B) V. K., C) L. K., D) Ing. J. H., E) M. S., F) J. S., G) M. K., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému V. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 214/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2006, č. j. 15 Co 39/2006-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 4. 9. 2003 u Okresního soudu v Chebu, domáhali se žalobci uložení povinnosti žalovanému vyklidit a vyklizené žalobcům předat nebytové prostory blíže popsané v petitu, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud v Chebu jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 10. 2005, č. j. 11 C 214/2003-32, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci se stali vlastníky nemovitosti, v níž se nachází předmětné nebytové prostory, na základě kupní smlouvy uzavřené dne 27. 12. 1993. Vzal za prokázané, že dne 15. 4. 1991 O. b. podnik Ch., s. p. uzavřel s žalovaným nájemní smlouvu na dobu neurčitou, jejímž předmětem byly předmětné nebytové prostory, když v době uzavření této nájemní smlouvy jejich vlastníkem byl Č. s. – O. b. p. Ch., s. p., a to na základě hospodářské smlouvy ze dne 29. 6. 1977, sp. zn. - Ju. Dále zjistil, že O. b. p. v Ch., s. p. vznikl dne 1. 1. 1989 poté, co byl zřízen zakládající listinou MěNV v Ch. ze dne 6. 12. 1988, přičemž předmětem jeho činnosti byla též správa domovního, bytového a ostatního majetku podniku na území města Ch. a dalších obcí. Dovodil, že předmětná nemovitost byla původně ve vlastnictví československého státu, a to až do účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tedy do 24. 5. 1991 a tvořila součást majetku, s nímž podnik B. h. v Ch., s. p. provozoval svou podnikatelskou činnost. Zaujal názor, že šlo tak o majetek, ke kterému O. b. p. v Ch., s. p., ke dni uzavření nájemní smlouvy (ke dni 15. 4. 1991), vykonával právo hospodaření a byl tudíž ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor oprávněn uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 o. z., §6 odst. 1, 3 zákona č. 88/1988 Sb., o státním podniku a §6 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb. Soud prvního stupně neshledal nájemní smlouvu ze dne 15. 4. 1991 neplatnou a nepovažoval za nutné zkoumat platnost hospodářské smlouvy ze dne 29. 6. 1977 o převodu správy národního majetku. Uzavřel, že žalovaný neoprávněně nezasahuje do vlastnického práva žalobců ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 o. z.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 2. 2006, č. j. 15 Co 39/2006-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb. státní podnik měl právo hospodaření s věcmi a právy svěřenými mu při založení a které byly ve státním vlastnictví. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že předmětná nemovitost byla ke dni 15. 4. 1991 ve vlastnictví státu a O. b. p. v Ch., s. p. měl právo s ní hospodařit, a to již ke dni, kdy mu byl státní majetek svěřen při jeho založení zakládající listinou MěNV v Ch. ze dne 6. 12. 1988. Zaujal názor, že nemovitost s předmětnými nebytovými prostory patřila do majetku československého státu a jako taková podléhala ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 88/1988 Sb., posléze nahrazeného zákonem č. 111/1990 Sb. Rovněž se soudem prvního stupně uzavřel, že nebylo třeba zkoumat platnost hospodářské smlouvy z roku 1977, neboť právo hospodaření O. b. p. v Ch., s. p. s předmětnou nemovitostí mu bylo dáno již při samotném vzniku státního podniku (1. 1. 1989). Dospěl k závěru, že daný státní podnik tak právem uzavřel nájemní smlouvu s žalobci, vykonávaje právo hospodaření se státním podnikem, nelze proto tuto smlouvu shledat neplatnou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Tvrdili, že napadené rozhodnutí má věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovozovali existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku platnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobců dne 15. 4. 1991 v rozporu s hmotným právem (hospodářským zákoníkem), který spatřovaly v závěru soudu o oprávněnosti právního předchůdce žalobců s předmětnými nebytovými prostorami hospodařit. Vytýkali odvolacímu soudu nesprávný výklad ustanovení §6 zákona č. 111/1990 Sb., podle něhož státní podnik měl právo hospodaření s věcmi a právy svěřenými mu při založení a které byly ve státním vlastnictví. Podle dovolatelů právo hospodaření musí být zároveň ve shodě s hospodářským zákoníkem, který platil v rozhodné době. Namítali, že v rozporu s právem je též závěr soudu, že předmětný majetek byl O. b. p., s. p. svěřen zakládající listinou. Namítali, že MěNV v době vzniku O. b. p., s. p. neměl právo hospodaření s předmětnou nemovitostí, a proto nemohl právo hospodaření O. b. p., s. p. předat. Dále poukazovali na skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu ustanovení §67 hospodářského zákoníku, v němž je vymezeno, které převody správy národního majetku je třeba považovat za převody, k nímž dochází při obvyklém hospodaření a které je třeba považovat za převody mimo obvyklé hospodaření. Tvrdili, že MěNV se nestal platným správcem předmětné nemovitosti a tudíž nemohl správu tohoto majetku svěřit do zakládajícího státního podniku. Vytýkali též odvolacímu soudu, že se nezabýval hodnocením neplatnosti smlouvy ze dne 29. 6. 1977, neboť MěNV mohl hospodařit jen s věcmi, které mu byly do správy svěřeny při dodržení příslušných ustanovení hospodářského zákoníka a mohl svěřit do správy státnímu podniku při založení jen takový majetek, který sám po právu spravoval. Dále tvrdili, že O. b. p., s. p. neměl právo hospodařit s předmětnou nemovitostí, nemohl ani platně uzavřít nájemní smlouvu, o kterou opírá své právo užívání předmětných nebytových prostor žalovaný. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), avšak jde o dovolání nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Dovolací soud se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že O. b. p. v Ch., s. p. vykonával ke dni uzavření nájemní smlouvy (15. 4. 1991) právo hospodaření s předmětnou nemovitostí a byl tedy oprávněn uzavřít s žalovaným smlouvu o nájmu nebytových prostor. Lze též přisvědčit odvolacímu soudu, že projednávanou věc je nutno posoudit ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 88/1988 Sb., který byl nahrazen zákonem č. 111/1990 Sb. Dovolací soud shodně s odvolacím soudem vyslovil, že v daném případě nebylo třeba hodnotit platnost hospodářské smlouvy z roku 1977 a své rozhodnutí na jejím řešení odvolací soud nezaložil, není tedy splněn předpoklad pro rozhodnutí ve věci samé při posouzení zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Na základě výše uvedeného dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 ost. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu